I.ÚS 143/98 ze dne 17. 3. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. J. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 12 Co 2/98, ze dne 9. 1. 1998, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 16 C 505/96, ze dne 23. 9. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:
I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 12 Co 2/98, ze dne 9. 1. 1998 a usnesení Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 16 C 505/96, ze dne 23. 9. 1997.
Rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 16 C 286/95, ze dne 14. 11. 1995 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit navrhovateli společnosti W., s. r. o., (nyní Česká konsolidační, spol. s r. o.), částku 23 900,- Kč a nahradit náklady řízení z důvodu uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti, podle níž odpovídala za schodek na svěřených hodnotách. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 1. 1996. Dne 11. 3. 1996 podala stěžovatelka podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu návrh na obnovu řízení, který zdůvodnila tím, že se jí podařilo opatřit listinné důkazy, a to reklamace kupujících a protokol o prošetření, prodejku a záruční list č. 387221 a doklad potvrzující odvoz chybějícího zboží BASEL sedačky do výrobního závodu, jakož i prodejku č. 418651 a záruční list. Až v průběhu měsíce února 1996, tedy po právní moci rozsudku pro zmeškání, zjistila skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení, a o nichž je přesvědčena, že mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci.

O návrhu na obnovu řízení rozhodl Okresní soud v Děčíně usnesením, sp. zn. 16 Co 505/96, ze dne 23. 9. 1997, tak, že návrh zamítl, protože obnova řízení není v tomto případě přípustná. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že návrh zamítl, aniž by hodnotil důkazy nově navrhovatelkou navržené a přezkoumával, zda takové důkazy mohla mít navrhovatelka k dispozici či nikoliv, neboť podle názoru soudu není podle § 229 občanského soudního řádu tento návrh přípustný. Ve věci byl vydán rozsudek pro zmeškání v souladu s ustanovením § 153b občanského soudního řádu. Návrh na obnovu řízení proti těmto rozsudkům je opodstatněný tehdy, lze-li důvody obnovy vztáhnout na předpoklady, za nichž byly vydány. Proto soud shledal, že v daném případě nelze obnovu řízení připustit, neboť návrhem nebyly napadnuty důvody, které vedly k rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání.

Proti rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka včas odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, sp. zn. 12 Co 2/98, ze dne 9. 1. 1998, tak, že usnesení okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že v souzené věci nelze přehlédnout skutečnosti, že je navrhována obnova řízení proti rozsudku, který okresní soud vydal podle § 153b občanského soudního řádu (tedy rozsudku pro zmeškání). Není pochybností, že v souzené věci byly splněny všechny podmínky pro vydání takového rozsudku, což ostatně nezpochybňuje ani odvolatelka. Odvolací soud vychází z právního názoru, že s ohledem na znění ustanovení § 153a a § 153b občanského soudního řádu je návrh na obnovu řízení přípustný jen tehdy, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž byly vydány, a odkazuje na stejný právní názor uvedený v komentáři občanského soudního řádu, autoři Bureš a Drápal, vydání 1994, str. 443. Takové důvody odvolatelka ve svém odvolání neuvádí.

Proti rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a po doplnění ústavní stížnosti podáním ze dne 5. 10. 1998 také proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podala stěžovatelka ústavní stížnost v níž tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčena, že právě proto, že obě uvedená ustanovení, upravující způsob a rozsah zajištění základních práv a svobod občanů ze strany státu, stanoví povinnost státním orgánům, je jejich porušení porušením ústavního práva občana na takovýto postup. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že postupem obecného soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, jehož záruku spatřuje v čl. 10 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Názory obecných soudů, že obnova řízení proti rozsudkům pro zmeškání je přípustná pouze tehdy, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž byly vydány, nemají podle názoru stěžovatelky oporu v platném právu. Obnova řízení v občanském soudním řízení není přípustná proti rozsudkům a usnesením, které jsou označeny v ustanovení § 229 občanského soudního řádu. Rozsudek pro zmeškání nelze pod toto ustanovení podřadit. Soudce je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán při svém rozhodování zákonem a je povinen vykládat zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vázanost zákonem podle stěžovatelky znamená vázanost platným psaným právem. V posuzované věci však došlo ze strany soudu k tak extenzivnímu výkladu práva, že soud vytvořil právo nové, což mu jistě nepřísluší.

K obsahu ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, který odkázal plně na odůvodnění obou napadených rozsudků a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Další účastník řízení Okresní soud v Děčíně uvedl, že rozhodoval v souladu s ustanovením § 229 občanského soudního řádu, a dále odkázal na skutečnost, že byl respektován komentář občanského soudního řádu k tomuto ustanovení. Vedlejší účastník, kterým je Česká konsolidační, spol. s r. o., dříve W., spol. s r. o., se plně ztotožňuje se závěry soudu I. stupně a soudu odvolacího a stížnost považuje za nedůvodnou.


II.

Ústavní soud po provedeném řízení konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve věci samé, tj. o povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 23 900,-Kč, bylo soudem I. stupně rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání podle § 153b občanského soudního řádu (dále jen "o. s .ř."). Jedná se o tzv. kontumační rozsudek, jehož vydání je podle jeho povahy možné pouze v řízení sporném. Soud v případě kontumačního řízení vedoucího k vydání rozsudku pro zmeškání musí rozhodovat "podle vůle zákona", jenž upouští od požadavku, aby byl přesně zjištěn skutkový stav věci a musí se spokojit se skutkovým stavem, jenž byl soudu předložen jen jednou stranou. Proti rozsudku soudu I. stupně nepodala stěžovatelka odvolání ani návrh na zrušení tohoto rozsudku podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Naopak dne 11. 3. 1996 podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v němž uvedla důkazy, o nichž byla přesvědčena, že mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci.

Obnova řízení v občanském soudním řízení je upravena v § 228 a násl. o. s. ř. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu takové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, jež mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. V názoru na přípustnost obnovy řízení u rozsudků vydaných podle § 153a a § 153b o. s. ř. se Ústavní soud ztotožňuje s názorem obecných soudů. Zákon v zásadě nevylučuje, aby návrhem na obnovu řízení podle § 228 o. s. ř. mohl být napaden i rozsudek pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. vydaný na základě zmeškání žalovaného. Z ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř., podle něhož nelze rozsudek pro zmeškání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, lze však dovodit, že návrh na obnovu řízení proti takovému rozsudku může být důvodný pouze tehdy, lze-li uplatňované důvody obnovy vztáhnout na předpoklady, za nichž byl tento rozsudek vydán, obdobně jako je tomu u usnesení o schválení smíru a platebního rozkazu (§ 231 o. s. ř.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti správně uvádí, že soudce je při svém rozhodování vázán zákonem. Uvedená zásada vyplývá z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Soudy jsou povolány k tomu, aby nalézaly právo. Může-li být státní moc uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (č. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a může-li každý činit, co není zákonem zakázáno, a nesmí-li být nikdo nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny), musí být jako jedna ze zásad činností soudů stanovena zásada, že soudci jsou při rozhodování vázáni zákonem, tedy obecně závazným právním předpisem vymezené právní síly v hierarchii právních předpisů. Zákon o soudech a soudcích soudcům ukládá povinnost vykládat právní předpisy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, povinnost rozhodovat nestranně, spravedlivě, bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Vázanost soudce zákonem však nelze interpretovat tak, že při svém rozhodování je odkázán pouze na přesný jazykový výklad příslušného ustanovení zákona bez ohledu na jeho spjatost či provázanost s jinými ustanoveními téhož zákona a bez ohledu na logiku věci.

Rozsudek pro zmeškání je upraven v § 153b o. s. ř. Takový rozsudek může soud však vydat v případech přesně vymezených přičemž vychází z toho, že skutkový stav zjištěný na základě důkazů předložených jednou stranou, tedy žalobcem, se považuje za správně zjištěný a tvrzení žalobce za nesporná. Odvolání proti takovému rozsudku je potom možné podle § 202 o. s. ř. pouze proto, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Tyto předpoklady jsou taxativně vymezeny v § 153b odst. 1 o. s. ř. To znamená, že odvoláním bylo možno zpochybnit pouze splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Jinak není odvolání přípustné. Ústavní soud z předložených spisů zjistil, že soud při rozhodování rozsudkem pro zmeškání postupoval v souladu s ustanovením § 153b o. s. ř. Stěžovatelka však nejen že proti tomuto rozsudku nepodala odvolání, ale, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila se ani k obsahu žaloby, jež jí byla prokazatelně doručena do vlastních rukou. V návrhu na obnovu řízení potom tvrdila, že důkazy, které může nyní soudu předložit, v době vydání rozsudku pro zmeškání neměla k dispozici a podařilo se jí je s velkým úsilím získat až po právní moci tohoto rozsudku. K tomu je třeba dodat, že obnova řízení je podle § 228 o. s. ř. přípustná pouze v případě, že účastník původního řízení nemohl skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy použít bez své viny, protože o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Nemůže-li účastník řízení uplatnit určitou skutečnost jako důvod obnovy řízení, protože ji ze své viny neuplatnil v původním řízení, je vyloučen i s důkazy, které mají tuto skutečnost prokázat.

Soud I. stupně, projednávající návrh na povolení obnovy řízení sice v odůvodnění svého usnesení ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. 16 C 505/96, uvedl, že návrh na povolení obnovy je proti rozsudku pro zmeškání podle § 229 o. s. ř. s poukazem na ustanovení § 153b o. s. ř. nepřípustný, ve věci však přesto nařídil ústní jednání, k němuž účastníky řízení předvolal a mohli se tedy k této věci vyjádřit. Z jeho postupu je tedy zřejmé, že si byl vědom toho, že návrh na obnovu řízení v této věci podán být může, jinak by soud mohl postupovat podle § 234 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnout bez nařízení jednání. Bylo potom na jeho posouzení, zda obnovu povolí či nikoli, jinými slovy, zda důkazy nyní předložené stěžovatelkou posoudí jako důkazy, které § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. předpokládá.

Krajský soud pak ve svém usnesení, č. j. 12 Co 2/98-22, ze dne 9. 1. 1998, dospěl ke stejnému závěru, protože neměl pochyb o tom, že v souzené věci byly splněny všechny podmínky stanovené v § 153b o. s. ř. a současně neměl pochyb o tom, že návrh na obnovu řízení se nevztahoval právě na splnění či nesplnění těchto podmínek. Přitom se usnesení krajského soudu opírá - jak uvádí - o komentář k o. s. ř. autorů Bureše a Drápala.

Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nebyla spojena s návrhem na zrušení některého z ustanovení zákona a argumentace stěžovatelky se tak orientovala pouze na odlišnou interpretaci o. s. ř., než tu, o niž se opřely soudy. Ústavní soud se po zvážení všech okolností přiklonil k respektování stanoviska komentáře o. s. ř. (Bureš-Drápal-Mazanec, II. vydání, 1996, str. 601), podle něhož zákon nevylučuje možnost podat návrh na obnovu řízení proti rozsudku pro zmeškání, avšak z povahy takového rozsudku, který je založen na fikci nespornosti skutkových tvrzení obsažených v žalobě vyplývá, že se důvody obnovy řízení uvedené v § 228 odst. 1 o. s. ř. nemohou plně prosadit. Z ustanovení § 153a a 153b lze usoudit, že návrh na obnovu proti těmto rozsudkům je opodstatněný, jestliže se týká splnění nebo nesplnění předpokladů, za nichž byly tyto rozsudky vydány. Protože v daném případě se návrh na obnovu řízení těchto předpokladů netýká, nezbylo obecným soudům než návrh na obnovu řízení zamítnout.

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů byl porušen ve stížnosti uvedený čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví", či zda jejich postupem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že žádné z označených práv stěžovatelky porušeno nebylo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu