I.ÚS 1325/11 ze dne 14. 6. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem České Budějovice, Dr. Stejskala 113/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2010, čj. 273 EC 901/2010 - 35, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011, čj. 14 Co 12/2011 - 47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle stěžovatele byla otázka náhrady nákladů řízení v předmětné věci řešena v zásadním rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně pak bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru stěžovatele, pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 150 OSŘ nemá žádný význam skutečnost, že před podáním žaloby nezaslal žalované výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, protože byla v prodlení s placením více než deset měsíců. Stejně tak nemá význam ani skutečnost, že vzal žalobu zpět až s určitým časovým odstupem a přivodil tak vydání nedůvodného platebního rozkazu. Samotná pohledávka byla uspokojena až po více než jedenácti měsících od jejího vzniku. Stěžovatel zdůraznil, že žalovaná neučinila nic, aby předmětnému řízení zabránila. Není jeho povinností, jako věřitele, vyzývat dlužníky k plnění jejich povinností. Napadená rozhodnutí byla vydána v důsledku extrémního pochybení, kterým došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva a jsou zatížena prvky svévole.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně shora označeným usnesením ze dne 15. 9. 2010, zastavil řízení o žalobě stěžovatele na zaplacení 1.015,- Kč, žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 2.760,- Kč a vrátil mu soudní poplatek ve výši 300,- Kč. V odůvodnění m.j. konstatoval, že v dané věci jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci § 150 OSŘ. Zhodnotil okolnosti případu, ze kterých vyplynulo, že žalován byl nárok ze smlouvy o přepravě, žalovaná se v poskytnuté lhůtě 30 dnů k původnímu věřiteli nedostavila a pohledávku nezaplatila. Splatná pohledávka byla postoupena žalobci, který byl také postupitelem zmocněn k oznámení postoupení žalované. Ta, jak je patrno z jejího chování, byla ochotna mimosoudně plnit ihned poté, co byla písemně o postoupení pohledávky vyrozuměna, vyzvána k úhradě dlužné částky a byly jí sděleny platební dispozice. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalované zasláno dne 6. 7. 2009, dluh uhradila 11. 8. 2009. Žaloba na soud došla dne 19. 7. 2009 a pohledávka byla na účet stěžovatele připsána dne 14. 8. 2009. Soud uzavřel, že stěžovatel žalované neposkytl ani minimální lhůtu k tomu, aby dobrovolně plnila před podáním žaloby, neboť žalobu podal téměř současně s oznámením o postoupení pohledávky. Tím, že žalované neposkytl dostatečnou součinnost potřebnou ke splnění dluhu, si počínal v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 ObčZ. Nevyvinul snahu o dosažení mimosoudní dohody a vyřešení sporu, navíc za situace, kdy se jedná o jednu z mnoha podávaných žalob v tzv. bagatelních věcech a náklady řízení několikanásobně převyšují výši žalované částky. Přitom sám stěžovatel reagoval na zaplacení pohledávky zpětvzetím žaloby téměř až jeden rok poté, kdy k zaplacení došlo. Tímto způsobem zbytečně navyšoval administrativní náklady své i soudu, když v říjnu 2009 byl vydán soudem elektronický platební rozkaz, do kterého podala žalovaná dne 16. 11. 2009 odpor. A teprve v červnu 2010 byla žaloba vzata zpět i přesto, že pohledávka zanikla již 14. 8. 2009. Soud přihlédl rovněž k postoji žalované a jejím poměrům, které soudu doložila. Na základě výše uvedeného by se přiznání celých nákladů řízení jevilo jako nepřiměřená tvrdost, proto jí soud uložil povinnost zaplatit pouze 1/3 z celkové účtované částky 8.280,- Kč.

Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 4.140,- Kč v měsíčních splátkách po 500,- Kč. Poukázal na ustanovení § 146 a § 150 OSŘ, stručně zrekapituloval průběh řízení a poté dospěl k závěru, že soud prvního stupně na rozhodnutí o nákladech řízení správně aplikoval ustanovení § 150 OSŘ. Pokud částečně odepřel stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, nijak ho jako podnikatelský subjekt nepoškodil. Podle názoru odvolacího soudu však okolnostem věci a poměrům žalované odpovídá náhrada nákladů řízení stěžovateli v rozsahu 1/2, a nikoliv jen v rozsahu 2/3. K poměrům žalované pak odvolací soud přihlédl i stanovením přiměřených splátek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). O takovou situaci se ve zkoumaném případě nejedná.

Rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.

Po přezkoumání ústavnosti stěžovatelem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v této věci obecné soudy, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nevybočily ze standardního výkladu § 150 OSŘ. Jejich výroky o náhradě nákladů řízení jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněny. V detailech stačí odkázat zejména na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ten byl vůči stěžovateli vstřícnější, ale jak vidno, ani to mu nestačilo, jak svědčí text jeho ústavní stížnosti. V této souvislosti lze rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 638/11, ze dne 12. 5. 2011, kterým byla odmítnuta celá řada podobných ústavních stížností téhož stěžovatele, spojená ke společnému projednání.

Ústavní soud neshledal, že by v této věci došlo k jakémukoli porušení obecného, natožpak ústavně zaručeného základního práva. Naopak celkový postup stěžovatele v řízení před obecnými soudy, a zejména pak argumentace v ústavní stížnosti (podané navíc ve zcela bagatelní věci), svědčí o jeho bezohlednosti, která již nemá nic společného s řádným uplatňováním práva zákonnými prostředky. Jedná se v podstatě o parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle "nafukovány" do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku. Takovýto postup tedy právem nebyl, ve zkoumané věci, ze strany obecných soudů tolerován.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2011

Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu