I.ÚS 1207/15 ze dne 7. 7. 2015
N 127/78 SbNU 27
Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 7. července 2015 sp. zn. I. ÚS 1207/15 ve věci ústavní stížnosti Věry Rjabinčákové, zastoupené JUDr. Janem Heroutem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 3, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 12 C 32/2014-112, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České kanceláři pojistitelů částku 5 281 Kč s příslušenstvím z titulu příspěvku na nepojištěné vozidlo a na nákladech řízení částku 18 405 Kč, za účasti Okresního soudu v Jihlavě jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou, se sídlem Novodvorská 994, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 12 C 32/2014-112 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto zrušuje.


Odůvodnění

I.

1. Česká kancelář pojistitelů (dále také jen "ČKP") se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 5 281 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vlastní motocykl vedený v registru vozidel, který neměl v období od 12. 10. 2010 do 9. 3. 2011 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přičemž dle ustanovení § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o pojištění odpovědnosti" nebo "zákon"), je-li provozováno tuzemské vozidlo bez pojištění odpovědnosti v rozporu s tímto zákonem, je vlastník vozidla povinen uhradit ČKP příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. ČKP vyzvala stěžovatelku k úhradě zákonného příspěvku za dané období, stěžovatelka však svoji povinnost nesplnila. ČKP jí zaslala dne 15. 10. 2012 upomínku, ani poté však stěžovatelka dlužnou částku neuhradila. ČKP si dále nárokovala částku vynaloženou na upomínání a vymáhání dlužné částky ve výši 641 Kč.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz. Proti tomuto platebnímu rozkazu podala stěžovatelka včas odpor. Namítala, že v uvedeném období motocykl nebyl provozován na veřejných pozemních komunikacích, a tudíž jí nevznikla povinnost mít sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a nárok ČKP na zaplacení předmětné částky jako příspěvku do garančního fondu.

3. V ústavní stížnosti napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 12 C 32/2014-112 bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České kanceláři pojistitelů částku 5 281 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 4 640 Kč od 18. 9. 2012 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 641 Kč od 18. 11. 2013 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo rozhodnuto tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit České kanceláři pojistitelů částku 18 405 Kč na nákladech řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

4. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že dle § 24c zákona o pojištění odpovědnosti platí, že je-li provozováno tuzemské vozidlo bez pojištění odpovědnosti v rozporu s tímto zákonem, je vlastník vozidla povinen uhradit ČKP příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. Dále z rozhodnutí vyplývá, že námitku stěžovatelky, že v předmětném období motocykl nebyl provozován na pozemních komunikacích, ale byl umístěn v garáži manželů K., v důsledku čehož stěžovatelka neměla platit zákonný příspěvek nepojištěných, soud shledal jako nedůvodnou. Dle okresního soudu § 12 zákona výslovně stanoví případy, kdy pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona zaniká. Tyto případy jsou vyjmenovány taxativně, přičemž okolnost, že vozidlo je umístěno v soukromé garáži a není z toho důvodu provozováno na pozemních komunikacích, nelze podřadit pod žádný bod tohoto ustanovení. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatelka by povinnost pojištění vyloučila pouze tím, že by na dobu, kdy vozidlo měla umístěné v garáži, nechala toto vozidlo dočasně vyřadit z evidence vozidel včetně odevzdání registračních značek. Toto však neučinila. Pokud tedy tak stěžovatelka nepostupovala, vozidlo je podle výše citovaného zákona považované podle názoru okresního soudu za provozované, i kdyby prokázala, že ho na veřejné komunikaci ve skutečnosti v uvedeném období neužívala.

II.

5. Stěžovatelka je přesvědčena, že výše uvedeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

6. Konkrétně stěžovatelka namítá, že ačkoliv jak v podaném odporu proti platebnímu rozkazu, tak při jednání před soudem poukazovala na to, že ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti musí být vozidlo pojištěné na dálnici, silnici, místní komunikaci, účelové komunikaci, i v případě ponechání vozidla na pozemní komunikaci, s výjimkou účelové komunikace, která není veřejně přístupná, z čehož vyplývá, že její motocykl nemusí být pojištěný, když je v soukromé garáži, která není veřejně přístupná, soud tuto její námitku vůbec nehodnotil ve vztahu k § 1 odst. 2 citovaného zákona. Na souzený případ soud dle názoru stěžovatelky nesprávně použil i § 12 citovaného zákona o zániku pojištění.

7. Stěžovatelka upozorňuje, že dle vedlejšího účastníka se vozidlo považuje za provozované podle toho, zda je zapsáno v centrálním registru vozidel, a nikoliv podle toho, zda je skutečně užíváno nebo ponecháno na veřejně přístupné komunikaci, s čímž stěžovatelka nesouhlasí.

8. Stěžovatelka brojí proti tomu, že soud nesprávně shledal jako nedůvodnou svědecky prokázanou námitku, že vozidlo nebylo v období od 12. 10. 2010 do 9. 3. 2011 provozováno na veřejných komunikacích ani na těchto komunikacích nebylo nijak ponecháno a bylo odstaveno v soukromé garáži. Stěžovatelka tvrdí, že její motocykl nebyl provozován ani ponechán na veřejně přístupné komunikaci, přičemž při jednání soudu toto dle svého mínění svědecky i listinnými důkazy prokázala. Podle jejího názoru bylo v nalézacím řízení jednoznačně prokázáno, že motocykl byl odstaven nepojízdný v soukromé garáži a tento stav trval po celé období, po které vedlejší účastník příspěvek požaduje, a proto mu nemohl nárok na příspěvek vzniknout.

III.

9. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

10. Okresní soud v Jihlavě se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.

11. Obsáhle se dne 19. 6. 2015 k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník Česká kancelář pojistitelů prostřednictvím advokátky Mgr. Zuzany Kyovské.

12. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, přičemž se navíc rozsudek napadený ústavní stížností podle něj týká bagatelní částky. Pakliže by se však Ústavní soud s názorem o zjevné neopodstatněnosti neztotožnil, navrhuje vedlejší účastník, aby Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost zamítne.

13. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že každé provozuschopné vozidlo nebo každé vozidlo ponechané na veřejné komunikaci, a to bez ohledu na jeho technický stav, musí mít podle zákona sjednáno pojištění. Pokud pojištění sjednáno nemá, je vlastník takového vozidla povinen podle zákona hradit příspěvek do garančního fondu zřízeného na základě zákona. Aby mohlo být vozidlo považováno za "neprovozované" ve smyslu zákona a jeho vlastník, resp. provozovatel ve vztahu k němu zproštěn povinnosti sjednat pojištění, resp. hradit příspěvek podle ustanovení § 24c zákona, musely by být podle vedlejšího účastníka kumulativně splněny všechny následující podmínky: a) odstavení vozidla mimo veřejnou komunikaci po celou dobu nepojištěného období; b) objektivní neprovozuschopnost vozidla a c) skutečnost, že vozidlo nebylo vůbec způsobilé škodu způsobit.

14. Ve světle výše uvedeného se výpověď stěžovatelky učiněná v řízení před soudem vedlejšímu účastníkovi nejeví jako věrohodná, a vedlejší účastník proto nemá splnění podmínky ad a) výše, tj. odstavení vozidla mimo veřejnou komunikaci, za prokázané. Jiné důkazy na podporu svých tvrzení podle vedlejšího účastníka stěžovatelka neoznačila, když podle něj rovněž ani netvrdila, ani nijak neprokazovala splnění dalších podmínek ad b) a ad c) výše.

15. Vedlejší účastník také upozorňuje, že pro posouzení důvodnosti námitky neprovozování vozidla je dle jeho názoru zcela zásadní a nezbytné odlišovat situaci, kdy vozidlo není provozováno ze subjektivních důvodů, od situace, kdy jeho provoz není možný z objektivního hlediska, resp. jeho užívání je ze strany vlastníka, provozovatele nebo oprávněné osoby zcela vyloučeno.

16. Ústavní soud nezasílal vyjádření vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovatelce, neboť to nepokládal za účelné s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, jejíž právní závěry jsou pro nynější rozhodnutí zásadní povahy a jimiž je Ústavní soud vázán. Nadto nejde o případ, kdy by Ústavní soud na základě vyjádření vedlejšího účastníka přistoupil k odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti, byť i zčásti. Ve svém důsledku by se tak jednalo o zbytečné prodlužování řízení [obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 77/73 SbNU 373) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2543/13 ze dne 24. 2. 2015 (N 45/76 SbNU 627), všechna rozhodnutí dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

IV.

17. Pro posouzení ústavní stížnosti jsou podstatná následující ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti.

18. Dle § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti: "Nestanoví-li tento zákon jinak, může na dálnici, silnici, místní komunikaci a účelové komunikaci, s výjimkou účelové komunikace, která není veřejně přístupná (dále jen ,pozemní komunikace'), provozovat vozidlo pouze ten, jehož povinnost nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla je pojištěna podle tohoto zákona. Povinnost pojištění odpovědnosti musí být splněna i v případě ponechání vozidla na pozemní komunikaci."

19. Dle § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti: "Je-li provozováno tuzemské vozidlo bez pojištění odpovědnosti v rozporu s tímto zákonem, je vlastník vozidla povinen uhradit Kanceláři příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem." Povinnost vzniká tomu vlastníkovi a provozovateli vozidla, který byl nebo měl být zapsán v registru silničních vozidel v době, kdy bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. To neplatí v případě, kdy pojištění odpovědnosti zaniklo podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona. Dle § 24c odst. 4 zákona je příspěvek splatný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy Kanceláře k jeho úhradě na adresu osoby podle odstavce 1. Povinnost uhradit příspěvek nevzniká, pokud je ve lhůtě podle věty první Kanceláři prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu s tímto zákonem.

20. Z § 15 odst. 5 zákona vyplývá, že pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající se téhož tuzemského vozidla, na základě které vznikla nejpozději uplynutím této lhůty povinnost pojistníka platit pojistné a povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění pro případ pojistné události, je vlastník tohoto vozidla povinen nejpozději ve stejné lhůtě odevzdat tabulku s registrační značkou a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu tohoto vozidla příslušnému orgánu evidence.

21. Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že: a) v rozporu s § 1 odst. 2 zákona provozuje nebo ponechá na pozemní komunikaci vozidlo bez pojištění odpovědnosti, b) jako vlastník vozidla v rozporu s § 15 odst. 5 zákona neodevzdá tabulku s registrační značkou a osvědčení o registraci vozidla, nebo c) jako řidič vozidla v rozporu s § 17 odst. 1 zákona nepředloží zelenou kartu, nebo doklad o hraničním pojištění (viz § 16 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti).

V.

22. Z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu, jakož i s ohledem na svou vlastní závaznou judikaturu Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelní výše předmětu sporu a podrobil stížnostní námitky meritornímu přezkumu [podrobně viz nález sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014, srov. též nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289)].

23. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům. Do rozhodovací pravomoci těchto soudů je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

24. K tomu v projednávaném případě podle názoru Ústavního soudu došlo. Ústavní soud shledal, že stěžovatelkou napadené rozhodnutí v otázce posouzení povinnosti hradit vedlejšímu účastníkovi požadovaný příspěvek je po právní stránce založeno na ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení § 24c zákona o pojištění odpovědnosti, což vede ve svém důsledku k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI.

25. Ústavní soud předesílá, že v podstatě totožnou problematikou se již zabýval v předchozích nálezech sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543), sp. zn. II. ÚS 1413/13, sp. zn. IV. ÚS 4002/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 117/73 SbNU 811), sp. zn. III. ÚS 2503/14 ze dne 6. 11. 2014 (N 203/75 SbNU 279), sp. zn. III. ÚS 786/14 ze dne 2. 10. 2014 (N 187/75 SbNU 89), sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 210/75 SbNU 353), sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 211/75 SbNU 365), sp. zn. IV. ÚS 1489/14 ze dne 4. 8. 2014 (N 147/74 SbNU 255), sp. zn. IV. ÚS 2543/13 (všechny tyto nálezy předcházely datu vydání rozsudku okresního soudu) a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3180/14 ze dne 8. 4. 2015 (N 74/77 SbNU 111).

26. Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (N 48/72 SbNU 543) a sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. května 2014 (viz výše), uvedl, že "přestože stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo stěžovatele nebylo provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho (nebylo to prokázáno jinak), že vozidlo stěžovatele bylo v rozhodném období vedeno v registru. Přitom, jak správně namítá též stěžovatel, registr údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, neobsahuje a tento závěr není založen ani na žádném zákonném ustanovení, které by obsahovalo nějakou fikci provozování vozidla v případě jeho vedení v registru. Je sice pravda, že podle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti, pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající se vozidla, byl stěžovatel povinen nejpozději ve stejné lhůtě vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla stěžovatele příslušnému orgánu evidence, což stěžovatel neučinil. Nicméně, jak též správně namítá stěžovatel, porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a opět nikoli fikci či alespoň domněnku provozování vozidla (a ani povinnost hradit příspěvek za nepojištěné vozidlo vedlejšímu účastníkovi). Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je navíc podle § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, resp. ponecháno na pozemní komunikaci, není".

27. K tomu Ústavní soud v obou citovaných nálezech doplnil, že "Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že vedlejší účastník nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle § 15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti". Dále k tomu uvedl, že "již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak".

28. Ke stejným závěrům Ústavní soud dospěl také v dalších z výše citovaných nálezů týkajících se dané problematiky. Ústavní soud v nich shodně uzavřel, že obecné soudy se dopustily ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti tím, že pro úsudek, zda je či není vozidlo provozováno, pokládaly za určující toliko okolnost, že v žalovaném období bylo vedeno v příslušném registru vozidel, když ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, dovozovat, že je provozováno, sice lze, a zpravidla tomu tak bude, platí to však jen potud, pokud "nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak". Zbavení se povinnosti platit pojištění odpovědnosti přitom musí vycházet z objektivně daných skutečností a nemůže být vedeno snahou o zneužití závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto v podrobnostech na odůvodnění těchto nálezů odkazuje.

VII.

29. Výše nastíněné závěry dopadají i na nyní posuzovaný případ. Stěžovatelka byla taktéž povinna vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla příslušnému orgánu evidence, což neučinila, avšak s tím, že porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoli fikci či domněnku provozování vozidla. I v nyní posuzované věci nebylo vozidlo stěžovatelky dle jejího tvrzení provozováno na pozemní komunikaci a ani na ní nebylo ponecháno, přičemž právě s těmito okolnostmi zákon spojuje povinnost pojištění odpovědnosti (viz § 1 odst. 2 zákona).

30. Také v právě projednávané věci okresní soud námitku stěžovatelky o neprovozování vozidla shledal nedůvodnou a uvedl, že by povinnost pojištění vyloučila pouze tím, že by vozidlo nechala dočasně vyřadit z evidence vozidel včetně odevzdání registračních značek. Uvedené nelze akceptovat s ohledem na výše zmíněné judikatorní závěry, které odmítají, že by pro úsudek, zda je vozidlo provozováno, bylo určující pouze to, že bylo v příslušném období vedeno v registru vozidel.

31. Ústavní soud ovšem současně připustil, že z této skutečnosti lze zpravidla vyvozovat, že vozidlo bylo provozováno, ledaže by vlastník vozidla prokázal opak. Je přitom na obecných soudech, aby na základě provedeného dokazování vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval, a zda tedy je či není povinen příspěvek nepojištěných vedlejšímu účastníku hradit.

32. V daném případě však okresní soud vzhledem ke svému právnímu názoru pokládal námitky stěžovatelky za nedůvodné a nijak blíže se jimi v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval.

33. Okresní soud přitom konstatoval, že stěžovatelka by povinnost pojištění vyloučila pouze tím, že by na dobu, kdy vozidlo měla umístěné v garáži, nechala toto vozidlo dočasně vyřadit z evidence vozidel včetně odevzdání registračních značek, a pokud tak nepostupovala, vozidlo je považované za provozované, i kdyby prokázala, že ho na veřejné komunikaci ve skutečnosti v uvedeném období neužívala.

34. Jinými slovy - okresní soud dospěl k závěru o provozování vozidla stěžovatelkou na základě evidence v příslušném registru (resp. na základě nevyřazení vozidla z příslušného registru), aniž by se blíže zabýval tvrzením stěžovatelky o jeho neprovozování a aniž by k závěru o provozování či neprovozování vozidla dospěl na základě hodnocení stěžovatelkou předložených důkazů - viz formulaci okresního soudu: "vozidlo je považované za provozované, i kdyby prokázala, že ho na veřejné komunikaci ve skutečnosti v uvedeném období neužívala".

VIII.

35. K závěru o provozování vozidla stěžovatelkou a nutnosti uhradit zákonný příspěvek nepojištěných dospěl okresní soud toliko na základě toho, že stěžovatelka byla evidována jako vlastník vozidla, které v předmětném období nemělo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a vozidlo bylo vedeno v daném registru vozidel, resp. z něj nebylo stěžovatelkou vyřazeno. V projednávané věci se tedy okresní soud otázkou unesení důkazního břemene v podstatě nezabýval, neboť námitky stěžovatelky o neprovozování vozidla shledal nedůvodnými a v odůvodnění rozhodnutí se s provedenými důkazy nijak blíže nevypořádal.

36. Takový postup je v rozporu s výše citovanými nálezy Ústavního soudu a okresní soud se podle náhledu Ústavního soudu dopustil ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti.

37. Rozsudek okresního soudu také nedostojí požadavkům na řádné odůvodnění. Okresní soud se v rámci odůvodnění nevypořádal s důkazy předloženými stěžovatelkou a především pak při svém rozhodování nezohlednil aktuální judikaturu Ústavního soudu, přestože vydání jeho rozhodnutí předcházelo celkem devět nálezů Ústavního soudu věnujících se obdobné problematice.

38. Obecné soudy jsou přitom judikaturou Ústavního soudu vázány. Pokud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektují, porušují tím maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Již učiněný výklad Ústavního soudu by tak měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu. Jinými slovy, obecné soudy musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím vyložené a aplikované nosné právní pravidlo, o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva "domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu" (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 18. 11. 2014).

IX.

39. Ústavní soud dodává, že svým rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek sporu, neboť v dalším řízení bude na okresním soudu, aby se tvrzeními stěžovatelky o neprovozování vozidla zabýval, aby v souladu se závaznou judikaturou Ústavního soudu na základě provedených důkazů rozhodl, zda stěžovatelka relevantně prokázala či neprokázala, že vozidlo neprovozovala, a aby toto své rozhodnutí také adekvátně odůvodnil.

40. Pro úplnost lze uvést, že dle názoru Ústavního soudu lze souhlasit s námitkou vedlejšího účastníka, že je zapotřebí rozlišovat situaci, kdy vozidlo není provozováno ze subjektivních důvodů, od situace, kdy jeho provoz není možný z objektivního hlediska, přičemž i tuto rovinu problému by měl obecný soud zohlednit.

41. Je třeba také dodat, že zákonem č. 354/2014 Sb. ze dne 18. 12. 2014, s účinností od 15. 1. 2015, bylo předmětné ustanovení § 24c zákona o pojištění odpovědnosti, které zakládalo právo České kanceláře pojistitelů na úhradu příspěvku za dobu, kdy bylo vozidlo provozováno bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti, zrušeno. Dle přechodných ustanovení zákona č. 354/2014 Sb. se přitom všechna soudní, vykonávací a podobná řízení ve věci příspěvku dle § 24c zákona o pojištění odpovědnosti zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona o pojištění odpovědnosti ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 354/2014 Sb.

42. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.