I.ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012
N 87/65 SbNU 181
Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 1368/11 ve věci ústavní stížnosti E. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010 č. j. 8 Co 298/2010-273 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 4783/2010-305, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelčiných nároků na převedení jiných pozemků nebo poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, za účasti stěžovatelky a Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 4783/2010-305 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 4783/2010-305 se proto zrušuje.

III. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010 č. j. 8 Co 298/2010-273 se odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 24. 5. 2010 č. j. 23 C 171/2007-233 bylo určeno, že finanční objem nároku stěžovatelky-žalobkyně vůči žalovanému Pozemkovému fondu České republiky na převedení jiných pozemků do vlastnictví žalobkyně podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. činí 408 827,25 Kč. Dalším výrokem uvedeného rozsudku byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do částky 392 735,25 Kč. Výrokem téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že se zastavuje řízení týkající se částky 145 591,70 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalovaný Pozemkový fond České republiky je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 27 016 Kč a že je povinen zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě 1 250 Kč na náhradu nákladů tohoto řízení a na soudním poplatku částku 1 000 Kč.

3. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu České republiky proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozsudkem byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrzen ohledně určení finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalovanému co do částky 30 761,50 Kč; ohledně částky 378 065,75 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelce-žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 57 096 Kč; státu (České republice) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a nebyla uložena žalovanému úhrada soudního poplatku z návrhu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 16 410 Kč.

4. Odvolací soud především dovodil, že stěžovatelka-žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení finančního objemu svého nároku vůči žalovanému. Pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vyvlastněny rodičům žalobkyně a za tyto pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. Z rozhodnutí Magistrátu města Ostravy - Pozemkového úřadu v Ostravě z 24. 3. 1994 vznikl žalobkyni nárok na poskytnutí jiných pozemků, popřípadě na poskytnutí finanční náhrady, poněvadž pozemky v katastrálním území Zábřeh byly zastavěny. Žalobkyně i zůstavitelka F. A. (matka žalobkyně) uplatnily řádně a včas nárok na vydání náhradního pozemku u žalovaného. V dědickém řízení po zůstavitelce F. A. nabyla žalobkyně část nároku uvedené zůstavitelky na poskytnutí náhradních pozemků. Odvolací soud po doplnění dokazování pokládal za doložené [zejména z rozhodnutí bývalého Městského národního výboru v Ostravě (jeho odboru výstavby) z 24. 4. 1963, z výpisu katastru nemovitostí a z identifikace parcel], že manželům J. a F. A. (rodičům žalobkyně) byly vyvlastněny pozemky bez poskytnutí náhrady v katastrálním území Z. (parc. č. 778/1, parc. č. 775/2 a parc. č. 1099/3) a že tyto pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům. Je tedy třeba je ocenit jako pozemky zemědělské. Při určení objemu nároku žalobkyně vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku znalce V. C., který pozemky ocenil jako zemědělské pozemky podle ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., částkou 123 046 Kč. Jestliže tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok co do jedné čtvrtiny náhrady, pak činí objem nároku žalobkyně částku 30 701,50 Kč. Odvolací soud nesouhlasil s názorem okresního soudu, že by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku) považovat pozemky za zemědělské, jestliže na nich leží stavby a v době vyvlastnění sloužily ke stavebnímu účelu. Takový postup by (prý) vedl k nerovnému přístupu k restituentům při uspokojování jejich nároků. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobkyni přisouzené částky 30 761,80 Kč jako věcně správný a ohledně částky 378 065,75 Kč rozsudek změnil tak, že žalobu žalobkyně v této části jako nedůvodnou zamítl.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. V odůvodnění uvedl - s odkazem na § 11 odst. 2, § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 odst. 1 občanského zákoníku - především následující: "V nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 6. 2008, IV. ÚS 581/06 (uveřejněném pod č. 101 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Ustanovení vyhlášky č. 182/1988 (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) umožňovalo smluvním stranám sjednat si za převod nemovitostí cenu vyšší, než byla cena zjištěná podle tohoto oceňovacího předpisu. Ustanovení této vyhlášky však nelze ve zřejmém rozporu s jeho dikcí a účelem interpretovat jako zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, respektive jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě za nevydané pozemky ... V nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 6. 2008, IV. ÚS 581/06 (uveřejněném pod č. 101 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k výkladu § 3 odst. 1 občanského zákoníku uvedeno: Obecné soudy mohou podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nikoli však odmítnout z důvodu tvrzené nemorálnosti aplikaci právního předpisu jako takového.". Nejvyšší soud posléze uzavřel: "Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry (bez zjevného odchýlení se od nich) měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nelze mít tedy přesvědčivě za to, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 9. 2010 (sp. zn. 8 Co 298/2010 Krajského soudu v Ostravě) vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která ze spisu naopak bez dalšího vyplývá (srov. již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto výsledné právní závěry odvolacího soudu uvedené v odůvodnění jeho rozsudku z 2. 9. 2010 (zejména na straně 4 a 5 tohoto rozhodnutí), že totiž, v době vyvlastnění pozemků, o něž jde v tomto řízení, se tu jednalo o pozemky zemědělské a takto bylo třeba je ocenit, přičemž při určení objemu nároku žalobkyně bylo namístě vycházet ze znaleckého posudku znalce V. C. z 18. 10. 1978 (č. 2676/98), jenž pozemky ocenil v souladu s ustanovením § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.' a že tento závěr o ocenění pozemků jako zemědělských nelze pokládat za závěr v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, třebaže nyní na nich leží stavby a již v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu, nelze označit za právní závěry opírající se o aplikaci nesprávných právních předpisů anebo o nesprávný výklad použitých právních předpisů (srov. již rovněž uvedené rozhodnutí č. 3/1998, str. 13 /45/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).".


II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces. V konkrétnostech namítla zejména následující.

7. Okresní soud učinil zjištění, že pozemky byly již v době jejich odnětí původním vlastníkům určeny k zastavění, mimo jiné na základě podrobného územního plánu Sídliště Stalingrad II. - Bělský Les, který byl schválen Krajským národním výborem v Ostravě dne 25. 7. 1957. To bylo za účinnosti zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, který jako jeden z druhů územně stavební dokumentace upravoval v ustanovení § 4 právě podrobný územní plán; soud vyšel i ze zastavovacího plánu z roku 1960, z jehož výkresové části bylo prokázáno, že parcely č. 775/2, 1099/3 a 778/1 jsou tímto zastavovacím plánem určeny pro výstavbu budovy Sportovní školy - sportovního gymnázia Ostrava-Zábřeh a Gymnázia Ostrava-Zábřeh. Na základě uvedených důkazů (pozn.: zejména znaleckého posudku) pak okresní soud rozhodl, že finanční objem stěžovatelčiných nároků na převedení jiných pozemků do jejího vlastnictví podle ustanovení § 11 odst. 2 původního znění zákona č. 229/1991 Sb. nebo na poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) téhož zákona činí 408 827,25 Kč.

8. Krajský soud v Ostravě však k odvolání Pozemkového fondu České republiky napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil toliko ohledně částky 30 761,50 Kč vycházející z posudku znalce V. C. ze dne 18. 10. 1998; ohledně částky 378 065,75 Kč rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že pozemky vedené jako parcely č. 778/1, č. 775/2 role a č. 1099/3 pastva byly fakticky ke dni vyvlastnění také užívány k zemědělským účelům, a je proto třeba vycházet z toho, že v době vyvlastnění pozemků se jednalo o pozemky zemědělské, a takto je také třeba je ocenit. S důkazy, o které opřel své rozhodnutí okresní soud, se prý odvolací soud žádným způsobem nevypořádal.

9. Dále stěžovatelka uvedla, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které odůvodnila především tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž nevycházel z ocenění provedeného podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., soudem ustanoveným znalcem - ačkoliv schválenou územně plánovací dokumentací byly pozemky již v roce 1957 a znovu v roce 1960 určeny k zastavění (budovami sportovní školy) - nýbrž z ocenění provedeného podle ustanovení § 14 odst. 3, 4 citované vyhlášky. Stěžovatelka - dle ústavní stížnosti - v dovolání zdůraznila, že z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 cenové vyhlášky je rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát, a nikoliv faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu; i kdyby tedy obstálo zjištění, že pozemky, o které jde, byly v době přechodu na stát ještě zemědělsky obdělány, nezměnilo by to nic na závěru, že měly být oceněny podle ustanovení § 14 odst. 1 cenové vyhlášky. Vodítkem k posouzení, kdy jde o pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., bylo ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, které bylo do tohoto zákona zařazeno zákonem č. 66/2000 Sb., a pozdějšími novelizacemi označeno jako ustanovení § 2 odst. 9 tohoto zákona. V současné době je tímto vodítkem ustanovení § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., které shodně stanoví, že jako stavební (tedy podle ustanovení § 14 odst. 1 citované vyhlášky) budou oceněny pozemky určené k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací, přičemž je nepochybné, že podrobný územní plán Sídliště Stalingrad II. - Bělský les, který byl schválen Krajským národním výborem v Ostravě dne 25. 7. 1957, i zastavovací plán z roku 1960 jsou akty územně plánovací dokumentace. Poněvadž odvolací soud považoval - byť i nesprávně - za podstatnou skutečnost, že pozemky, o které v tomto řízení jde, byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům, namítla stěžovatelka (s odkazem na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.) v dovolání, že takové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Krajský soud nevyložil, z jakého z provedených důkazů uvedené skutkové zjištění učinil; lze pouze usuzovat, že vycházel z původní části vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne 24. 4. 1963, kde je citováno vyjádření původních vlastníků J. a F. A., kteří ve vztahu k uvedeným skutečnostem uvedli: "Pozemky, o které jde, jsme vyhnojili, avšak pak byl dán zákaz obdělání, takže jsme hnojiva již nevyužili, proto žádáme náhradu vyhnojení. Vyhnojeno bylo 1,20 ha.". V předcházející větě téhož rozhodnutí se však uvádí, že k uvedenému vyjádření došlo při ústním jednání konaném dne 2. 11. 1962, a jestliže již v této době byl vydán zákaz obdělání, takže vyhnojení již nebylo využito, neskýtá citovaná část výpovědi J. a F. A. oporu pro závěr, že pozemky byly obdělávány ještě v době vyvlastnění, tj. ke dni 24. 4. 1963.

10. Dovolací soud se dle stěžovatelky s žádným z uvedených argumentů dovolání nevypořádal. K odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí citoval jen ustanovení § 11 odst. 2, § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a část odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 3. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06 (N 101/49 SbNU 491); tam Ústavní soud dovodil, že ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., nelze interpretovat jako zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, resp. jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě za nevydané pozemky, a že obecné soudy mohou podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít - vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem - ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nikoliv však odmítnout z důvodu tvrzené nemorálnosti aplikaci právního předpisu jako takového. Žádný z těchto závěrů však stěžovatelka v dovolání nezpochybnila a dovolací soud nevyložil, v čem spatřuje jejich význam pro rozlišení, kdy má být aplikováno ustanovení § 14 odst. 1 a kdy ustanovení § 14 odst. 3, 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Na druhé straně dovolací soud dle názoru stěžovatelky opominul skutečnost, že základním obsahem citovaného nálezu Ústavního soudu bylo zdůraznění významu správné interpretace a aplikace cenových předpisů při rozhodování o rozsahu nároků uplatňovaných podle restitučních předpisů a že Ústavní soud v citovaném nálezu (bod 36) uvedl: "Ústavní soud předesílá, že podle jeho ustálené judikatury [srov. nález sp. zn. II. ÚS 484/03 ze dne 21. listopadu 2007 (N 198/47 SbNU 577), nález sp. zn. II. ÚS 583/01 ze dne 16. prosince 2003 (N I46/31 SbNU 299) a mnohé další] je třeba ustanovení restitučních předpisů interpretovat v souladu s jejich smyslem a účelem, jímž byla alespoň částečná (v rozsahu zákona) náprava majetkových křivd, jichž se totalitní režim dopouštěl, a nelze ustanovení restitučních přepisů interpretovat způsobem, který jejich účel a smysl zmaří. Právě s ohledem na specifickou povahu restitucí Ústavní soud od počátku své činnosti přísněji než v typově jiných věcech dohlížel na to, jak jsou ustanovení restitučních přepisů v praxi obecných soudů aplikována. Z bohaté judikatury Ústavního soudu z této oblasti je zřejmé, že standard přezkumu soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech je vyšší než v běžných občanskoprávních sporech.".

11. Stěžovatelka uzavírá, že napadenými rozhodnutími byla připravena o více než 90 % svých restitučních nároků a tvrdí, že rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu v této věci bylo její právo na spravedlivý proces porušeno.


III.

12. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující: "Z porovnání obsahu ústavní stížnosti a dovolání, které podala stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, se nabízí předně závěr, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Obsahově tak jde o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní soud České republiky však opakovaně judikoval, že vzhledem k okolnosti, že netvoří součást soustavy obecného soudnictví, neatrahuje na sebe pravomoc k přezkumu správního rozhodnutí obecných soudů, ledaže by došlo k zřejmému zásahu do ústavněprávně chráněných práv, případně práv chráněných Listinou základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává zřetelný přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení uvedených práv stěžovatele. Uvedené okolnosti ovšem relativizují vůbec přípustnost ústavní stížnosti. Nejvyšší soud České republiky však považuje za vhodné upozornit v rámci svého vyjádření na uvedené aspekty, byť jejich posouzení přísluší výlučně Ústavnímu soudu. Ve věci samé odkazuje Nejvyšší soud České republiky na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a žádá, aby toto bylo považováno za součást tohoto vyjádření. Ani ve světle argumentů uplatněných v ústavní stížnosti se nenaznačuje, že by byly splněny podmínky její přípustnosti a důvodnosti. Příslušný senát dovolacího soudu tak nemá důvod měnit cokoliv na závěrech zaujatých v odůvodnění shora uvedeného usnesení.".

14. Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.

15. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.

IV.

16. Ústavní stížnost je důvodná jen částečně.

17. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) uvedl, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky, a jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit.

18. Dále dle nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) platí, že má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona ... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny; obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.

19. Rovněž v nálezu ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231) se uvádí, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny; rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech, a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva.

20. I když právo na dovolání ústavně zaručeno není, tato skutečnost nemůže být dostatečným důvodem k závěru, že na odůvodnění rozhodnutí o takovém prostředku není nezbytné klást kritéria vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, resp. že tato kritéria není nezbytné uplatňovat ani přiměřeně.


V.

21. Předně je namístě uvést, že v nyní posuzované věci bylo podáno dovolání, které bylo přípustné ze zákona. Tedy, přímo zákon (nikoli úvaha Nejvyššího soudu) garantoval stěžovatelce (dovolatelce) věcné posouzení jí předložených otázek (podřaditelných pod dovolací důvody). Z toho plynula i povinnost dovolacího soudu dovolatelkou řádně předložené otázky věcně přezkoumat a své závěry náležitě odůvodnit (k tomu srov. bod IV tohoto nálezu Ústavního soudu). To se však Nejvyššímu soudu v nyní posuzované věci nezdařilo.

22. Totiž, stěžovatelka v podstatě předložila (dovolání je na č. l. 292 a násl.) dovolacímu soudu otázku výkladu hmotného práva [a proto podřaditelnou pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] v tom smyslu, zda je z hlediska § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát či faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu. Tím stěžovatelka vyjádřila názor, že i kdyby obstálo zjištění odvolacího soudu, že pozemky, o které jde, byly v době přechodu na stát ještě zemědělsky obdělávány, nezměnilo by to nic na závěru, že měly být oceněny podle ustanovení § 14 odst. 1 cenové vyhlášky. To proto, že předmětné pozemky byly již v době přechodu na stát určeny pro stavbu, a to dle územního plánu Sídliště Stalingrad II. - Bělský les (který byl schválen Krajským národním výborem v Ostravě dne 25. 7. 1957) a zastavovacího plánu z roku 1960 jako aktů územně plánovací dokumentace. V tomto kontextu stěžovatelka v dovolání v podstatě uvedla, že vodítkem k posouzení, kdy jde o pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., bylo ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 569/1991 Sb., které bylo do tohoto zákona zařazeno zákonem č. 66/2000 Sb. a pozdějšími novelizacemi označeno jako ustanovení § 2 odst. 9 tohoto zákona. V současné době je tímto vodítkem - podle stěžovatelky - ustanovení § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., které shodně stanoví, že jako stavební (tedy podle ustanovení § 14 odst. 1 citované vyhlášky) budou oceněny pozemky určené k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací; přitom je nepochybné, že podrobný územní plán Sídliště Stalingrad II. - Bělský les, který byl schválen Krajským národním výborem v Ostravě dne 25. 7. 1957, i zastavovací plán z roku 1960 jsou akty územně plánovací dokumentace. Jinými slovy, dle stěžovatelky odvolací soud nesprávně považoval za podstatnou skutečnost, že pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům.

23. Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. platí, že "Cena za 1m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ... činí: ...". Dle odstavce 3 téhož paragrafu: "Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda ... se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9.". Dle odstavce 4 téhož paragrafu: "Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako louka a pastvina činí ...".

24. Krajský soud zaujal právní názor, že z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. není rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát, ale faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu. S ohledem na to, že - dle krajského soudu - v době přechodu pozemku na stát byl příslušný pozemek užíván k zemědělským účelům, uvedený soud aplikoval § 14 odst. 3 a 4 citované vyhlášky.

25. Povinností Nejvyššího soudu tak bylo posoudit správnost výkladu § 14 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb. provedeného krajským soudem; tudíž zodpovědět otázku a náležitě odůvodnit, zda z hlediska citovaného ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. je rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát či faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu.

26. Této povinnosti však Nejvyšší soud nedostál. Nejvyšší soud sice zodpověděl stěžovatelkou předloženou otázku; tedy vyslovil závěr, že je správný názor odvolacího soudu, dle kterého fakt, že vyvlastněné pozemky v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), relevantní není. Nicméně, tento svůj závěr Nejvyšší soud nijak věcně, tedy náležitě neodůvodnil. Takovou nezbytně nutnou (pro náležitost, přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí) argumentaci ostatně neobsahuje ani napadený rozsudek odvolacího soudu. Jinými slovy, Nejvyšší soud měl provést výklad relevantních právních ustanovení, tedy zejména náležitě zodpovědět otázku, jaký smysl a účel může existovat pro hypotetickou právní normu, dle které fakt, že vyvlastněné pozemky byly v době vyvlastnění určeny ke stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), relevantní není. Až po předložení věcné argumentace může rozhodnutí Nejvyššího soudu obstát, a to jak z hlediska práva podústavního, tak i práva ústavního.


VI.

27. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

28. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

29. Dalšími námitkami ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí dovolacího soudu se Ústavní soud již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

30. Veden zásadou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci však Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí soudu odvolacího. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím jádrem je nesouhlas s interpretací a aplikací práva podústavního oběma soudy. Tím spíše pak platí, jak Ústavní soud judikoval ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (N 30/32 SbNU 277), že je věcí Nejvyššího soudu, aby v prvé řadě on judikaturu obecných soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž slouží především institut dovolání; k tomu by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Teprve poté, až Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky řádně posoudí, bude možné rozhodnutí soudu odvolacího podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu.

31. Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě odmítl.