I.ÚS 1344/10 ze dne 21. 2. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky prof. Ing. Jany Stávkové, CSc., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2797/2008, sp. zn. 30 Cdo 2800/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 1 Co 7/2008, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 Co 113/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Ve věci se jednalo o spor na ochranu osobnosti, ve kterém se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby žalovaným 1.) prof. B. Minaříkovi a 2.) prof. S. Procházkovi bylo uloženo omluvit se jí přesně stanoveným textem v dopise, a to zejména za to, že se podíleli na poskytnutí informace Akademickému senátu MZLU v Brně při volbě kandidáta na funkci rektora a že je k dispozici nahrávka, z níž vyplývá snaha stěžovatelky o ovlivnění volby v její prospěch. Žalovaný prof. Minařík, který se bránil vzájemnou žalobou v tomto řízení, usiloval naopak o to, aby mu omluvu (že není pravda, že ji měl informovat o existenci předmětné nahrávky) zaslala stěžovatelka a zveřejnila ji v univerzitním informačním systému Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

Krajský soud v Brně vydal dne 13. 11. 2006 rozsudek, č. j. 24 C 94/2005-111, kterým bylo stěžovatelce vyhověno, a žaloba prof. Minaříka byla zamítnuta.

Vrchní soud v Olomouci po podaném odvolání usnesením z 9. 1. 2008, sp. zn. 1 Co 113/2007, vzájemný návrh žalovaného č. 1 vyloučil k samostatnému řízení a vyloučenou věc vedl před odvolacím soudem pod sp. zn. 1 Co 7/2008. Poté Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 1 Co 7/2008-170, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného č. 1, změnil tak, že tomuto vzájemnému návrhu v plném rozsahu vyhověl a dalším rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 Co 113/2007, rozsudek v části, kterou bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky, změnil tak, že žalobu zamítl. (pozn.: rozhodl tedy přesně naopak proti rozsudku soudu prvého stupně).

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2010 tak, že dovolání proti oběma shora citovaným rozsudkům vrchního soudu zamítl.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti prezentuje své výhrady proti závěrům rozsudků Vrchního soudu, které prý přikládají provedeným důkazům jiný význam, odhlížejí od provázanosti jednání 1. a 2. žalovaného a věc "simplifikují" do roviny úvah o přípustnosti lobbingu. Podle stěžovatelky, kdyby totiž nebylo protiprávního pořízení nahrávky a šíření informace o této nahrávce 1. žalovaným a dále 2. žalovaným, nemohlo dojít k vyvolání situace, jež byla způsobilá zasáhnout do cti stěžovatelky a ovlivnit rovnost šancí kandidátů při volbě na funkci rektora. Obecně lze dle názoru stěžovatelky dovodit, že i lobbing je způsobilý zasáhnout do osobní cti. V daném případě prý skutkový děj opouští charakteristiku lobbingu, neboť ten se nedělá tak, že se veřejně "vybubnuje", že se pro někoho lobuje a že o tom je pořízen důkaz; žalovaní se tak podíleli na tom, že se tzv. lobbing stal věcí veřejnou a to se všemi průvodními negativy. Pokud se akademický senát předmětnou prezentací "lobbingu" nezabýval, rozhodně to prý neznamená, že volba ve vztahu ke stěžovatelce nemohla být negativně ovlivněna. Existence přípustného lobování Ing. Česala ve prospěch stěžovatelky neznamená, že je přípustné pořizovat o této činnosti nahrávku a o její existenci šířit informace bezprostředně před volbou. Uvedené soudy se podle stěžovatelky přednostně zaměřily na konání Ing. Česala, resp. tzv. lobbing a nikoliv na jednání žalovaných vůči stěžovatelce jako kandidátce na funkci rektora, které implikovalo jak zásah do jejího osobnostního profilu, tak do vlastního volebního procesu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Lze i znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat důkazy či jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a žádná základní práva stěžovatelky neporušily; její ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru obecných soudů. Jejich závěry ve věci však nelze považovat za nepředvídatelné a nic ani nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky.

Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým obecné soudy dospěly. Postačí jen připomenout, co k věci ve shora uvedeném smyslu stručně a výstižně uvedl Nejvyšší soud, který konstatoval, že odvolací soud neopomenul nic podstatného a že v jeho úvahách nelze shledat ani rozpory logické. Vrchní soud nejdříve v rozsudku ze dne ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 1 Co 7/2008, mj. zdůraznil, že na stěžovatelce leželo důkazní břemeno, že žalovaný č. 1 skutečně předmětný sporný výrok vyslovil. Toto břemeno stěžovatelka neunesla a odvolací soud tak uznal, že neprokázaná tvrzení stěžovatelky měla difamační charakter ve vztahu k žalovanému č. 1, neboť mohla u akademického senátu i studentů navodit představu, že svým způsobem vyhrožoval stěžovatelce jako jedné z kandidátů. Naopak, v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1 Co 113/2007, vrchní soud konstatoval, že lobování Ing. Česala ve prospěch stěžovatelky nebylo protiprávní a tedy ani poskytnutí informace o této činnosti - které neměla dehonestující charakter - akademickému senátu MZLU nepředstavovalo porušení osobnostních práv stěžovatelky.

S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu