I.ÚS 1094/16 ze dne 13. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13Co 60/2016-719 ze dne 24. 2. 2016 a usnesení Okresního soudu Brno - venkov č. j. P 113/2015-708 ze dne 3. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí, jimiž obecné soudy odmítly zrušit předběžné opatření, jímž byl její syn svěřen do péče otci, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život a na péči o dítě dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle tvrzení stěžovatelky napadeným rozhodnutím soud porušil její právo na soudní a jinou právní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka se dále dovolává i porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Brno - venkov napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření, nařízeného usnesením soudu ze dne 3. 4. 2015 č. j. P 113/2015-226 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015 č. j. 13 Co 129/2015-302. K tvrzení stěžovatelky, že stav navozený předběžným opatřením je umělým stavem, který neodpovídá skutečnému přání jejího syna, okresní soud poukázal na přání dítěte (narozeného v prosinci 2007), vyjádřené v pohovoru s opatrovníkem, bydlet u otce a s matkou se stýkat jako doposud. Soud dále uvedl, že podrobnější zjišťování chlapcova stanoviska a jeho důvodů bude v řízení provedeno znaleckým zkoumáním, které již soud nařídil. Stávající uspořádání poměrů nezletilého doporučil v zájmu zachování základních jistot pro nezletilého v současných složitých vztazích i psycholog Mgr. Tělupil. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy polemizuje s podezřením, že nadužívá alkoholické nápoje. Ústavní soud ze své úřední činnosti (několika stížností stěžovatelky) zjistil, že má stěžovatelka předběžným opatřením upraven i styk se synem a vykonává ho.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s důkazy a tvrzeními obecných soudů o její závislosti, Dále vytýká soudu prvního stupně jeho obecné proklamace o tom, jak ztěžuje jeho postup i jakékoli smírné řešení mezi rodiči. Stěžovatelka je pak přesvědčena, že nic nesvědčí o tom, že by doposud trvaly důvody, které dříve vedly k nařízení předběžného opatření, a polemizuje s tím, že obecné soudy mění svou věcnou argumentaci.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

6. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004; či nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

11. Ve světle shora uvedených zásad Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.

12. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc není ani vyloučeno, že po provedení celého řízení včetně nařízeného znaleckého posudku bude úprava péče o nezletilé dítě i úprava styku rodičů s ním upravena definitivním způsobem tak, jak stěžovatelka požaduje.

13. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2016

David Uhlíř, v. r.
předseda senátu