I.ÚS 1084/08 ze dne 18. 6. 2008
N 111/49 SbNU 599
K posouzení důvodnosti a včasnosti omluvy právního zástupce z jednání, při kterém bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 18. června 2008 sp. zn. I. ÚS 1084/08 ve věci ústavní stížnosti VOZ, spol. s r. o., se sídlem Ostrava-Třebovice, areál Pórobetonu, Třebovická ul., PSČ 722 00, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2007 č. j. 21 Cm 107/2006-20, který byl vydán jako rozsudek pro zmeškání a jímž bylo vyhověno žalobě na uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit žalobci cenu díla ze smlouvy o dílo - částku 179 630,50 Kč s příslušenstvím, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2008 č. j. 5 Cmo 347/2007-50, kterým byl citovaný rozsudek krajského soudu potvrzen.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2007 č. j. 21 Cm 107/2006-20 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2008 č. j. 5 Cmo 347/2007-50 se zrušují.

Odůvodnění



I.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, který byl vydán jako rozsudek pro zmeškání, bylo žalobě na povinnost žalované (stěžovatelky) zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) částku 179 630,50 Kč s příslušenstvím vyhověno v plném rozsahu a současně bylo žalované uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 45 151 Kč. K odvolání stěžovatelky byl citovaný rozsudek krajského soudu napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci potvrzen a zároveň bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 47 604 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že její omluva ze dne 21. 2. 2007 byla včasná i důvodná. Udělila plnou moc advokátovi k zastupování v předmětné věci dne 21. 2. 2007. Nelze jí vytýkat, že věděla, že se právní zástupce k soudu nedostaví, neboť to není pravda; nelze jí upírat právo si zvolit konkrétního advokáta a už vůbec nelze po ní požadovat, aby si vybrala jenom takového právního zástupce, o němž ví nebo se dozví, že se k soudu dostaví. Stěžovatelka nevidí pochybení ani v tom, že její právní zástupce zaslal soudu omluvu ihned po udělení plné moci - po zjištění kolize soudních jednání - nejrychlejší možnou cestou, a to faxovou zprávou. Občanský soudní řád nepožaduje pro uznání této omluvy, aby byla provedena v písemné formě před samotným prvním jednáním ve věci. Faxová zpráva byla doplněna písemným podáním, které došlo soudu v den jednání. Pokud se týká důvodnosti omluvy z jednání, právní zástupce stěžovatelky oznámil ve smyslu současné judikatury konkrétní údaje, proč se nemůže jednání účastnit, proč nemůže zajistit substituci; kolize se týkala dokonce dvou jednání u Okresního soudu v Opavě, což advokát řádně doložil. Není pravdou, že by stěžovatelka nebyla před prvním jednáním ve věci před soudem prvního stupně řádně zastoupena, neboť advokát poslal faxovou zprávu krajskému soudu zároveň s omluvou a s žádostí o odročení jednání, i s plnou mocí; ta byla v souladu se zákonem doplněna originálem daného podání. Napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno dle stěžovatelky její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě. Uvedl, že neznemožnil stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, neboť stěžovatelce zaslal žalobu (převzata dne 27. 7. 2006 jednatelem stěžovatelky), k nařízenému soudnímu jednání na den 22. 2. 2007 ji předvolal a poučil o následcích nedostavení se bez důvodné a včasné omluvy, tj. o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání (předvolání převzato jednatelem stěžovatelky dne 25. 1. 2007). Stěžovatelka se k nařízenému jednání nedostavila, ani neomluvila svou neúčast, ani dodatečně neuvedla žádný důvod své absence; to neučinil ani její zástupce - advokát Mgr. D. T., zmocněný k zastupování dnem 21. 2. 2007, kterému bylo soudem sděleno (viz záznam č. l. 18 spisu), že omluvu neúčasti advokáta soud nepovažuje za řádnou a včasnou a v případě nedostavení se žalované strany a za splnění podmínek § 153b o. s. ř. bude vydán rozsudek pro zmeškání. Dále krajský soud uvedl, že neznemožnil stěžovatelce využít práva na právní pomoc v řízení před soudy, plnou moc zvoleného advokáta akceptoval, pouze vyhodnotil omluvu zástupce stěžovatelky a jeho žádost o odročení tak, že není řádná ani včasná a své stanovisko advokátovi ještě dne 21. 2. 2007 sdělil. Stěžovatelka využila svého práva na právní pomoc uzavřením dohody o právním zastoupení dne 21. 2. 2007 s advokátem Mgr. D. T. s vědomím obou stran, že se advokát k nařízenému soudnímu jednání nemůže dostavit, a přesto se stěžovatelka neomluvila ani se k soudnímu jednání nedostavila. Krajský soud dále uvedl, že respektoval právo stěžovatelky, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů (proto sdělil zástupci, že bude jednáno a nebude odročováno, poněvadž omluva a žádost o odročení není řádná a včasná). Přijetí nabídky na uzavření dohody o právním zastoupení a žádost o odročení pro nemožnost zástupce stěžovatelku zastupovat u soudního jednání považuje soud za zbytečný průtah, takže žádost nebyla nejen včasná, ale ani řádná. Své právo, aby věc byla projednána v přítomnosti stěžovatelky, sama stěžovatelka nevyužila, když byla soudem i informována o podmínkách vydání rozsudku pro zmeškání. Své vyjádření uzavřel krajský soud vyslovením souhlasu s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.

K ústavní stížnosti se vyjádřil též Vrchní soud v Olomouci. Ve věci samé odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že blíže se k věci samé bez spisového materiálu vyjádřit nemůže. Dále uvedl, že ve svém rozhodnutí uzavřel, že v řízení před krajským soudem byly splněny předpoklady rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, nikoliv proto, že by nebyl dán důležitý důvod pro odročení jednání, ale protože žalovaná včas o odročení jednání nepožádala (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Předvolání k jednání bylo žalované doručeno téměř měsíc před jednáním, tedy v dostatečném časovém předstihu pro přípravu k jednání; to je "i uzavření dohody o plné moci". Žalovaná, která byla kromě podání odporu proti platebnímu rozkazu od doručení žaloby dne 25. 7. 2006 v řízení před krajským soudem nečinná, zjevně v úmyslu oddálit rozhodnutí ve věci, den před jednáním udělila plnou moc advokátovi; přitom jí muselo být zřejmé, že advokát nebude mít možnost se na jednání řádně připravit a nakonec se ho ani zúčastnit a plnou moc soudu před jednáním předložit. Protože soudu nebyla předložena plná moc, nepřihlédl k žádosti o odročení a nezkoumal důvod žádosti o odročení jednání, protože žádost nebyla podána žalovanou, ale advokátem, přičemž dle obsahu spisu žalovaná nebyla dosud zastoupena. Dále vrchní soud poukázal na to, že i žalobce má právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; předmětem řízení byla žaloba o zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo, žalovaná svou nečinností řízení protahovala a účelově den před jednáním uzavřela dohodu o plné moci. Advokát při uzavření dohody o plné moci mohl a měl vědět, že by ani neměl možnost se k jednání řádně připravit, a mohl proto dle § 18 odst. 1 z důvodu dle § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, převzetí zastoupení odmítnout. Vrchní soud též vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření též vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, tj. A. U., T+T sdružení, který byl Ústavním soudem poučen, že dle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být jako vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem zastoupen (advokátem). Vedlejší účastník však vyjádření sepsal zjevně sám bez advokáta, neboť pod ním bylo v místě pro podpis uvedeno "za A. U., T+T sdružení" a připojeno razítko "A. U., T+T sdružení" a nečitelný podpis. Arch papíru nenese žádné označení advokátní kanceláře. Ve svém vyjádření vedlejší účastník přitom pouze formálně uvedl, že "Vedlejší účastník tímto Ústavnímu soudu sděluje, že zmocňuje ke svému zastupování před Ústavním soudem advokátku Mgr. P. F., která jej zastupovala v řízeních před Krajským soudem v Ostravě a Vrchním soudem v Olomouci ve věci vymáhání pohledávky vůči stěžovateli" a v záhlaví svého vyjádření dokonce uvedl, že je zastoupen Mgr. P. F. "dle plné moci ze dne 15. 05. 2006" (s ohledem na toto datum tak vedlejší účastník nemohl udělit plnou moc této advokátce k zastupování své osoby k řízení o této ústavní stížnosti napadlé dne 30. 4. 2008). Za tohoto stavu proto Ústavní soud uvedený subjekt za vedlejšího účastníka nepovažoval.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že A. U., T+T sdružení, ve svém vyjádření uvádí, že má za to, že nenastaly zákonné podmínky pro ústavní stížnost učiněnou stěžovatelkou a tato by měla být zamítnuta. Krajský soud i vrchní soud dostatečně posoudily okolnosti pro vydání svých rozhodnutí a tato považuje vedlejší účastník za věcně i právně správná. Stěžovatelka sama nevyužila svých zákonných práv a nyní se snaží zhojit situaci prostřednictvím Ústavního soudu. Stěžovatelka si sama vybrala právního zástupce, a pokud došlo krajským soudem na základě okolností (nedoručení včasné omluvy) k vydání rozhodnutí pro zmeškání, pak sama stěžovatelka musí nést následky za nedostatečnou činnost svého advokáta a za to, že se sama (stěžovatelka) k soudnímu jednání nedostavila.

II.

Ústavní stížnost je důvodná.

1) Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů o naplnění podmínek vydání rozsudku pro zmeškání, konkrétně s jejich závěrem, že omluva zmeškání prvního jednání ve věci nebyla včasná a důvodná, v důsledku čehož byl vydán rozsudek pro zmeškání.

2) Ústavní soud zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděného ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů.

Z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit povahu případů, v nichž nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jak konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, v řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých je nesprávná aplikace podústavního práva spjata s konkurencí jeho norem, případně s konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů; konečně lze za takové považovat případy svévolné aplikace jednoduchého práva [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003 (N 7/29 SbNU 47), I. ÚS 601/02 ze dne 27. 1. 2004 (N 9/32 SbNU 55), III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159), II. ÚS 413/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 40/36 SbNU 433), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

Nezávislost soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - nezakládá možnost, aby soud konal svévolně [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445)]. Takový postup se ocitá jednak v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny), jednak s obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) a kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny).

V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04 (oba viz výše) a III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421)] interpretoval Ústavní soud pojem svévole např. ve smyslu nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu; jde i o případy, když obecný soud nezdůvodní své závěry buď vůbec, nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17); nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197].

3) V rovině práva podústavního, relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení, dopadá na předmětnou věc ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. To stanoví, že zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

4) V dané věci bylo nařízeno jednání u krajského soudu na den 22. 2. 2007. Dne 21. 2. 2007 v 10:15 hodin byla soudu doručena faxem plná moc právního zástupce stěžovatelky a jeho omluva z neúčasti na jednání (z důvodu kolize s jiným soudním jednáním); originál plné moci a omluvy byl soudu doručen po proběhnuvším soudním jednání. Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí dovodil naplnění podmínek § 153b odst. 1 o. s. ř. a rozhodl o vydání rozsudku pro zmeškání; ohledně podmínky důvodné a včasné omluvy z prvního jednání uvedl, že neakceptoval omluvu právního zástupce stěžovatelky jako "včasnou a řádnou", neboť "o nařízeném jednání měl žalovaný vědomost již od 25. 1. 2007, a přesto si zvolil zástupce, o kterém věděl, že se k ústnímu jednání nedostaví.".

