I.ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007
N 206/47 SbNU 647
K aplikaci § 150 občanského soudního řádu na snížení odměny ustanoveného advokáta vypočtené podle advokátního tarifu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 22. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. P. F. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2007 č. j. 19 Co 583/2006-90, jímž byla stěžovatelce jako ustanovené zástupkyni přiznána odměna za zastupování podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv podle advokátního tarifu.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění


1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") usnesením ze dne 3. 8. 2006 č. j. 0 Nc 2018/004-80 přiznal stěžovatelce - jež byla ustanovenou zástupkyní žalobce domáhajícího se zaplacení 18 200 000 Kč - odměnu za zastupování ve výši 4 284 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 268 Kč, celkem tedy 4 552 Kč. V odůvodnění okresní soud dovodil, že výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému advokátu (§ 140 odst. 2 občanského soudního řádu, dále též "o. s. ř.") vychází z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, odměnu ustanoveného advokáta neurčuje. V posuzovaném případě je namístě použít § 150 o. s. ř., který sice dopadá na rozhodování o náhradě nákladů řízení, avšak lze jej analogicky aplikovat i na případ, kdy stát platí odměnu a hotové výdaje ustanoveného advokáta podle § 140 odst. 2 o. s. ř. Možnost analogické aplikace je dána tím, že při určování odměny ustanoveného advokáta se jedná prakticky o totožnou situaci, jako když soud při rozhodování o náhradě nákladů podle § 151 o. s. ř. určuje výši odměny za zastupování účastníka advokátem. V případě státem ustanoveného advokáta se stát stává fakticky advokátovým klientem. Je proto nutné vzít v úvahu, zda není příliš velká disproporce mezi výší odměny advokáta, o níž soud rozhoduje v rámci náhrady nákladů řízení, a odměny státem ustanoveného advokáta. Pro každý z těchto případů sice platí jiný předpis, nelze však připustit, aby rozdíl v odměně advokáta v totožné věci dosahoval takové výše, přičemž by záleželo pouze na tom, zda účastníka zastupuje advokát na základě plné moci nebo advokát ustanovený státem. Okresní soud poukázal rovněž na absurdní důsledky mechanické aplikace § 149 odst. 2 o. s. ř., při níž by neúspěšný účastník musel platit v totožné věci zcela rozdílné částky jako náhradu nákladů čistě v závislosti na tom, zda byl druhý účastník zastupován zvoleným nebo ustanoveným advokátem. S ohledem na výraznou disproporci odměny podle § 2 a § 9 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (3 600 Kč) a odměny určené podle advokátního tarifu (96 900 Kč) soud na základě uvedených úvah aplikoval § 150 o. s. ř. a přiznal advokátce pouze tu odměnu, která by jí náležela podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2007 č. j. 19 Co 583/2006-90 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že i v souzené věci lze aplikovat § 150 o. s. ř., neboť přiznání nákladů v plné výši by bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobcem požadovaná částka (18 200 000 Kč), představující pouze zálohu na náhradu škody, byla zřejmě nadsazena. Okolnosti projednávané věci proto neodůvodňují přiznat odměnu v plné výši. Okresní soud proto správně uzavřel, že přiznání odměny v požadované výši by bylo nepřiměřené.

3. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž brojila proti názoru, že je namístě použít § 150 o. s. ř., jakož i proti tomu, že výši její odměny soud určil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a nikoliv podle advokátního tarifu. Soud dle jejího názoru nemůže spekulovat, zda mohou nastat absurdní situace při mechanické aplikaci zákona, neboť tím je stěžovatelka krácena na právu na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Ustanovenému advokátu přísluší odměna vypočtená podle advokátního tarifu; jiný postup nelze považovat za správný a spravedlivý. Usnesením krajského soudu tak bylo porušeno stěžovatelčino právo zaručené čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci, a základní právo na legitimní očekávání nabytí (ochrany) majetku, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů navrhla stěžovatelka zrušení napadeného usnesení krajského soudu.

4. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

5. Ústavní stížnost není důvodná.

6. Ústavní soud již v minulosti konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.) a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace § 150 o. s. ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud (byť v řízení odvolacím) neshledal.

7. V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339) Ústavní soud vyslovil názor, podle něhož úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž byly všechny relevantní důvody pro takový postup zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)]. Ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.

8. Výrok o nákladech řízení musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti nahradit náklady řízení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna [srov. nález sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU)].

9. Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ještě větší zdrženlivost vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování § 150 o. s. ř., tedy ustanovení, které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě.

10. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem je jedním z druhů nákladů řízení, které demonstrativně vypočítává § 137 o. s. ř.

11. Ústavní soud neshledal, že by postup obecných soudů nesl znaky libovůle nebo že by nebyl dostatečně odůvodněn, popřípadě že by bylo rozhodnutí o odměně ustanoveného zástupce v rozporu s průběhem a výsledkem řízení. Usnesení obecných soudů jsou naopak velmi pečlivě odůvodněna. Obecné soudy si byly velmi dobře vědomy toho, že paušální sazby odměny za zastupování podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. přímo dopadají pouze na rozhodování o náhradě nákladů řízení, a nikoliv na rozhodování o odměně, kterou ustanovenému zástupci zaplatí stát na základě § 140 odst. 2 o. s. ř., na kterýžto případ se vztahují ustanovení o mimosmluvní odměně, obsažená v advokátním tarifu (§ 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dále zřejmé, že obecné soudy si byly rovněž vědomy toho, že § 150 o. s. ř. se podle svého znění vztahuje toliko na náklady řízení; dospěly však k závěru, že toto ustanovení lze analogicky použít i na případy, kdy soud rozhoduje o nárocích ustanoveného advokáta vůči státu podle § 140 odst. 2 o. s. ř., přičemž důvody, jež je vedly k analogické aplikaci § 150 o. s. ř. i na tuto situaci, v odůvodnění usnesení důkladně vyložily. Rozhodnutím obecných soudů tedy nelze důvodně vytýkat, že jsou projevem libovůle, popřípadě že nesou shora vymezené znaky porušení základních práv a svobod.

12. Argumentace stěžovatelky právem na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a principem legitimního očekávání není namístě. Stěžovatelka zjevně nechápe, že v materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován; to zcela zřetelně plyne i z tvrzení, podle něhož "není možné, aby soud prvního stupně při svém rozhodování spekuloval, zda při mechanické aplikaci zákona mohou nastat absurdní situace, tj. kdy neúspěšný účastník bude nucen platit v totožné věci zcela rozdílné částky jako náhradu nákladů čistě v závislosti na tom, zda byl druhý účastník zastupován zvoleným nebo ustanoveným advokátem.". Stěžovatelce tím zřetelně uniká smysl rozhodovací činnosti obecných soudů a vůbec funkce práva ve společnosti: právo nikdy nemůže být interpretováno mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neplatí proto, aby takovéto absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.

13. V souladu s tím je nutno zdůraznit, že princip ochrany legitimního očekávání může chránit pouze očekávání, které je legitimní a rozumné. Z tohoto principu proto nelze pro sebe dovozovat spekulativní prospěch, který zákon nezamýšlel poskytnout, tj. jinak řečeno, který neodpovídá účelu zákona (srov. též Tridimas, T.: The General Principles of EU Law. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 274). Účelem zavedení paušálních sazeb odměn za zastupování advokátem nebyla diferenciace odměn mezi advokáty ustanovenými a advokáty, kteří zastupují své klienty na základě plné moci. Účelem byla snaha zabránit průtahům v řízení tím, že se zjednoduší postup při vyčíslování odměny advokáta, což jednoznačně plyne i z důvodové zprávy k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: "Dosavadní určování výše odměny za zastoupení advokátem (notářem), jako jednoho z druhů nákladů řízení, se řídí ustanoveními advokátního tarifu (nyní vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) o mimosmluvní odměně a v soudní praxi se neosvědčilo. Systém odměny závislý na počtu (množství) úkonů právní pomoci je důvodem průtahů ve skončení věci (čím více úkonů, tím vyšší odměna). Výpočet odměny je složitý a natolik komplikovaný, že v mnoha případech představuje nejnáročnější část soudního rozhodnutí; rozhodnutí soudů prvního stupně o náhradě nákladů řízení je také proto často samo o sobě předmětem odvolacího řízení. K odstranění tohoto nežádoucího stavu se navrhuje, aby se advokátním tarifem řídilo pouze rozhodování o nákladech podle § 147. V ostatních případech (zejména při rozhodování o nákladech řízení podle jeho výsledku) se bude řídit výše odměny za zastupování advokátem nebo notářem zvláštním předpisem, v němž by byla stanovena paušální sazbou (bez ohledu na množství úkonů právní služby) za řízení v jednom stupni (tj. za řízení v prvním stupni, za řízení odvolací, za řízení dovolací); výše paušálních sazeb by se lišila jen podle druhu řízení, popřípadě podle předmětu řízení. Navrhovaná úprava nepochybně přispěje ke zrychlení a zjednodušení občanského soudního řízení.".

