I.ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008
N 125/50 SbNU 85
K odůvodnění rozhodnutí o prodloužení trvání vazby dle § 71 odst. 4 trestního řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 7. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 ve věci ústavní stížnosti N. K. proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 1 KZV 51/2006 o ponechání stěžovatele ve vazbě a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 44 To 127/2008 zamítajícímu stěžovatelovu stížnost.

Usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 1 KZV 51/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 44 To 127/2008 se zrušují.

Odůvodnění



I.

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaných rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 8 a č. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti, z k ní přiložených napadených rozhodnutí a z obsahu vyžádaného vyšetřovacího spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona, a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Trestná činnost vychází ze sdělení obvinění ze dne 17. 5. 2001 ČVS: UVV-10/50-2001 Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, I. odboru, které bylo stěžovateli doručeno krátce poté, co byl předán orgánům České republiky ze Španělska. Předmětné deliktní jednání má spočívat v účasti na nedovoleném dovozu kokainu z Ekvádoru do České republiky, a to v součinnosti s dalšími osobami působícími jak v Ekvádoru, tak na území České republiky.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 8. 2007 sp. zn. Nt 2413/2001 byl stěžovatel z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby s účinností od 16. 8. 2007.

Poté bylo usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 11. 2007 sp. zn. 1 KZV 51/2006 rozhodnuto podle § 71 odst. 3 trestního řádu o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 12. 2007.

V záhlaví citovaným usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze bylo rozhodnuto, že podle § 71 odst. 4 trestního řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze tak, že se podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítá a že se podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele ze dne 6. 3. 2008.



II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že v případu spoluobviněných vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/2006 byl vynesen již pravomocný rozsudek a většina spoluobviněných byla zproštěna obžaloby. Z tohoto pravomocného rozsudku vyplývá, že ta část trestné činnosti, za kterou je stěžovatel obviněn, se vůbec nestala. Stěžovatel se nachází v situaci, kdy je před vynesením výroku o jeho vině či nevině držen ve vazbě po dobu 55 měsíců (47 vydávací vazby + 8 v České republice), tudíž vykonaná vazba se blíží délce trestu, jejž by bylo možno za stíhané jednání uložit. Dále argumentuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která vede ke zdrženlivosti při odůvodňování útěkové vazby pouhou hrozbou vysokým trestem. V jeho případě jsou přitom dány konkrétní okolnosti vylučující obavu z útěkového jednání; jde o následující: vykonaná vazba činí 55 měsíců, sám o předání do České republiky požádal, vrátil se ze dvou přerušení trestu, uznané cizozemské rozhodnutí, nabídka práce v České republice, trvalé bydliště, kde ho nikdo nikdy nehledal, a písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Státní zástupce v napadeném rozhodnutí argumentuje tím, že je nadále prováděna analýza a vyhodnocení všech zajištěných odposlechů, ačkoliv je má k dispozici od roku 2001 a kauzu do detailu zná, neboť už v ní byl činný jako v pravomocně skončené věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/2006. Jsou předvoláváni svědci, kteří v kauze nijak nefigurují, neznají tudíž její okolnosti a často ani samotného stěžovatele. Dále jsou úmyslně předvoláváni "nesehnatelní" svědci, někdy dokonce cizí státní příslušníci. Stěžovatel též namítá, že vedle existence vazebního důvodu je třeba zkoumat i podmínky ponechání ve vazbě podle § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, tedy to, zda věc nebylo možné pro její obtížnost nebo z jiných závažných důvodů ve stanovené lhůtě skončit, což učiněno nebylo. Stěžovatel se tedy domnívá, že setrvává ve vazbě, aniž by byly podmínky předvídané trestním řádem splněny.

K ústavní stížnosti se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Uvedl - k údajům uváděným v ústavní stížnosti pod bodem II. a týkajícím se předání stěžovatele českým orgánům - že z písemné informace Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. 952/2005-MO-M/43, zcela jednoznačně vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti Španělského království sdělilo Ministerstvu spravedlnosti České republiky, že stěžovatel byl z výkonu trestu uloženého ve Španělsku podmíněně propuštěn, na území České republiky tedy již ve výkonu tohoto trestu pokračováno nebude. Interpol Praha pak informoval o realizaci vydání s uvedením navrhovaného termínu. Dále pak z obsahu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podle § 68 odst. 1 trestního řádu ze dne 17. 8. 2007 sp. zn. 0 Nt 2413/2001 je zcela jednoznačně patrné, že o uvalení vazby bylo rozhodováno na základě zatýkacího rozkazu podle § 376 trestního řádu vydaného na stěžovatele Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 13. 6. 2001, a nikoli na návrh státního zástupce. Pokud jde o údajné průtahy v dosavadním řízení, zmíněné bez bližší konkretizace pod bodem III. ústavní stížnosti, pak v tomto směru považuje státní zástupce za nezbytné uvést, že v průběhu vazebního řízení nebyly v rámci prověrek prováděných státním zástupcem v rámci výkonu dozoru žádné průtahy konstatovány. Co se týče námitky, že "údajný útěk stěžovatele není ničím podložen", pak v tomto směru poukázal státní zástupce na obsahy odposlechů; zejména se jedná o komunikaci mezi odsouzeným J. a stěžovatelem po zadržení kurýrů s drogami na letišti Praha-Ruzyně. Co se týče námitky ohledně vyhodnocování odposlechů a provádění výslechů dalších svědků, pak v tomto směru státní zástupce uvedl, že vyšetřování v dané věci je vedeno ve vztahu ke stěžovateli, a proto není namístě argumentace důkazní situací ve věci odsouzeného J. a spol., která již byla v podstatné části pravomocně skončena. Dle názoru státního zástupce nelze automaticky přejímat výsledky dokazování, ale je třeba provádět důkazy, které by mohly věc blíže objasnit, a to i takové důkazy, které nebyly v předchozí trestní věci prováděny. To, že jsou předvoláváni svědci, kteří v kauze nijak nefigurují, je podle názoru státního zástupce subjektivním názorem stěžovatele. Nelze přehlédnout, že svědek B. v jedné ze svých výpovědí uvedl dosud neznámé skutečnosti, které se vztahují k předmětné věci. Pokud jde o tvrzení ohledně osoby I. K., tedy že je občankou USA, kde také pobývá, pak tato skutečnost nebyla orgánům činným v trestním řízení dosud známa, a ani jim ji obhajoba oficiálně nesdělila. Závěrem státní zástupce dodal, že v průběhu řízení nebyla ze strany španělských justičních orgánů poskytována dostatečná součinnost, a informace o stavu a vývoji trestního i vydávacího řízení vedeného španělskými orgány byly zjišťovány pouze cestou Zastupitelského úřadu České republiky ve Španělsku. Ke komunikaci došlo až krátce před vydáním stěžovatele do České republiky. Vzhledem k tomu, že zpočátku bylo proti stěžovateli vedeno řízení proti uprchlému, tak pro úplné zachování jeho práv mu bylo po jeho vydání do České republiky předáno rozhodnutí o obvinění, ačkoliv předtím bylo postupováno podle § 303 odst. 1 trestního řádu. Státní zástupce konečně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Stěžovatel svévolně opustil území České republiky, ač věděl, že je po jeho osobě pátráno, a odjel do Španělska, kde spáchal trestnou činnost spolu s dalšími osobami; to je patrno ze spisu a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. Nt 801/07, jímž soud uznal na území České republiky odsouzení stěžovatele pro trestný čin padělání a pozměňování karet podle čl. 386 odst. 1 ve znění čl. 387 trestního zákona Španělského království k trestu odnětí svobody v trvání 7 let podle rozsudku č. 29/2005 Vrchního soudu Španělského království, trestního senátu č. 3, ze dne 9. 6. 2005. Tomuto trestnému činu odpovídá podle českého právního řádu trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákona. Závěrem městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.

Stěžovatel rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve přistoupil k přezkoumání ústavní konformity interpretace a aplikace § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu provedené orgány činnými v trestním řízení. V souvislosti obsahem ústavní stížnosti podotýká výchozí zásadu, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž toliko jejím petitem.

A. Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každému osobní svoboda. Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odstavec 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody. Omezením osobní svobody je bezesporu i rozhodnutí o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání, které předvídá čl. 8 odst. 5 Listiny, v němž je stanoveno, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno; účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně stanoví (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti) anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává - prima facie - diskreci při výběru těchto účelů zákonodárci. To je také případ čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou zákonem. V daném případě jde o ustanovení § 67 a § 71 odst. 4 tr. ř., která vymezují účel legitimního omezení osobní svobody. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i zde je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná - pokud jde o důvody aplikace ustanovení trestního řádu, podle nichž má být osobní svoboda v návaznosti na zjištěný skutkový stav omezena - jednak musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené.

Ústavní soud dále konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (viz § 67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby a které při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stadiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uvalena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. ř.). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17, str. 121, 125).

B. Jak Ústavní soud zjistil, výše uvedený požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí napadená usnesení ve vztahu k aplikaci § 71 odst. 4 trestního řádu nesplňují.

Kritéria uvedená v § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě splnění zpřísněných podmínek k vyvození závěru, který odůvodňuje další držení stíhané osoby ve vazbě. Jedná se o obligatorní podmínky, které musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle § 67 trestního řádu. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek možnosti podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě ve smyslu § 71 odst. 4 věty prvé trestního řádu) skončit, druhou podmínkou je pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

a) Pokud jde o obligatorní podmínku nemožnosti skončení trestního stíhání v zákonné lhůtě pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů podle § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu, uvádí Ústavní soud následující.

Státní zástupce v napadeném usnesení ve vztahu k této zákonné podmínce pouze uvedl, že "Vyšetřování dané trestní věci nebylo možno dosud skončit, a to zejména pro její obtížnost patrnou ze spisového materiálu.". V takovém vyjádření sice lze vidět, že státní zástupce shledal existenci závažného důvodu (obtížnost věci), v důsledku kterého nebylo možné v prodloužené lhůtě trestní stíhání skončit; nicméně - a to je klíčové - takto lakonické tvrzení nelze považovat za řádné a náležité odůvodnění citované zákonné podmínky. Na podporu závěru, že jde o obtížnou věc či že existuje jiný závažný důvod mající za následek nemožnost v prodloužené lhůtě trestní stíhání skončit, totiž státní zástupce nijak neargumentoval; jeho existence tedy nebyla prokázána. Jedná se tedy o pouhé tvrzení naplnění této zákonné podmínky, a nikoli již o argumentaci, na jejímž podkladě by bylo možno spolehlivě usuzovat, že v dané věci skutečně ani v prodloužené lhůtě nebylo možné pro obtížnost věci trestní stíhání skončit. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46), v němž vyslovil právní názor, že "Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného (resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení. Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.". Řečeno ještě jinak, skutečnost, že trestní stíhání nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů v prodloužené vazební lhůtě ve smyslu § 71 odst. 4 trestního řádu skončit, je třeba vykládat s přihlédnutím k složitosti a rozsahu potřebného dokazování v konkrétní věci, a to konkrétním způsobem, nikoli obecně a neurčitě (srov. právní větu vyslovenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 305/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 155); to však není možné shledávat v pouhém obecném a neurčitém poukazu na obtížnost věci (údajně "patrnou ze spisového materiálu"). Přirozeně konkrétními skutečnostmi (argumenty) svědčícími pro existenci závažného důvodu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení není to, že "jsou naplánovány výslechy svědků T., Ž. a Z. a přicházejí v úvahu i výslechy dalších svědků, a to po zjištění jejich aktuálního místa pobytu. I nadále je prováděna podrobná analýza a vyhodnocení všech zajištěných odposlechů. Podle výsledku těchto úkonů bude možno rozhodnout o dalším postupu a případném provádění dalších důkazů či ukončení vyšetřování.". Jedná se toliko o deklaraci fáze, ve které se vyšetřování trestné činnosti nachází, resp. toho, co bude potřebné ještě pro futuro činit.

Uvedený nedostatek napadeného usnesení státního zástupce nezhojil ani městský soud rozhodující o stížnosti stěžovatele. V podstatě jen reprodukoval - po státním zástupci - fázi, ve které se vyšetřování trestné činnosti nachází, resp. uvedl, co bude potřebné ještě pro futuro činit. K tomu dokonce dodal, že "Předložený obsah spisového materiálu svědčí pro závěr, že orgány činné v trestním řízení by měly důsledněji respektovat ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř., neboť jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením. Bude proto nyní povinností těchto orgánů ukončit vazební řízení v co nejkratší době.". Z citované části napadeného usnesení městského soudu je tak možné in eventum usuzovat - paradoxně - na to, že městský soud byl dokonce toho názoru, že v daném případě to nebyla obtížnost věci, v jejímž důsledku nebylo možné skončit trestní stíhání v zákonné lhůtě, nýbrž liknavý přístup orgánů činných v trestním řízení k vyřizování předmětné trestní věci či dokonce jimi zaviněné průtahy. Přitom smyslem této zákonné podmínky je mj. preventivní působení vůči orgánům činným v trestním řízení, resp. snaha o zamezení průtahům zaviněným orgány činnými v trestním řízení či jejich nesoustředěnému a liknavému přístupu k vyřizování trestní věci (k tomu srov. též Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha, 2005, str. 511). Jestliže městský soud po dovození citovaného závěru přesto rozhodnutí o ponechání ve vazbě stěžovatele jako věcně správné potvrdil, postupoval tak přímo proti smyslu a účelu § 71 odst. 4 trestního řádu, tj. v rozporu s tímto ustanovením.

b) Jelikož se v § 71 odst. 4 větě druhé jedná o podmínky kumulativní, pak řádné neodůvodnění již jedné zákonné podmínky samo o sobě znamená nesoulad s požadavky vyplývajícími z tohoto ustanovení. Zabývání se splněním druhé podmínky podle § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu - tj. podmínkou, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání - by tak bylo již nadbytečné. Ze stejného důvodu již - z pohledu Ústavního soudu - bylo nadbytečné zabývat se tím, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ústavně konformně posoudila existenci vlastního důvodu útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu u stěžovatele [poznámka: proto se Ústavní soud ani nevěnoval tomu, zda jsou napadená rozhodnutí v souladu s městským soudem v napadeném rozhodnutí citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48, str. 3), který vyslovil právní názor k toliko ústavně konformní interpretaci výrazu "hrozba vysokým trestem" v § 67 písm. a) trestního řádu].

C. K tomu však Ústavní soud považuje za důležité poznamenat, že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby je trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin. To je vyjádřeno v dovětku § 67 trestního řádu, neboť zákon vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán, a že jej spáchal právě obviněný. Nemůže jít o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi dostatečně neodůvodněné podezření, protože by to vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha, 2005, str. 461, kde je ve vztahu k dovětku § 67 trestního řádu mj. uvedeno, že "Zákon vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Musí jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán, a že ho spáchal obviněný ... Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení, ať už to svědčí pro podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán, a že ho spáchal obviněný, nebo proti takovému podezření a ve prospěch obviněného." ).

Z napadených usnesení však nevyplývá, že orgány rozhodující o vazbě svá rozhodnutí trváním důvodného podezření ze spáchání trestného činu řádně zdůvodnily.

Státní zástupce se naplnění této další zákonné podmínky při rozhodování o ponechání ve vazbě dokonce nevěnoval vůbec. To i přesto, že vazba stěžovatele již předtím byla jednou prodlužována. Uvedený nedostatek je zřejmý o to více, jestliže (pravomocným) výrokem rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 13/2006 byla skupina údajných devíti stěžovatelových spolupachatelů obžaloby zproštěna. Tato okolnost měla státního zástupce prima facie vést k položení si otázky, zda i u stěžovatele existuje důvodné podezření, že spáchal trestný čin; v kladném případě bylo jeho povinností, aby svůj závěr přesvědčivě odůvodnil. To se však nestalo.

Existenci citovaného zprošťujícího rozhodnutí správně reflektoval již městský soud v napadeném usnesení, přičemž dokonce konstatoval, že "s ohledem na zprošťující výrok zdejšího soudu pod sp. zn. 41 T 13/2006 lze shledávat jisté náznaky paralely.". Z toho lze vyvodit, že městský soud připustil možnost již absentujícího důvodného podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin (v komparaci s citovaným zprošťujícím rozsudkem). Nicméně, ve svých dalších úvahách tuto z jeho pohledu konkrétní skutečnost zpochybňující v jistém směru zákonnost dalšího trvání vazby vyloučil - v rozporu s dovětkem § 67 trestního řádu (srov. uznávanou literaturu v úvodním odstavci bodu C.) - s odkazem na to, že mu nepřísluší zaujímat stanovisko k důvodnosti probíhajícího trestního stíhání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomoci a působnosti orgánů činných v přípravném trestním řízení. Jinými slovy, městský soud v době rozhodování o napadeném usnesení považoval za možné naplnění hypotézy právní normy obsažené v dovětku § 67 trestního řádu, tedy za možnou neexistenci důvodného podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin; to klíčové, tj. dispozici spojenou s uvedenou hypotézou, tedy propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, však nevzal v úvahu, a tak tuto dispozici vyloučil.

D. Ústavní soud tudíž uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž absentují řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení kumulativní podmínky "nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit" podle § 71 odst. 4 věty druhé trestního řádu a předmětné podmínky v dovětku § 67 trestního řádu, jsou s ohledem na ústavněprávní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) zásahem do základního práva stěžovatele nebýt omezován na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví ústavně konformně vyložený zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), a lze je rovněž považovat za rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo na spravedlivý proces, za jehož součást lze považovat i vydané rozhodnutí (srov. obdobnou argumentaci v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 305/06 - viz výše).



IV.
Dalšími námitkami stěžovatele vyloženými v naraci jeho návrhu se Ústavní soud již nezabýval, neboť v důsledku shora zjištěných důvodů zakládajících kasaci napadených rozhodnutí to považoval za nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.