I.ÚS 1023/08 ze dne 14. 5. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 8 C 137/2003, spojené s návrhem na zrušení § 101 odst. 4, § 115a a § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 4. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci - Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, částku 808,- Kč a na nákladech řízení částku 3.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obvodní soud rozhodl ve věci samé bez jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky předepsané o.s.ř. Nesplnění těchto podmínek spatřoval v tom, že, ač muselo být soudu známo z potvrzení úřadu Městské části Praha 3 (založeného ve spisu), že trvalý pobyt stěžovatele je od 30. 9. 2002 v Praze 9, doručoval veškeré výzvy na adresu v Praze 3, čímž mělo být stěžovateli upřeno právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a to za situace, kdy nebylo možné podat proti tomuto rozsudku odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.). Z výše uvedených důvodů a vzhledem k tomu, že uplatněním § 101 odst. 4, § 115a a § 202 odst. 2 o.s.ř. nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, navrhuje stěžovatel spolu s napadeným rozsudkem i zrušení těchto ustanovení. Stěžovatel rovněž uvedl, že na základě tohoto rozsudku bylo vydáno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 46 E 218/2007, o výkonu rozhodnutí prodejem movitého majetku, proti kterému stěžovatel podal odvolání.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s .ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.

Soudce zpravodaj neshledal důvodu se od těchto závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 38 odst. 2 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo vlastnické), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je z důvodů shora uvedených intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, neboť jde o zásah irelevantní. Ostatně je s podivem, že stěžovateli připadalo vůbec ekonomicky rentabilní vynakládat v jeho případě prostředky spojené s podáním ústavní stížnosti.

Jelikož ústavní stížnost musela být odmítnuta pro nepřípustnost, nemohl se Ústavní soud zabývat návrhem na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení občanského soudního řádu, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu má návrh podaný dle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008


Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj