I.ÚS 1078/14 ze dne 23. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem Dušní 22, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem Na Hutmance 7/300, Praha 5, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3347/2013-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 č. j. 23 Co 50/2013-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2012 č. j. 23 C 72/2010-130 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se Pavel Wollman (dále jen "žalobce") domáhal po stěžovateli jako bývalý zaměstnanec zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné mzdy, kterou měl obdržet za vykonanou práci od 11. 5. 2009 do 31. 12. 2009 na podkladě pracovní smlouvy o vedlejším pracovním poměru ze dne 31. 12. 2003 (ve znění dodatku ze dne 18. 12. 2008). Žalovaná částka činila konkrétně nevyplacenou mzdu za období od dubna 2009 do září 2009 a nevyplacené odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku.

3. Soud prvního stupně rozsudkem rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 90 000 Kč s příslušenstvím.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého soud nižší instance shledal nárok žalobce opodstatněným. Konstatoval, že pracovní smlouva, na základě které se žalobce dožadoval plnění, byla platná a tak i plnění, které požadoval, bylo opodstatněné. Současně dodal, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce činnost uvedenou v pracovní smlouvě vykonával, čímž mu vznikl nárok na vyplacení příslušné částky.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl, že stěžovatel v dovolání uplatnil jiné dovolací důvody než ty uvedené v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel v dovolání zpochybňoval správnost skutkových zjištění odvolacího soudu; pro tento nedostatek nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal především neplatnost pracovní smlouvy. Argumentoval zejména tím, že nespatřuje žádnou oporu ve výkladu provedeném obecnými soudy. Postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž dodal, že postupem Nejvyššího soudu byl připraven jak o meritorní přezkum věci v dovolacím řízení, tak celkově o dovolací řízení, v čemž spatřuje zásadní porušení práva na spravedlivý proces.

II.

7. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].

9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Přezkum Ústavním soudem může též přicházet v úvahu v oblasti ochrany spotřebitele, kde je výchozí pozice spotřebitele objektivně slabší než jeho smluvního partnera a je záhodno dbát, aby tento handicap (vyrovnávaný právní úpravou) nebyl v každodenní praxi zneužíván. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy - je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem. Může dojít i k natolik intenzivnímu protiprávnímu zásahu do majetkové sféry jednotlivce, že je třeba přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu; nežádoucímu právnímu stavu koresponduje povinnost státu poskytnout porušení základního práva efektivní, zejména soudní ochranu.

10. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu se však ústavněprávního přezkumu, nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

11. Lze tedy shrnout, že ústavněprávní přezkum napadeného aktu orgánu veřejné moci by nastoupil v důsledku takového jeho zásahu do základního práva, jenž by byl jasně identifikovatelný a aplikace či interpretace podústavního práva by se tak ocitla v rozporu s garancemi poskytnutými jednotlivci Listinou, ať již hmotněprávními nebo procedurálními. Takový závěr však v posuzované věci nelze učinit. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně a přiléhavě odůvodnily a nesdílí přesvědčení stěžovatele, že jejich rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných základních práv. Obecné soudy postupovaly v uvedené věci ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení stěžovatelkou vypočtených základních práv a svobod.

12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje též na skutečnost, že stěžovatel vyplatil žalobci mzdu za březen 2009, i když s prodlením, v červnu 2009. Tím de facto akceptoval platnost pracovní smlouvy. Dne 28. 7. 2009 navíc doručil žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Teprve poté vyzval žalobce k vydání bezdůvodného obohacení, neboť zpochybňoval platnost uzavřené pracovní smlouvy.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu