I.ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele I. C. A., s. r. o., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 50 C 18/2001,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Pojišťovně České spořitelny, a. s., na zaplacení částky 2 000,-- Kč s 16% úrokem z této částky za dobu od 4. 9. 2000 do zaplacení.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod, se zřetelem k čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení svých ústavních práv spatřuje zejména v tom, že včas - tedy v době, kdy bylo možné zhojit nedostatek věcné legitimace - nepoučil soud v tomto smyslu stěžovatele o jeho procesních právech, a že svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil přesto, že stěžovatel nebyl zastoupen odborníkem (advokátem), a soud tedy měl zvýšenou měrou dbát o ochranu stěžovatelových procesních práv.

Na podporu svých tvrzení uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96, v němž je uvedeno, že jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka - Městského soudu v Brně. Ten uvedl, že má-li být soud ve věci nezávislým a nestranným arbitrem, je zcela nezbytné, aby v průběhu občanského soudního řízení důsledně respektoval zásadu rovného postavení všech účastníků řízení a jakákoliv pomoc některému z nich, která by měla za následek, že některý z účastníků řízení by byl jen proto, nebo také proto, ve sporu úspěšný, je nepřípustná. Do poučovací povinnosti soudu nemůže v žádném případě patřit návod či pomoc účastníkovi, spočívající v tom, kdo by podle hmotného práva měl žalovat nebo měl být žalován. Taková pomoc soudu jednoznačně přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 i
§ 118a odst. 4 o. s. ř., vybočuje z mezí procesních pravidel sporu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. Poučení, jehož se stěžovatel dovolává, by v případě poskytnutí nepochybně oslabilo úlohu soudu jako nestranného a nezávislého orgánu a založilo by nerovnost mezi účastníky řízení.

Dále pokračuje, že předmětem řízení, z nějž stěžovatel dovozuje porušení svého Listinou garantovaného práva na spravedlivý proces, bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000,-- Kč. Jednalo se proto o věc, proti níž není ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné. Z tohoto důvodu se obsah písemného vyhotovení rozsudku ve věci řídil na základě § 157 odst. 4 o. s. ř. režimem tzv. zjednodušeného vyhotovení rozsudku a odkaz stěžovatele na § 157 odst. 2 o. s. ř. je nepřípadný. Komplexní právní úvahy nejsou v případě zjednodušeného rozsudku namístě a jsou naopak v rozporu s účelem tohoto nově zavedeného institutu. Navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

Ústavní soud, po prostudování návrhu ústavní stížnosti, vyjádření účastníka, jakož i vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 18/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především uvádí, že podle ustanovení § 6 občanského soudního řádu v řízení postupuje soud v součinnost se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Podle ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že není soudem, který by se měl zabývat posuzováním celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývat se správností rozhodnutí orgánu veřejné moci může jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Protože v dané věci Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu tak, jak je deklarována v Listině základních práv a svobod a neshledal ani, že by obecný soud nepostupoval zákonem stanoveným způsobem, musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu