I.ÚS 1395/21 ze dne 31. 8. 2021
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Kateřinou Celnarovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 38/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 7/2021-1246 ze dne 3. února 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 79/2020-1200 ze dne 17. září 2020 a Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 3/2020-1137 ze dne 25. června 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. a), i) a j) trestního zákoníku, za což mu uložil výjimečný trest odnětí svobody v trvání třiceti let ve věznici se zvýšenou ostrahou, povinnost nahradit škodu 30 098,99 Kč a nemajetkovou újmu v souhrnu 4 150 000 Kč.

2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, s ostatními nároky poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu.

4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost postupu a rozhodnutí obecných soudů.

5. Stěžovatel s odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu namítá porušení principu presumpce neviny [například nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. března 2017 (N 52/84 SbNU 603)] a zásady in dubio pro reo [například nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. března 2010 (N 46/56 SbNU 479)]; požaduje, aby v rozhodnutí byla dosažena maximální možná jistota o jeho vině bez důvodných pochybností [nález sp. zn. III. ÚS 928/20 ze dne 5. ledna 2021 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)].

6. Dále stěžovatel namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. listopadu 2005 (N 215/39 SbNU 281) či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 357/2018 ze dne 18. dubna 2018], existenci opomenutých důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. listopadu 2004 (N 172/35 SbNU 315) a usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. ledna 2004 (U 1/32 SbNU 451)], vady důkazního řízení [sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. dubna 2005 (N 88/37 SbNU 195)] i porušení práva na spravedlivý proces [nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405) či usnesení sp. zn. III. ÚS 3136/09 ze dne 11. února 2010 a sp. zn. 3 Tdo 791/2016 ze dne 14. června 2016].

7. Na základě těchto obecných východisek stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena výhradně na nepřímých důkazech, rozumné pochybnosti nebyly vyvráceny a obecné soudy nevynaložily dostatečné úsilí náležitě zjistit skutkový stav. Nejvyšší soud sice dal stěžovateli částečně za pravdu, konstatoval-li, že se v řízení vyskytly určité pochybnosti, nepřisoudil jim však odpovídající význam. Stopy zajištěné na místě činu sice prokazují, že zde stěžovatel byl přítomen, nevyvrací však jeho verzi, že přišel krást, sám byl napaden třetí osobou, a poté, co se z napadení probral, zjistil, že se nachází v domě se dvěma zavražděnými osobami - stopy bezpečně nedokazují, že by vraždil.

8. Žádný ze slyšených svědků nebyl na místě přítomen, a proto ani jejich svědectví vinu stěžovatele neprokazuje; další navržené svědecké výpovědi obecné soudy odmítly provést. Proti stěžovateli svědčila především jeho manželka, která má k němu nepřátelský postoj, její výpověď je nevěrohodná a obecné soudy neprovedly navržený důkaz, jenž by její nevěrohodnost potvrdil. Rovněž svědek, s nímž stěžovatel pobýval ve vazbě, zmínil řadu variant, jak mu stěžovatel událost popsal, obecné soudy však vzaly jako směrodatnou pouze tu, která stěžovatele usvědčuje. Jde však o "tvrzení proti tvrzení", která mají obecné soudy posuzovat důkladně, a zabývat se i případnou zainteresovaností svědka.

9. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje proto napadená rozhodnutí zrušit.

10. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl stíhán, uznán vinným a odsouzen za dvojnásobnou vraždu provedenou zvlášť surovým způsobem [nejméně dvě rány tupou stranou sekery a desítky (38 a 98) ran nožem], a to na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů. Nalézací soud neuvěřil stěžovateli, že také on byl napaden a jako jediný v domě přežil, když šel do domu poškozeného krást, což také dokonal, neboť dům prohledal a odnesl si 3 000 Kč, hodiny, kytaru, plynovou pistoli a nezjištěné množství šperků.

11. Z rozsudku odvolacího soudu je dále patrné, že se zabýval zpochybňováním věrohodnosti slyšených svědků stěžovatelem i vypořádáním nalézacího soudu s jeho obhajobou; konstatoval přitom, že závěry nalézacího soudu považuje za relevantní a správné. Odvolací soud se zabýval i přiměřeností uloženého výjimečného trestu odnětí svobody, odůvodněnému bohatou trestní minulostí stěžovatele (majetková i násilná trestná činnost), kterou páchal od věku mladistvého, při současně zjištěné absenci sebereflexe a minimální možnosti nápravy. Odvolací soud současně zrušil výroky o náhradě nemajetkové újmy poškozených, které považuje za nepřezkoumatelné - s tím, že je nutné zohlednit rovněž majetkové poměry stěžovatele a jeho vyživovací povinnost k pěti dětem. Také v dovolání stěžovatel opakoval svoji obhajobu založenou na odmítání viny a nesprávného (neúplného) hodnocení provedených důkazů.

12. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovateli je znám rozsah ingerence Ústavního soudu, který může zasáhnout pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení (obecných soudů), porušujících ústavně zaručená základní práva, zejména jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. Takové okolnosti však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovatel opakovaně zpochybňuje závěry obecných soudů a svým tvrzením přikládá shodnou relevanci jako objektivně zjištěným skutečnostem, které naopak považuje za nevěrohodné; z toho dovozuje porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, ačkoliv v řízení neexistují důvodné pochybnosti, způsobilé předestřít jiné logické vysvětlení jeho činu.

13. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka. Ani odkaz na relevantní judikaturu není způsobilý podřadit stěžovatelovy námitky pod údajné zásahy do jeho základních práv. Obecné soudy se zabývaly tvrzeným extrémním nesouladem, porušením zásady in dubio pro reo i tzv. opomenutými důkazy, avšak námitkám v tomto ohledu nepřisvědčily. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva pod ochranou soudní moci; kontrola zachování základních práv a svobod je tedy náplní nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů, které svého úkolu dostály.

14. K tvrzenému zásahu do práva na osobní svobodu (čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny) stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo patrné, jak mělo být toto jeho základní právo porušeno. Obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, aby mohly vyslovit závěr o vině stěžovatele, a naplnit tak požadavek pro zbavení osobní svobody jen způsobem, který stanoví zákon, a na základě rozhodnutí příslušného soudu.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla porušena jeho základní práva; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému a srozumitelnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postup obecných soudů byl v souladu s procesními předpisy a jejich rozhodnutí jsou řádně a dostatečně odůvodněna.

16. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že za jedinou vadu procesu považuje malou snahu odvolacího soudu rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy poškozených přímo v adhezním řízení, existuje-li k dané problematice relevantní judikatura nejen Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. prosince 2015 (N 221/79 SbNU 545), sp. zn. IV. ÚS 2706/19 ze dne 21. dubna 2020 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)], ale i rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 894/2018-239 ze dne 19. září 2018 (viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4156/18 ze dne
23. dubna 2019) či sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 ze dne 24. dubna 2019 (viz i nález sp. zn. IV. ÚS 2578/19 ze dne 31. března 2020. Nejnověji pak lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. srpna 2021.

17. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu