I.ÚS 144/2000 ze dne 15. 11. 2001
N 172/24 SbNU 281
Přikázání věci k projednání jinému soudu z důvodů vhodnosti
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní
stížnosti J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
10. 1999, sp. zn. Ncd 128/99, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 1999, sp. zn.
Ncd 128/99, se zrušuje.


Odůvodnění
V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze tak,
že se věc Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 139/98,
přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí uvedl jako důvod pro postup podle § 12 odst. 2 o.s.ř.
zdravotní stav stěžovatele, který mu údajně nedovoluje zúčastnit
se jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1, jenž je soudem místně
příslušným. Přihlédl i k tomu, že náhradu škody vyřizuje pobočka
České pojišťovny ve Vysokém Mýtě, a vzal v úvahu skutečnost, že
o nárocích stěžovatele z téhož úrazu ze dne 4. 10. 1972 již
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodoval.

V záhlaví uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní
stížností. V ní zejména namítl, že tímto rozhodnutím byla porušena
jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 37 odst.
2 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odňat svému
zákonnému soudci a bylo mu prý upřeno právo na spravedlivý proces
současně s porušením rovného postavení účastníků. Je tomu tak
proto, že Vrchní soud v Praze shledal důvody pro přikázání věci
proti jeho vůli, ačkoliv není jasné, proč by stěžovatel nebyl
schopen zúčastnit se jednání u pražského soudu, jestliže do Prahy
normálně přijel na prohlídku k soudním znalcům. Podle tvrzení
stěžovatele je dále běžné, že se vedlejší účastník (Česká
pojišťovna) "zastupuje delegací svých pracovníků po celém území
státu".

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud
v Praze a vedlejší účastník Česká pojišťovna, a.s.



Vrchní soud v Praze zejména uvedl, že v rozhodnutí
o přikázání věci, tedy v opatření, se kterým občanský soudní řád
počítá, nelze spatřovat odnětí věci zákonnému soudci. Na ústním
projednání ústavní stížnosti před Ústavním soudem netrvá.

Vedlejší účastník zejména uvedl, že postoupením předmětného
sporu z důvodu vhodnosti Vrchní soud v Praze neporušil zákon,
nýbrž naopak, účelu, sledovanému zákonem v ust. § 12 odst. 2
o.s.ř., tj. zejména hospodárnějšímu a rychlejšímu projednání věci,
plně vyhověl. Vhodnost spatřuje zejména ve zdravotním stavu
žalobce, který (jak je popisován též žalobou) nemůže zaručit
projednávání věci bez značného rizika, že se žalobce nebude
schopen dostavit k jednání Obvodního soudu pro Prahu 1. Jsou zde
však i další dosud neuváděné důvody, jako např. to, že v daném
případě bude s největší pravděpodobností zapotřebí provádět
složitější dokazování výslechem zaměstnanců pobočky, provádějících
likvidaci pojistné události stěžovatele. Dle jeho přesvědčení
napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva
stěžovatele. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
Závěrem dále sdělil, že netrvá na ústním jednání, a že se práva
vystupovat jako vedlejší účastník vzdává.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp.zn. 5 Ca
27/2000, Ústavní soud zjistil, že podnětem pro rozhodnutí
o postoupení věci jinému soudu, než který je místně příslušný, byl
návrh vedlejšího účastníka, odůvodněný jednak zdravotním stavem
stěžovatele, který mu údajně znemožňuje účast při jednání
u Obvodního soudu pro Prahu 1, jednak tím, že se případ týká
regionu, pro který je místně příslušný Okresní soud v Ústí nad
Orlicí. O tyto důvody, spolu s důvodem, že Okresní soud v Ústí nad
Orlicí již rozhodoval o nárocích žalobce z téhož úrazu, pak Vrchní
soud v Praze opřel své rozhodnutí, jímž přikázal věc z důvodu
vhodnosti dle ust. § 12 odst. 2 o.s.ř. jinému soudu než soudu
obecnému. V těchto důvodech shledal okolnosti, které umožní
hospodárnější a rychlejší projednání věci jiným než příslušným
soudem.

Podle názoru Ústavního soudu lze zajisté souhlasit s tím, že
předpokladem překázání věci z důvodu vhodnosti podle ust. § 12
odst. 2 o.s.ř. je (typicky) existence okolností, jež umožňují
hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba
mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc
projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti
jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba
- jako výjimku - vykládat restriktivně. Jak Ústavní soud
z předmětného spisu dále zjistil, vyjádřil stěžovatel k delegaci
negativní stanovisko, což náležitě odůvodnil a prohlásil, že se
ústních jednání obecného soudu v Praze zúčastní. V souzené věci
však Vrchní soud v Praze vyšel z tvrzení vedlejšího účastníka
o zdravotním stavu stěžovatele, k jehož zápornému stanovisku
nepřihlédl a blíže nerozvedl ani svůj argument, že se stěžovatel
nebude moci dostavit ze svého bydliště v Králíkách k Obvodnímu
soudu pro Prahu 1, byť se k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí
dostavit může. Optická vzdálenost stěžovatelova bydliště (Králíky)
od sídla uvedeného soudu není samo o sobě rozhodující. V tomto
směru shledává Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení
takovou mezeru, již z hlediska ochrany základních práva a svobod
stěžovatele aprobovat nelze.

Jak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále patrno,
nevypořádal se Vrchní soud v Praze ani s dalšími důvody
stěžovatele uvedenými v jeho vyjádření ze dne 12. 3. 1999, které
je jako procesní úkon účastníka řízení povinen vzít v úvahu. To
zdůrazňovala uznávaná odborná literatura již před 1. 1. 2001
(srov. Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání 2000, str. 52)
a novela občanského soudního řádu to uvádí i výslovně (§ 12 odst.
3 věta druhá o.s.ř.). Za oprávněnou považuje v této souvislosti
Ústavní soud i další námitku stěžovatele, že vedlejší účastník je
schopen zabezpečit své zastoupení delegací svých pracovníků po
celém území státu. Pokud se konečně jedná o to, že důvodem
vhodnosti delegace Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí bylo
i dřívější projednávání nároků stěžovatele týmž soudem, pak tento
důvod - ve srovnání s důvody svědčícími proti delegaci z důvodu
vhodnosti - se jeví jako méně významný.


Ústavní soud konečně odkazuje na své dřívější rozhodnutí pod
sp.zn. IV. ÚS 222/96, ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud
přikáže věc jinému soudu podle § 12 odst. 2 o.s.ř., aniž by pro
takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně
zaručené právo zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny, podle
kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tento
závazný právní názor, jejž lze považovat za ústavně konformní,
sdílí Ústavní soud také v souzené věci.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené
usnesení Vrchní soudu v Praze zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. listopadu 2001