14. Z uvedeného plyne, že zmíněná novela občanského soudního řádu nehodlala založit rozdíl mezi odměnou za zastupování advokátem ustanoveným a advokátem zastupujícím na základě plné moci. Text naopak nasvědčuje tomu, že paušálních sazeb mělo být použito i pro rozhodování o odměně ustanoveného advokáta: "...aby se advokátním tarifem řídilo pouze rozhodování o nákladech podle § 147. V ostatních případech ... se bude řídit výše odměny za zastupování advokátem nebo notářem zvláštním předpisem, v němž by byla stanovena paušální sazbou (bez ohledu na množství úkonů právní služby) za řízení v jednom stupni...".

15. Diferenciace mezi odměnou advokáta ustanoveného a advokáta zastupujícího na základě plné moci nejen že nebyla zjevným úmyslem zákonodárce, ale nedá se dovodit ani z občanského soudního řádu samotného. Neexistuje totiž žádný věcný argument, který by mohl odůvodnit, proč advokát, který vykoná stejné množství práce, má být oceněn výrazně více, byl-li ustanoven, než v případě, kdy zastupoval na základě plné moci. Lze tedy konstatovat, že objektivním účelem paušálního vyčíslení odměny za zastupování je toliko zjednodušení jejího výpočtu, a nikoliv založení rozdílu mezi odměnou za zastupování na základě plné moci a na základě rozhodnutí soudu.

16. Z toho také vyplývá, že v případech, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni, nelze takovou odměnu považovat ani za spravedlivou, ani za legitimní a rozumnou, a nadto by ji naopak bylo nutno považovat z hlediska ústavního za úpravu zakládající ničím neodůvodněnou nerovnost; to je zcela zjevné v souzené věci, v níž by stěžovatelce podle paušální sazby náleželo 3 600 Kč, zatímco podle advokátního tarifu 96 900 Kč, tedy odměna mnohonásobně vyšší. Mechanický výklad, jehož se stěžovatelka dovolává, by mohl vést i k tak absurdním důsledkům, že by se mohl stát nástrojem bezpracného výdělku pro ustanoveného advokáta, zastupujícího kverulantského klienta osvobozeného od soudních poplatků, jenž zjevně mnohanásobně nadsadí rozsah požadovaného peněžitého plnění.

17. Ústavní soud je tedy toho názoru, že v případě příkrého rozporu mezi výší odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu a výší odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. lze na základě analogické aplikace § 150 o. s. ř. zvážit, zda nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, na základě nichž by soud zčásti odměnu za zastupování nepřiznal. Dospěje-li k závěru, že takové důvody dány jsou, je namístě, aby i v této situaci vyčíslil výši odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. tak, jako by ji stanovil v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tento postup však nesmí být svévolný; naopak je nutno jej pečlivě a racionálně odůvodnit.

18. Tento závěr obstojí i ve světle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, který dává soudci právo posoudit soulad podzákonného předpisu se zákonem či mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Může-li soudce neaplikovat podzákonný předpis a rozhodnout přímo na základě zákona, tím spíše může zvážit, zda výše odměny za zastupování ustanoveným zástupcem, vyplývající z advokátního tarifu, jenž je pouhým podzákonným předpisem, není - v rozporu s účelem zákonné regulace - ve shora uvedeném smyslu nelegitimní (nerozumná).

19. Předestřený závěr není v rozporu se stanoviskem vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79), v němž Ústavní soud konstatoval, že ustanovenému advokátu přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení advokátního tarifu s tím, že jiný postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý. Podstata právě zmíněné věci totiž spočívala v tom, že Krajský soud v Ostravě se mylně domníval, že se odměna advokáta za zastupování řídí vyhláškou č. 484/2000 Sb., a nikoliv advokátním tarifem (viz usnesení ze dne 30. 9. 2005 č. j. 56 Co 406/2005-58). Naproti tomu věc, jíž se Ústavní soud nyní zabývá, je zcela odlišná: obecné soudy jsou si zcela zřetelně vědomy, že odměna ustanoveného advokáta se řídí advokátním tarifem, avšak z důvodů, které ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, analogicky použily § 150 o. s. ř. (jenž jinak dopadá na rozhodování o náhradě nákladů řízení) a na tomto základě určily výši odměny nikoliv podle advokátního tarifu, nýbrž podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. V postupu obou soudů je tedy podstatný rozdíl, jenž se nutně projevuje i ve výsledku řízení o ústavní stížnosti.

20. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s ústavním pořádkem. Nebylo jimi porušeno právo stěžovatelky na spravedlivou odměnu, ani její legitimní očekávání; tato rozhodnutí naopak stěžovatelce přiznávají odměnu, která je v souzené věci spravedlivá a kterou stěžovatelka mohla legitimně (tj. rozumně) očekávat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.