Obecně platí, že účastník řízení se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je zaručeno i v ústavní rovině (čl. 37 odst. 2 Listiny); jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený plnou mocí pro celé řízení je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28a odst. 1 o. s. ř.), ať je jím advokát (§ 25 o. s. ř.), nebo tzv. obecný zmocněnec (§ 27 o. s. ř.). Je-li účastník zastoupen, realizuje svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím svého zástupce. Z této úpravy procesního postavení zástupce účastníka logicky vyplývá, že jestliže je účastník řízení zastoupen, podmínky vydání rozsudku pro zmeškání (tj. mj. neexistence včasné a důvodné omluvy z prvního jednání) musí být splněny i ve vztahu k omluvě pouze ze strany zástupce účastníka řízení [srov. judikaturu obecných soudů, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 935/2000, 20 Cdo 2907/99, 31 Odo 2432/98, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/05 ze dne 20. 11. 2007 (N 197/47 SbNU 569), sp. zn. IV. ÚS 63/05 ze dne 23. 8. 2005 (N 163/38 SbNU 301)]. Je pak irelevantní, zda se včas a důvodně omluvil samotný účastník řízení; v opačném případě není dán zákonný předpoklad vydání rozsudku pro zmeškání. Přípustná modifikace tohoto závěru je přirozeně dána hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném vztahu je účastník oproti zástupci nejen dominantní, ale i nenahraditelný. Jinými slovy, citované důsledky plynoucí ze skutečnosti zastoupení účastníka řízení by nenastaly, jestliže by účastník navrhl, aby věc byla projednána, přestože jeho zástupce požádal o omluvu z prvního jednání, a přirozeně i v případě, že účastník zastoupení stávajícího zástupce ukončí, resp. nahradí zastoupením jiným. O takovou situaci se však v souzené věci nejednalo.

V systematice úvah o této konkrétní věci je třeba na prvním místě uvést, že § 153b odst. 1 o. s. ř. stanoví jako referenční kritérium vydání rozsudku pro zmeškání nikoli "včasnou" a "řádnou" omluvu z prvního jednání, jak výslovně konstruuje krajský soud v napadeném rozsudku, nýbrž omluvu "včasnou" a "důvodnou". Krajský soud obsahově nevymezuje jím použitý výraz "řádnou" omluvu; není tedy přezkoumatelné, zda jej používá v tom směru, že je jeho význam stejný jako výraz "důvodnou" omluvu (tzn. že by byl rozdíl jen ve formě, a contrario v obsahu, což by bylo způsobilé obstát co do zákonného postupu), nebo zda naopak nejde z pohledu krajského soudu o význam rozdílný. Napadený rozsudek krajského soudu tak není přezkoumatelný v základní otázce, tj. zda byla aplikována ta kritéria vydání rozsudku pro zmeškání, která stanoví obligatorně a taxativně zákon, či zda byla krajským soudem vytvořena kritéria jiná. Nad rámec toho lze dodat, že dokonce i sám občanský soudní řád výslovně používá výraz "řádný", a to prima facie nikoli v identickém smyslu jako "důvodný" (srov. např. § 114b odst. 1 o. s. ř.: "... nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno ...").

I kdyby však krajský soud aplikoval kritérium zákonné, tj. "důvodnost" omluvy z prvního jednání (k jeho významu srov. kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 704: "Omluva z jednání je důvodná, jestli tvrdí takové skutečnosti, které jsou způsobilé jeho neúčast u jednání soudu omluvit."), které bylo jen nesprávně formálně označeno jako "řádnost" omluvy, závěr z toho plynoucí by nebyl racionálně logicky obhajitelný. Neexistence "důvodné" omluvy z prvního jednání by totiž byla založena jen na konstatování soudu, že si stěžovatelka zvolila zástupce, o kterém věděla, že se k ústnímu jednání nedostaví. Nicméně, to je až samotný závěr napadeného rozsudku, ničím nepodložený, a tak neprokázaný. Přitom z logiky věci platí, že ze samotné skutečnosti, že si stěžovatelka zvolila právního zástupce, který se následně (byť i tentýž den) krajskému soudu omluvil, že se nedostaví k jednání nařízenému na následující den, ještě nutně neplyne, že by stěžovatelka v okamžiku jeho zvolení (uzavření dohody o zastoupení a udělení plné moci) o této skutečnosti věděla (tedy o tom, že se její právní zástupce nařízeného jednání nezúčastní). Jinými slovy, argumentace krajského soudu má povahu tautologie a není dostatečně podložena. Vyjadřuje toliko výsledek hodnocení skutečnosti, že si stěžovatelka zvolila právního zástupce, který se omluvil z neúčasti na jednání soudu, tedy to, co je teprve zapotřebí zjistit. K tomu Ústavní soud, byť toliko nad rámec, dodává, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že o tom, že její právní zástupce má nařízené jiné jednání před soudem na stejný den, a že se tak nebude účastnit jednání v její věci, nevěděla.

