I.ÚS 1192/14 ze dne 12. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Pavly Píšové a Mgr. Jana Sklenáře, obou zastoupených JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem, se sídlem Holečkova 29/657, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2014 č. j. 25 C 313/2012-51, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž podle nich bylo nepřípustně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Mimoto v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, došlo podle stěžovatelů též k porušení čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Napadeným rozhodnutím obvodní soud zamítl žalobu směřující proti Komerční bance, a.s., kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 7.200 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou požadovaná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že stěžovatelé bez právního důvodu žalované hradili poplatek za spravování úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stěžovatelé tvrdili, že před podpisem smlouvy o úvěru nebyli seznámeni s všeobecnými obchodními podmínkami a se sazebníkem poplatků žalované, z nichž má povinnost hradit předmětný poplatek vyplývat. Podle stěžovatelů bylo dále ujednání o poplatku neplatné pro neurčitost a pro to, že v rozporu s požadavkem dobré víry zakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník") a čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "směrnice Rady").

3. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že povinnost žalobců platit tzv. poplatek za správu úvěru byla dohodnuta ve smlouvě o úvěru, neboť část obsahu úvěrové smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky banky v souladu s § 273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Platební povinnost stěžovatelů přitom podle obvodního soudu byla smluvena zcela jednoznačně, přičemž smlouva zjevně tuto povinnost nepodmiňovala žádnou konkrétní činností banky. Předmětná povinnost tak byla součástí celkové platební povinnosti stěžovatelů vůči žalované, jíž odpovídala stěžejní povinnost žalované poskytnout stěžovatelům úvěr. Měsíční poplatek za správu úvěru tak byl cenou za poskytnutý úvěr, vedle úroku jako obvyklé úplaty. S ohledem na skutečnost, že ujednání o poplatku je součástí cenového ujednání, nepodléhá toto ujednání ani přezkumu podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku a čl. 3 odst. 1 směrnice Rady, přičemž obvodní soud znovu zdůraznil, že platební povinnost stěžovatelů byla (v sazebníku žalované) vymezena jasně a srozumitelně dle čl. 4 odst. 2 směrnice Rady. Obvodní soud tak uzavřel, že žalovaná přijetím předmětných poplatků za správu úvěru nezískala plnění, jež by nebylo podloženo právním důvodem, pročež žaloba stěžovatelů byla zamítnuta.

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé především namítají nepřípustný zásah obvodního soudu do svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce spočívající v tom, že obvodní soud nepředložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") k rozhodnutí o předběžné otázce, přestože k tomu byl povinen a přestože mu to stěžovatelé výslovně navrhli. Předběžná otázka se podle stěžovatelů měla týkat výkladu směrnice Rady; obvodní soud však tuto směrnici vyložil sám, k čemuž nebyl oprávněn. Obvodní soud navíc nepředložení předběžné otázky ani neodůvodnil ve smyslu judikatury Soudního dvora (rozsudku ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita). Stěžovatelé rovněž upozorňují na možnou nedůslednou implementaci směrnice Rady v českém právu, neboť podle čl. 4 odst. 2 směrnice jsou z posouzení přiměřenosti vyloučena ujednání o ceně a odměně, pokud jsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem; zatímco v § 56 odst. 2 občanského zákoníku podmínka jasného a srozumitelného jazyka chybí. Vedle porušení svého práva na zákonného soudce stěžovatelé namítají též porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřují v tom, že obvodní soud nereagoval na všechny jejich argumenty, a tak své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Konkrétně se obvodní soud podle stěžovatelů nevěnoval jejich tvrzení, že uhrazený poplatek za spravování úvěru je bezdůvodným obohacením žalované, doplněnému odkazem na judikaturu Ústavního soudu, a jejich návrhu na přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, i přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.

7. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uplatňují dvě skupiny námitek - co do porušení svého práva na zákonného soudce a co do nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí porušujícího jejich právo na spravedlivý proces. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatelé spojují s postupem obvodního soudu, který k návrhu stěžovatelů nepřerušil řízení a nepoložil předběžnou otázku ohledně výkladu směrnice Rady Soudnímu dvoru. K tomu Ústavní soud podotýká, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou může skutečně nepoložení předběžné otázky podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") založit porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. K tomu dojde tehdy, pokud český soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357) či nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Porušením práva na zákonného soudce tudíž není každé nepoložení předběžné otázky, ale pouze zásadní a kvalifikované pochybení soudu, například pokud soud sám má pochyby o interpretaci unijního práva, avšak předběžnou otázku nepoloží. Naopak pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení předběžné otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu podle článku 267 SFEU, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu tato povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vznikla (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2591/13 ze dne 17. 10. 2013).

8. Právě uvedené plně dopadá i na případ stěžovatelů. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že potřebě eurokonformního výkladu českých právních předpisů implementujících unijní předpisy, zde konkrétně ustanovení občanského zákoníku implementujících směrnici Rady, se věnoval i ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, v němž se zevrubně zabýval problematikou bankovních poplatků za správu úvěru a ústavnímu rozměru případů týkajících se této problematiky. K otázce souladnosti českého práva se samotnou směrnicí Rady co do podmínky jasného a srozumitelného jazyka u ujednání o ceně dle čl. 4 odst. 2 směrnice (§ 56 odst. 2 občanského zákoníku) se pak explicitně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém souhrnném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, sp. zn. Cpjn 203/2013 ze dne 23. 4. 2014. Podle Nejvyššího soudu požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem sice zákonodárce do ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku nepřevzal, vyplývá však obecně z ustanovení § 37 občanského zákoníku (bod 17 citovaného stanoviska). Lze tak konstatovat, že pokud jde o podmínku jasnosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku za správu úvěru, je české právo souladné se směrnicí Rady, a tuto tedy v daném rozsahu ani není nutno aplikovat přímo. Na druhou stranu i za situace, kdy obvodní soud výslovně odkázal na text ustanovení čl. 4 odst. 2 směrnice Rady, neshledává Ústavní soud povinnost obvodního soudu k návrhu stěžovatelů řízení přerušit a položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru dle čl. 267 SFEU. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zcela zřejmé, že obvodnímu soudu nevyvstaly pochybnosti ohledně výkladu unijního práva, pročež nebylo nutné před jeho aplikací přerušovat řízení a obracet se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. Ústavní soud zde připomíná, že před přeložením žádosti o zodpovězení předběžné otázky mají národní soudy vážit, také zda je toho jimi posuzovaný problém vůbec hoden, tedy jestli se jedná o dostatečně závažnou právní otázku, k jejímuž vyřešení není samotný národní soud způsobilý (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3689/12 ze dne 6. 12. 2012 či usnesení sp. zn. II. ÚS 419/14 ze dne 7. 5. 2014).

9. Ústavní soud tak shrnuje, že v dané věci v řízení před obvodním soudem jednak vůbec nebylo potřeba aplikovat přímo unijní právo, ale bylo možné vystačit si s aplikací českých právních předpisů; nicméně ani při aplikaci unijního práva, tedy směrnice Rady, (by) nevyvstaly pochyby o jeho výkladu, ač jsou stěžovatelé opačného názoru. Napadené rozhodnutí obvodního soudu je pak i v otázce posouzení jasnosti a srozumitelnosti, jakož i jednoznačnosti a absence neurčitosti předmětného ujednání o poplatku za správu úvěru přesvědčivé, logické, srozumitelné a celkově dostatečné. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na zákonného soudce tak v dané věci nedošlo.

10. Stěžovatelé dále poukazovali na nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívající v nevypořádání všech jejich námitek ze strany obvodního soudu, což mělo založit porušení jejich práva na spravedlivý proces. Ani zde však Ústavní soud stěžovatelům nemohl přisvědčit. Pokud se jedná o vypořádání otázky platnosti předmětného ujednání o poplatku, respektive důvodnosti hrazení tohoto poplatku žalované, s níž souvisí otázka existence bezdůvodného obohacení žalované, Ústavní soud shledal, že tato byla v odůvodnění napadeného rozhodnutí řešena zcela dostatečně, přesvědčivě, logicky a srozumitelně. Pokud pak jde o výtku stěžovatelů, že obvodní soud výslovně nereagoval na jejich návrh na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, zde Ústavní soud uznává, že v napadeném rozhodnutí se nenachází výslovné vypořádání tohoto návrhu. Nicméně přestože by explicitní reakce obvodního soudu na daný návrh byla záhodná, její absence ještě nepředstavuje pochybení ústavněprávní relevance. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud nepovažoval za nutné vyhovět návrhu stěžovatelů, tedy přerušit řízení a položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, neboť mu nevznikly pochybnosti o výkladu unijního práva; takové pochybnosti pak v dané věci nevznikly ani Ústavnímu soudu, jak bylo osvětleno shora (bod 8 a 9 usnesení).

11. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, a to ani jejich právo na zákonného soudce ani jejich právo na spravedlivý proces, a nedošlo ani k porušení dalších ustanovení Ústavy České republiky namítaných stěžovateli. Podaná ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu