Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S.
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18
Co 52/97-37, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 20. 3. 1996, čj. 16 C 182/95-12, za účasti Městského soudu
v Praze, zastoupeného předsedou senátu 18 Co, a Obvodního soudu
pro Prahu 4, zastoupeného předsedou senátu 16 C, jako účastníků
řízení, a dále 1) Hlavního města Prahy, 2) Městské části Praha 4,
3) J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, čj. 18
Co 52/97-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3.
1996, čj. 16 C 182/95-12,se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zejména čl. 36
odst. 3 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora uvedeného
rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut restituční
nárok stěžovatele, opírající se o zák. č. 87/1991 Sb., v podstatě
s odůvodněním, že neprokázal podmínku státního občanství ČR
vzhledem k úmluvě mezi ČSR a USA, publikované pod č. 169/1929 Sb.,
a to přesto, že o propuštění ze svazku Českého občanství
nepožádal, a dále přesto, že citovaná úmluva je neplatná. Navíc
pro případ, že by citovaná úmluva byla brána jako platná, vyslovil
stěžovatel přesvědčení, že podmínka státního občanství je
v rozporu s Ústavou ČR a Listinou.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření
konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky oprávněné osoby
k uspokojení jeho restitučního nároku, neboť stěžovatel
neprokázal, že je státním občanem České republiky a proto na
závěru svého rozhodnutí trvá.
Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření uvedl, že nemá-li stěžovatel občanství ČR, nelze jej
považovat za oprávněnou osobu s tím, že k úspěšnosti stěžovatele
s jeho nárokem by musela být vypuštěna podmínka státního
občanství.
Hlavní město Praha ve svém vyjádření vedlejšího účastníka
řízení nejprve napadl formální nedůslednost stěžovatele ohledně
účastníků řízení a petitu rozhodnutí a poté zdůraznil, že
z hlediska postavení Ústavního soudu a jeho pravomocí mu
nepřísluší atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad
činností obecných soudů. Dále uvedl, že nemá pochybnosti
o platnosti úmluvy o naturalizaci, a závěrem namítl, že napadeným
rozhodnutím nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť
uvedeným článkem je chráněno vlastnictví již existující a nikoliv
tvrzený nárok na ně.
Městská část Praha 4 ve svém vyjádření vedlejšího účastníka
uvedla, že rozsudek městského soudu shledává zcela v souladu
s platnými zákony a Ústavou či Listinou.
J. H., jako vedlejší účastnice, ve svém vyjádření především
zdůraznila, že podmínka státního občanství v restitučních
předpisech neodporuje Ústavě ani Listině základních práv a svobod,
a dále uvedla, že v dané věci nebyl porušen ani čl. 36 Listiny,
neboť napadené rozsudky byly vydány v souladu s platným právním
řádem.
Obvodní bytový podnik v Praze 4, s. p., v likvidaci, se svého
práva být vedlejším účastníkem ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2
zák. č. 182/1993 Sb. vzdal.
Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv
a svobod, tak jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zák. č.
182/1991 Sb., přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost spolu
s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16
C 182/95, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud
zjistil, že dle rozhodnutí obecných soudů byl stěžovatelův
restituční nárok zamítnut v podstatě proto, že stěžovatel
nesplňuje podmínku státní občanství dle § 3 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. vzhledem k Úmluvě o naturalizaci mezi Československem
a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb., a navíc proto,
že ani k výzvě odvolacího soudu nepředložil doklad o svém státním
občanství ČR.
Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že
při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že
každý restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci
i osobám oprávněným, tak, aby byl splněn smysl a účel tohoto
zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových
a jiných křivd, vzniklých v období od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou
fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech,
uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České republiky.
Podle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem
a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb. a inkorporované
do právního řádu Československé republiky zák. č. 60/1930
Sb.(poznamenává se, že platnost Úmluvy byla ukončena ke dni 20.
8. 1997, srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997
Sb.), "O příslušnících Spojených států, kteří byli a nebo budou
naturalizováni na území československém, bude se míti ve Spojených
státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se
příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících
Československa, kteří byli a nebo budou naturalizováni na území
Spojených států, bude se míti v Československu za to, že ztratili
svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států.
Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro
příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé
zemi v době, kdy jeho země vede válku".
Protože z připojeného spisu nelze zjistit, zda a kdy vlastně
byl stěžovatel naturalizován a přitom z poslední věty čl.
I citované úmluvy plyne, že československý občan nepozbýval své
dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy
jeho země vede válku, a navíc obsah spisu nijak nepotvrzuje, že by
byl skutečně stěžovatel vyzván k předložení osvědčení o státním
občanství ČR, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu, a tím mu umožněno požádat o přerušení řízení za účelem
vyžádání správního rozhodnutí, včetně soudního přezkumu dle části
páté § 244 až 250k o.s.ř., nezbývá než uzavřít, že v dané věci
nebyla obecnými soudy poskytnuta dostatečná ochrana právům
stěžovatele, v důsledku čehož došlo k porušení práva na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z důvodu shora
uvedeného Ústavní soud dle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 zák.
č. 182/1993 Sb. zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu
s rozhodnutím soudu prvého stupně, a to jak z důvodu procesní
ekonomie, tak z důvodu ústavně chráněného práva na projednání věci
bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stran interpretace "kdy země vede válku" Ústavní soud vychází
z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společností národů,
která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (Convenition de
definition de l agression), uzavřené dne 4. 7. 1933
Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod
2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který
první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho
území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5).
V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující
na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64
odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod
5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to
s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera
došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps)
z uprchnuvších vůdců Henlainovy strany a několik málo hodin poté
už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými
zbraněmi. Posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy
Československo ukončilo válečný stav s Japonskem.
Dále Ústavní soud pro úplnost uvádí, že podmínkou státního
občanství dle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. se zabýval již ve svém
nálezu ve věci Pl. ÚS 33/96, a dospěl k závěru o její ústavnosti.
Konečně zcela na závěr Ústavní soud dodává stran neplatnosti
Úmluvy, publikované pod č. 169/1929 Sb., počínaje dnem 20. 8.
1997, že vzhledem k zákazu tzv. pravé zpětné působnosti,
a přípustnosti tzv. nepravé zpětné působnosti, dle níž vznik
i zánik právního vztahu se řídí dosavadním právem a jen obsah
novým právem, je tato skutečnost v případě zkoumání existence či
neexistence Českého státního občanství, tedy jeho vzniku a zániku
právně irelevantní.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. 5. 1999
|
|