Konečně, napadené rozhodnutí krajského soudu je stěží přezkoumatelné i potud, pokud dovozuje neexistenci včasné omluvy právního zástupce stěžovatelky z jednání. Jestliže totiž měla být tato omluva - dle napadeného rozsudku, jakož i obsahu spisu (srov. str. 14-15) - doručena krajskému soud faxem dne 21. 2. 2007 v 10:15 hodin, není z toho samo o sobě bez dalšího zřejmé, proč se mělo dle přesvědčení krajského soudu jednat o omluvu podanou opožděně. Ostatně i sám krajský soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že informaci o neakceptování omluvy jako včasné a řádné sdělil právnímu zástupci stěžovatelky telefonicky dne 21. 2. 2007 ve 12:15 hodin, z čehož logicky plyne, že se omluva dostala do sféry jeho dispozice před konáním nařízeného jednání (které se konalo až dne 22. 2. 2007) [k významu hlediska "včasnosti" omluvy srov. kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 704: "Omluva je z hlediska § 153b odst. 1 včasná, jestliže došla soudu před prvním jednáním, které se ve věci konalo."].

V dané věci tedy Ústavní soud - ve smyslu své judikatury - shledává v postupu a rozhodování krajského soudu libovůli, která je založena nedostatečným zdůvodněním jeho závěru o neexistenci včasné a důvodné omluvy z prvního jednání a jeho závěru o naplnění zákonných podmínek vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř.

5) Vrchní soud v Olomouci rozhodující o odvolání stěžovatelky zatížil své rozhodnutí ústavněprávním pochybením stejného druhu.

Vrchní soud stejně jako krajský soud uzavřel, že stěžovatelka "svou neúčast u jednání včas a řádně neomluvila"; konstruoval tedy podmínku "řádné" omluvy z prvního jednání, byť zákon hovoří o omluvě "důvodné". Dokonce, na rozdíl od rozhodnutí krajského soudu, v rozsudku vrchního soudu nelze ani nalézt žádnou oporu pro to, že by byl (vrchní soud) - alespoň v rovině eventuality - vůbec hlediskem důvodnosti omluvu stěžovatelky (jejího právního zástupce) posuzoval. Jeho odůvodnění je totiž obsahově podřaditelné toliko pod kritérium včasnosti omluvy. Je pravda, že takový postup vrchního soudu by - sám o sobě - nebyl protizákonný (či eventuálně protiústavní); citované dvě podmínky v ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. jsou totiž kumulativní, tj. jestliže omluva z prvního jednání není včasná, nemusí být splněna podmínka omluvy důvodné k eventuálnímu vydání rozsudku pro zmeškání.

Klíčovou otázkou tedy je závěr vrchního soudu, pokud jde o včasnost omluvy z prvního jednání. Vrchní soud přitom dovodil neexistenci včasné omluvy z prvního jednání toliko tak, že omluva krajskému soudu odeslaná právním zástupcem stěžovatelky nemohla být považována za podání stěžovatelky učiněné prostřednictvím právního zástupce, protože plná moc byla doručena soudu až po nařízeném jednání. Nicméně, jak je uvedeno v napadeném rozsudku krajského soudu a jak plyne ostatně z obsahu spisu (str. 14-15), plná moc stěžovatelky pro jejího právního zástupce byla krajskému soudu doručena již den před konáním nařízeného jednání, konkrétně faxem dne 21. 2. 2007 v 10:15 hodin. Je tedy zřejmé, že odvolací soud - ve vztahu k této otázce - zaujal zjevně opačné stanovisko než soud prvního stupně. Z napadeného rozsudku vrchního soudu proto nelze dovodit racionálně logicky obhajitelný závěr o neexistenci včasné omluvy stěžovatelky (jejího zástupce) z prvního jednání. Ústavní soud tedy - ve smyslu své ustálené judikatury - shledává i v postupu a rozhodování Vrchního soudu v Olomouci libovůli, která je založena nedostatečným zdůvodněním závěru o neexistenci včasné a důvodné omluvy z prvního jednání a jeho závěru o naplnění zákonných podmínek vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř.

6) Ústavní soud při svém rozhodování přihlédl i k tomu, že rozsudek pro zmeškání tvoří výjimku z běžného kontradiktorního procesu. Sám zákon (§ 153b o. s. ř.) ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny zákonné podmínky, je vhodné rozhodovat kontumačním rozsudkem. Je tedy zřejmé, že by obecné soudy měly k aplikaci ustanovení § 153b o. s. ř. přistupovat se značnou uvážlivostí a opatrností.



III.

Napadenými rozhodnutími tudíž došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto je Ústavní soud dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Sluší se dodat, že o ve své podstatě jinou situaci, pokud jde o dodržení požadavků plynoucích z práva na spravedlivý proces, by se mohlo jednat za podmínky, že by byl vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku racionálně logicky vyargumentoval právní názor, že plná moc doručená faxem není způsobilá být dokladem o právním zastoupení účastníka řízení, a že tudíž do doby doručení originálu plné moci nemohl považovat účastníka řízení za zastoupeného. To však vrchní soud neučinil, dokonce pouze neurčitě uvedl, že plná moc (tedy nikoli jen její originál) byla krajskému soudu doručena až po nařízeném jednání, z čehož může plynout i to, že vůbec nereflektoval fakt doručení plné moci faxem den před nařízením prvního jednání (nerozlišoval totiž originál plné moci a contrario plná moc ve faxové podobě). Je třeba současně zdůraznit, že se sice jedná o otázku výkladu podústavního práva, k níž Ústavnímu soudu z jeho ústavního vymezení v zásadě nepřísluší se vyjadřovat (Ústavní soud není součástí obecného soudnictví). Do sféry výkladu a aplikace práva však Ústavní soud zasahuje v případě, kdy dochází k protiústavnímu pochybení; o to právě šlo v souzené věci, neboť takovou aplikaci práva, již zvolily obecné soudy, nebylo možné než hodnotit jako libovolnou. Je tedy nyní na obecných soudech, pokud budou i nadále trvat na splnění zákonných podmínek vydání rozsudku pro zmeškání (např. i z toho důvodu, že plná moc zaslaná faxem nebyla způsobilá být dokladem o právním zastoupení účastníka řízení, a tak absentovala včasná omluva z prvního jednání), aby toto své stanovisko racionálně a logicky akceptovatelně odůvodnily. Pokud tak učiní, z pohledu ústavního jim Ústavní soud zřejmě nebude moci ničeho vytýkat, neboť - jak již uvedl výše - oblast správnosti interpretace a aplikace práva je zásadně doménou obecných soudů.



IV.

K otázce, zda plná moc doručená faxem není způsobilá být dokladem o právním zastoupení účastníka řízení, uvádí Ústavní soud jako obiter dictum následující okolnosti, které nejsou z hlediska výkladu podústavního práva bez významu.

Dle § 28 odst. 1 o. s. ř. platí, že "zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony.". Zde je relevantní, zda použitý výraz "písemně" značí pouze originál plné moci nebo in eventum i jinou podobu písemné plné moci, a to faxovou. Tato otázka je komplikovanější o to více, že § 28 odst. 1 o. s. ř. v podstatě nebyl nikdy novelizován (stále je prakticky v původním znění). Přitom s existencí faxového způsobu učinění procesního úkonu účastníkem řízení počítá občanský soudní řád výslovně až v důsledku novely provedené zákonem č. 171/1993 Sb., když bylo zakotveno nové ustanovení § 42 odst. 3, dle kterého "Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem , je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu ... Stanoví-li to soud, je účastník povinen předložit mu originál i jiných podání učiněných telefaxem.". Tudíž ne zcela přesvědčivý je argument, že pokud by zákonodárce měl na mysli v § 28 odst. 1 o. s. ř. též faxovou podobu, musel by to v ustanovení § 28 odst. 1 o. s. ř. uvést; v době konstruování jazykového vyjádření § 28 odst. 1 o. s. ř. zákonodárce jednoduše s výrazem telefax nepracoval. Nadto se přidává argument, že samotný § 42 odst. 3 o. s. ř. textací jako by považoval (a dodnes považuje) podání učiněné telefaxem za písemné (srov. slova "... je-li písemné podání učiněno telefaxem ..."). Nabízí se proto úvaha, že zákonodárce považoval za nadbytečné novelizovat i § 28 odst. 1 o. s. ř., jestliže mohl vycházet z toho, že i plnou moc ve faxové podobě lze podřadit nově pod výraz "písemně" v § 28 odst. 1 o. s. ř. (a contrario "ústně"), a to právě již s ohledem na novelizovaný § 42 odst. 3 o. s. ř. Přitom k argumentaci, že § 42 odst. 1 o. s. ř. v nynější podobě rozlišuje výraz "písemné" a "telefaxem" lze namítat již to, že smyslem a účelem takové pozdější výrazové diferenciace nemuselo být zakotvit, že telefaxové podání není "písemné" podání, nýbrž toliko rozlišit mezi originálem písemného podání a písemného podání cestou telefaxu. Tomuto závěru by mohlo svědčit i to, že dosud platí, že v § 42 odst. 3 o. s. ř. zákonodárce používá textaci "... je-li písemné podání učiněno telefaxem ...". Pokud by tedy zákonodárce novelizací § 42 odst. 1 o. s. ř. výrazově rozlišující podání "písemné" a "telefaxem" měl na mysli, že telefaxové podání není "písemné" podání, neměl by žádného důvodu neodstranit logicky ruku v ruce výrazové spojení písemného podání a telefaxu. Ostatně, i důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. odůvodňuje nové uvedení výrazu "telefax" v § 42 odst. 1 o. s. ř. jen praktickými důvody, tj. aby bylo uvedeno výslovně (předtím byla možnost telefaxového podání dovoditelná jen z § 42 odst. 3 o. s. ř.) [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb.: "Změnami v § 42 se zpřesňují druhy způsobilých podání ... Jako způsobilá forma podání se výslovně uvádí i telefaxové podání."]. Dále bude třeba odpovědět na otázku smyslu a účelu eventuální právní normy, která by neumožňovala prokázat právní zastoupení telefaxovým způsobem. V tomto směru vyvstává otázka, zda za situace, kdy podpisy na plné moci nemusí být (s výjimkami uvedených v zákoně) úředně ověřeny, nelze považovat za dostatečně doložené oprávnění zastupovat účastníka řízení již předložení plné moci ve faxové podobě. Přesvědčivým teleologickým důvodem zde zřejmě není hledisko zneužitelnosti plné moci, neboť podpisy na originálu plné moci nepochybně taktéž jsou způsobilé být zfalšovány. Koneckonců, nahlíženo pohledem konkrétností dané věci, jeví se být (až) absurdní úvaha o zneužití plné moci; jakou pohnutku k tomu mohl mít právní zástupce stěžovatelky v dané věci, tedy právní zástupce omlouvající se z neúčasti na prvním jednání? Pokud by byl přijat závěr, že pod výraz v § 28 odst. 1 o. s. ř. "písemně" nelze podřadit i telefax, pak vyvstává i posouzení taxativního v. demonstrativního výčtu v tomto ustanovení nebo otázka, zda § 32 odst. 1 hovořící o povinnosti zástupce účastníka řízení "své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil" pouze odkazuje na § 28 odst. 1 o. s. ř., či nikoliv (tedy že nelze doložit oprávnění zastupovat jinak než způsobem uvedeným v § 28 odst. 1 o. s. ř.).

Je třeba dodat, že to vše nabývá na významu o to více, jestliže kupř. v trestním řádu či v soudnímu řádu správním není stanoveno, že by jediným způsobem prokázání zastupování byl originál plné moci (vnitřně komparatistický výklad); ostatně Ústavnímu soudu je i známa praxe, např. trestních soudů akceptujících i "jen" faxovou podobu plné moci [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 616/2006, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)].