I.ÚS 1065/19 ze dne 21. 5. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Emilie Rosenbaumové, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem B. Němcové 70, 432 01 Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3121/2018-170 ze dne 6. 2. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 26/2016-143 ze dne 3. 5. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mostě rozsudkem č. j. 11 C 190/2013-95 ze dne 11. 8. 2015 uložil žalované vydat stěžovatelce osobní motorové vozidlo Mercedes Benz CLK, registrační značky XX, eventuálně zaplatit částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení, dále vydat jí bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním téhož vozidla od 23. 3. 2013 do 28. 1. 2015 ve výši 319 544 Kč, jakož i částku 472 Kč za každý den držení vozidla od 29. 1. 2015 až do jeho vydání, a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že v rozsahu uložení povinnosti žalované vydat stěžovatelce uvedený automobil nebo jí zaplatit částku 150 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil. V rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost vyplatit stěžovatelce bezdůvodné obohacení, odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl pro nesplnění povinných náležitostí dovolání.

Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že k otázce vzniku bezdůvodného obohacení z užívání věci na straně jejího vlastníka není dostupná judikatura Nejvyššího soudu. Požadavek na citování neexistující judikatury znamenal dle stěžovatelky zásah do práva na spravedlivý proces, když tomuto požadavku nemohla objektivně dostát. K meritu věci stěžovatelka uvedla, že nemohla užívat osobní vozidlo, jehož kupní cenu vrátila. Obojí si dle ní ponechala žalovaná, která nemohla být v dobré víře. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o vlastní usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Stěžovatelka totiž podala dovolání proti rozsudku krajského soudu, aniž vůbec, natož řádně, vymezila přípustnost dovolání. Stěžovatelka v něm totiž žádala odchylné právní posouzení věci oproti odvolacímu soudu. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ze zákona dán není. Předpoklad přípustnosti dovolání by byl splněn mimo jiné tehdy, žádala-li by stěžovatelka posouzení právní otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, jak to tvrdí v ústavní stížnosti. Nic takového ale v dovolání nezaznělo. Stěžovatelka v něm namísto toho Nejvyššímu soudu předestřela svoji verzi událostí, na jejímž pozadí měla právní názor odvolacího soudu za nesprávný (viz dovolání na č. l. 158 příslušného soudního spisu). Stěžovatelka tedy v prvé řadě neoznačila právní otázku, jež by byla vůbec způsobilá naplnit, alespoň v hrubých rysech, požadavky alespoň jednoho z předpokladů přípustnosti dovolání. Odmítnutím dovolání pro vady tak Nejvyšší soud do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nezasáhl. Současně s tím Ústavní soud podotýká, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadenému rozsudku krajského soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019


David Uhlíř v. r.
předseda senátu