I.ÚS 129/2000 ze dne 26. 9. 2000
N 134/19 SbNU 221
K účelu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 trestního řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti F. K., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31.
5. 1999, sp. zn. 6 T 6/99, a proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 3 To 466/99, takto:

Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn.
6 T 6/99, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1999,
sp. zn. 3 To 466/99, se zrušují.


Odůvodnění
Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem uznal
stěžovatele vinným, že na zahrádce za domem v Brně vysadil
a pěstoval rostliny indického konopí a protože konopí je omamnou
látkou a tetrahydrocanabinol je psychotropní látkou, spáchal tím
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona ve
stádiu pokusu. Soud jej za to odsoudil k podmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 týdnů. Výkon uloženého trestu byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Brně především
konstatoval, že provedeným řízením bylo prokázáno, že stěžovatel
skutečně rostliny konopí na zahradě pěstoval, přičemž předmětná
zahrada je oplocená a vstup do ní mají pouze čtyři nájemníci domu.
Dne 4. 9. 1998 stěžovatel pracovníkům policie vydal 27 kusů této
rostliny. Z protokolu o ohledání místa činu a z výpovědi svědka H.
vyplývalo, že se na místě nacházely nejen rostliny nesklizené,
nýbrž i rostliny se sušící či již usušené. "Z okolností případu"
je prý vyloučeno, že by stěžovatel pěstoval konopí pouze pro
zahradnické účely a protože rostliny připravoval na výrobu
cigaret, dopustil se trestného činu výroby omamných
a psychotropních látek ve stadiu pokusu, přičemž k dokonání činu
nedošlo pouze díky zásahu policie v důsledku anonymního trestního
oznámení.

Krajský soud v Brně citovaný rozsudek Městského soudu v Brně
zrušil a napadeným rozsudkem rozhodl, že se stěžovatel uznává
vinným uvedeným trestným činem a odsoudil jej k trestu odnětí
svobody v trvání 3 měsíců. Současně rozhodl, že se stěžovateli
povoluje odklad výkonu trestu na 1 rok. Odvolání stěžovatele
zamítl.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud shledal
správnými a úplnými skutková zjištění Městského soudu v Brně
a k obhajobě stěžovatele poukázal na protokol o vydání věci (který
stěžovatel podepsal), z něhož je prý zřejmé, že se k vlastnictví
rostlin konopí hlásil a potvrdil, že je pěstoval na zahradě. Tento
protokol označil soud za důkaz "i když byl sepsán před sdělením
obvinění obžalovanému, neboť se jednalo o neodkladný úkon ve
smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu". Stěžovatel je prý
navíc usvědčen výpovědí svědka H. a proto krajský soud jeho
odvolání nevyhověl, byť se "soud I. stupně dopustil jistého
pochybení, když v popisu skutku uváděl, že rostliny byly
rozdrcené, což z provedených důkazů nevyplývá". Proto také krajský
soud částečně vyhověl odvolání státního zástupce, neboť dospěl
k závěru, že jednání stěžovatele mělo být posuzováno podle novely
trestního zákona č. 112/1998 Sb. a nikoliv podle trestního zákona
účinného před touto novelou, jak učinil Městský soud v Brně, neboť
jednání stěžovatele (obžalovaného) bylo ukončeno až dne 3. 9.
1998. Krajský soud konečně uvedl, že výkon trestu byl stěžovateli
odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

V záhlaví označené rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel
ústavní stížností. V ní především namítá, že odvolací soud vydal
nesprávný výrok, neboť stěžovatel nežádal o povolení odkladu
výkonu uloženého trestu a žádný takový procesní úkon v jeho věci
podán nebyl. Proto se stěžovatel domnívá, že krajský soud měl na
mysli podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu
v trvání jednoho roku § 58 odst. 1 písm. a) trestního zákona,
avšak dopustil se v tomto směru pochybení.

Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na
obhajobu a k obcházení zásad trestního řízení. Trestní řízení bylo
zahájeno sdělením obvinění, převzatým dne 9. 9. 1998. Již předtím,
dne 4. 9. 1998 byl však sepsán protokol o vydání (odnětí) věci (§
78 trestního řádu), v němž je uvedeno, že stěžovatel dobrovolně
pracovníkům policie vydal rostliny indického konopí, které sám
vypěstoval. Z tohoto protokolu obecné soudy vycházely jako
z důkazu, svědčícího o vině stěžovatele, protože se prý jednalo
o neodkladný úkon (§ 160 odst. 4 trestního řádu). Stěžovatel se
však domnívá, že orgány činné v trestním řízení měly postupovat
podle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu tak, že měly opatřit
nezbytné vysvětlení a poté teprve sdělit obvinění. Výslech
stěžovatele zaznamenaný v protokolu o vydání věci (popř. jeho
výpověď v něm) nemůže údajně odůvodnit ani to, že by se jednalo
o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Jestliže obviněný po
sdělení obvinění využije svého práva odmítnout vypovídat, nelze
okolnosti spáchání trestného činu objasňovat svědeckým výslechem
policistů, kteří sepisovali protokol o vydání věci. Tím bylo
porušeno základní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 40 odst.
3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel dále uvádí, že jeho podpis na protokolu o vydání
věci v žádném případě automaticky neznamená, že se jedná o věc
v jeho vlastnictví, takový podpis pouze stvrzuje vydání věci.
V daném případě prý totiž z výpovědi svědka H. (policisty)
vyplývá, že se na zahradu předmětného domku dostavil na základě
trestního oznámení a první, na koho se dozvonil, byla babička
stěžovatele paní K., která sdělila, že "je na zahradu doprovodí
vnuk". Z toho stěžovatel dovozuje, že pokud by se policisté
dozvonili na jiného nájemníka, musel by jim věc (konopí) vydat on
a poté by podepsal i příslušný protokol.

Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že předmětný protokol
neměl být jako důkaz v dané věci vůbec použit, a to i proto, že
v něm nebyl nijak poučen, že má právo odmítnout výpověď. Orgány
činné v trestním řízení tedy měly postupovat tak, že si měly
opatřit nezbytné vysvětlení a teprve potom stěžovateli sdělit
obvinění. Protokol o vydání věci svědčí toliko o tom, že
stěžovatel umožnil vydat věci, důležité pro trestní řízení; rovněž
"výslech policisty provádějícího zajištění věci měl být zamítnut
jako důkaz porušující právo na obhajobu". Stěžovatel proto shrnul,
že sdělení obvinění bylo provedeno dne 9. 9. 1998 a poté byl
stěžovatel vyslechnut jako obviněný, přičemž využil svého práva
a odmítl k věci vypovídat, což učinil také při hlavním líčení.
Protokol o vydání věci ze dne 4. 9. 1998 byl však sepsán ještě
před sdělením obvinění a stěžovatel v něm nebyl poučen jako svědek
podle ustanovení § 100 odst. 1 a 2 trestního řádu a ani nebyl
upozorněn na možnost a právo odmítnout výpověď. Použití tohoto
protokolu proto stěžovatel považuje za porušení svých práv na
obhajobu a za obcházení základních zásad trestního řízení.
Jestliže totiž stěžovatel byl podezřelý ze spáchání trestného
činu, mělo být postupováno dle ustanovení § 158 odst. 3 trestního
řádu (tzn. opatřit si nezbytné vysvětlení) a poté mu sdělit
obvinění. "Provedení protokolu o vydání věci svědčí jedině o tom,
že navrhovatel měl u sebe, respektive umožnil vydat věci, důležité
pro trestní řízení. Nic jiného z tohoto protokolu pak nevyplývá."

Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis zn. 6 T 6/99
a dále zaslal stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům
řízení - Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně
a vedlejším účastníkům řízení - Městskému státnímu zastupitelství
v Brně a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně.

Městský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění rozsudku,
který v této věci vydal a sdělil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Brně konstatoval, že námitky ohledně chybné
části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně jsou opodstatněné,
neboť správně mělo být ve výroku uvedeno, že trest odnětí svobody
se "uděluje" na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tato
nesprávnost citace ustanovení trestního zákona prý však nijak
neovlivnila věcnou správnost rozsudku. Ohledně dalších námitek
stěžovatele se krajský soud odvolal na odůvodnění napadeného
rozsudku, který vychází z toho, že protokol sepsaný v souvislosti
s vydáním věci, pořízený před sdělením obvinění, je třeba
považovat za neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4
trestního řádu a jedná se proto o důkaz použitelný při posouzení
otázky viny obviněného, neboť byl pořízen v souladu s příslušnými
ustanoveními trestního řádu. Krajský soud souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.

Městské státní zastupitelství v Brně rovněž souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní
stížnosti uvedlo, že ve výroku citovaného rozsudku krajského soudu
došlo k nesprávné formulaci, nicméně se prý jedná jen o písařskou
chybu a stěžovatel měl na toto pochybení upozornit soud, který by
je byl zhojil vydáním opravného usnesení. Protokol o vydání věci
nebyl jediným důkazem, na základě něhož byl stěžovatel shledán
vinným ze spáchání předmětného trestného činu a je věcí soudu
důkazy hodnotit volně (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Práva
a povinnosti osoby povinné vydat věci důležité pro trestní řízení
nejsou zákonem upraveny a nelze prý proto tvrdit, že by tímto
způsobem bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu.

Krajské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti
nevyjádřilo, neboť současně byl podán podnět ke stížnosti pro
porušení zákona.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem
ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů
a nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před
nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená
základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že
důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy,
pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov.
např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Ústavní
soud totiž při své činnosti bdí nad dodržováním principu
materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost
omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních
předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených
principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních
zákonů "prozařovány" do celého právního řádu České republiky.
Proto se v této souzené věci Ústavní soud zaměřil na otázku, zda
v tomto případě neexistuje nepřiměřený nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.

Stěžovatel v první řadě namítá, že trestní řízení bylo
zahájeno sdělením obvinění, převzatým dne 9. 9. 1998, byť již dne
4. 9. 1998 byl sepsán protokol o vydání věci; proto namítá, že
předmětný protokol neměl být v dané věci jako důkaz vůbec použit.
Jak vyplývá z výše uvedeného obsahu napadených rozsudků obecných
soudů, obecné soudy zmiňovaný protokol o vydání věci považovaly za
důkaz, přičemž z kontextu věci je zřejmé, že se jednalo o důkaz
rozhodující. Krajský soud v Brně k této otázce uvedl, že se
jednalo o neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4
trestního řádu a proto jej jako důkaz akceptoval.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 160
odst. 4 trestního řádu je neodkladný úkon takový úkon, který
vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese
z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude
zahájeno trestní stíhání. V souzené věci proto Ústavní soud nijak
nezpochybňuje postup policistů, kteří se stěžovatelem sepsali
protokol o vydání věci a skutečnost, že stěžovatel jim ve smyslu
ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu předmětné rostliny vydal.
Nicméně z této samotné skutečnosti nelze dovozovat (jak správně
upozorňuje stěžovatel), že stěžovatel byl vlastníkem těchto
rostlin, neboť podle citovaného ustanovení je povinen vydat věc
důležitou pro trestní řízení ten, kdo má tuto věc "u sebe".
Z gramatického a logického výkladu tohoto ustanovení je však
zřejmé, že vydávající osoba nemusí být nutně i vlastníkem této
věci.

Ústavní soud tedy akceptuje předmětný protokol o vydání věci,
avšak pouze jako listinný důkaz o tom, že stěžovatel dne 4. 9.
1998 policistům vydal rostliny indického konopí. Skutečnost, že
v tomto protokolu je výslovně uvedeno, že se jedná o rostliny
vypěstované stěžovatelem (přičemž při hlavním líčení před Městským
soudem v Brně stěžovatel své vyjádření uvedené ve zmíněném
protokolu popřel, č.l. 61), však není možno použít jako důkaz
o vině stěžovatele, stejně tak jako není možno z protokolu
a z toho, že rostliny policistům vydal právě stěžovatel, dovodit,
že stěžovatel byl jejich vlastníkem. Pokud byl totiž tento
protokol jako důkaz o vině stěžovatele použit, došlo tím
k obcházení zásad trestního řízení a v konečném důsledku
i stěžovatelova práva na obhajobu.

Jinak řečeno, smysl neodkladného úkonu (roz. § 160 odst. 4
trestního řádu) spočívá v tom, aby bylo zabráněno nebezpečí jeho
zmaření, zničení nebo ztráty z hlediska účelu trestního řízení.
Protože se však jedná o výjimku z obecného principu, podle něhož
jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení
trestního stíhání, je nutno i tuto výjimku interpretovat
restriktivně. Jestliže tedy v souzené věci bylo neodkladným úkonem
vydání rostlin konopí, není možné - a to bylo by i v rozporu
s materiálně chápanými principy právního státu, resp. trestního
řízení - tento úkon vykládat natolik širokým způsobem (jak to
učinily obecné soudy), že protokol pořízený při vydání věci je
zároveň i důkazem, potvrzujícím vinu stěžovatele. Je totiž zřejmé,
že při vydávání rostlin konopí stěžovateli nebylo zaručeno jeho
právo na obhajobu a nebyl ani náležitým způsobem poučen o tom, že
má právo odepřít výpověď (přestože jeho tvrzení v protokolu o tom,
že rostliny vypěstoval, bylo obecnými soudy de facto přijato jako
jeho přiznání). V tomto směru proto obecné soudy - důsledně vzato
- porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele ve smyslu
čl. 40 odst. 3 a odst. 4 Listiny, neboť důkaz protokolem o vydání
věci jako důkaz svědčící o vině stěžovatele vůbec neměly použít.



Vycházeje z těchto úvah se Ústavní soud zabýval ústavností
daného trestního řízení jako celku. To znamená, že se - jak již
bylo uvedeno - především zaměřil na otázku, zda v souzené věci
nedošlo k nepřiměřenému nesouladu mezi výsledky provedeného
dokazování a mezi právními závěry z něho vyvozenými (viz shora).
V tomto směru Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly
k závěru o stěžovatelově vině - kromě důkazu zmíněným protokolem
o vydání věci - na základě výpovědi svědka H. a na základě toho,
že se rostliny konopí nacházely na zahradě domu, k němuž měli
přístup pouze jeho nájemníci, a to v té části zahrady, o kterou se
měla starat babička stěžovatele.

Jak však vyplývá z výpovědi svědka H. při hlavním líčení před
Městským soudem v Brně (č.l. 66 a 67), tento svědek pouze popsal
okolnosti, za nichž k vydání rostlin konopí došlo a jehož se jako
policista účastnil a k osobě stěžovatele toliko uvedl, že
policistům řekl, že ví, proč přišli a že chtěl vědět, kdo na něj
podal trestní oznámení. Součástí předmětného spisu je rovněž
úřední záznam ze dne 4. 9. 1998 (tedy vyhotovený ještě před
sdělením obvinění), podepsaný npor. H. a ppor. P. (č.l. 18),
z něhož vyplývá, že stěžovatel jim údajně sdělil, že indické
konopí skutečně na zahradě pěstoval, měl je prý pouze pro svoji
potřebu, popsal způsob jejich zpracovávání a využití a poté jim
rostliny na jejich žádost vydal. S ohledem na skutečnost, že tento
úřední záznam byl vyhotoven ještě před sdělením obvinění, tzn.
před zahájením trestního stíhání, a nejedná se o důkaz, který byl
v hlavním líčení proveden (§ 220 odst. 2 trestního řádu), však
není možné k němu přihlížet.

Rovněž z dokázané skutečnosti, že do předmětné zahrady měli
zásadně přístup pouze nájemníci domu, přičemž však klíč od domu
nebyl žádným způsobem zajištěn a bylo si proto možno opatřit jeho
duplikát (viz výpověď svědka I. P., citovanou také v odůvodnění
napadeného rozsudku Městského soudu v Brně) a z toho, že se
rostliny konopí nacházely v té části zahrady, o kterou se starala
babička stěžovatele (a které stěžovatel pomáhal), nelze bez
jakýchkoliv důvodných pochybností dovodit závěr, že se uvedeného
trestného činu stěžovatel dopustil.

Na základě zjištěných skutečností Ústavní soud dospěl
k závěru, že v daném případě vina stěžovatele bez jakýchkoliv
důvodných pochybností ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního
řádu - za současného stavu věci - prokázána nebyla a že tedy došlo
ke zmíněnému nepřiměřenému nesouladu mezi zjištěným skutkovým
stavem a právními závěry z tohoto stavu dovozenými, tzn. výpověď
svědka H. při hlavním líčení před Městským soudem v Brně ani
důkazy svědčící (pouze) o tom, že stěžovatel měl - společně
s jinými osobami - přístup k té části zahrady, kde byly nalezeny
rostliny konopí, totiž nemohou vést k jednoznačnému závěru, že se
stěžovatel skutečně dopustil trestného činu, za který byl
odsouzen.

Proto Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky obecné
soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně konstatuje, že
tímto nálezem přirozeně nezaujímá - a ani nemůže zaujímat
- stanovisko k otázce viny stěžovatele a trestu, který mu byl
uložen. Jde pouze o procesní nedostatky, k nimž v souzené věci
došlo.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pochybení krajského soudu
shledal také ve formulaci výroku napadeného rozsudku Krajského
soudu v Brně, což ostatně Krajský soud v Brně ve vyjádření
k ústavní stížnosti sám uznal. Nicméně samotné toto pochybení by
k závěru o protiústavnosti trestního procesu jako celku vést
nemohlo.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti
zcela vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Brně
a Krajského soudu v Brně zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 9. 2000