I.ÚS 146/98 ze dne 13. 5. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I. ÚS 146/98










Ústavní soud rozhodl v právní věci M. B., zastoupené JUDr. L. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 12 Co 434/92, ze dne 29. 9. 1992, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Navrhovatelka ve svém podání ze dne 30. 3. 1998, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 3. 1998, napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 12 Co 434/92, ze dne 29. 9. 1992, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 10 C 192/91, ze dne 18. 3. 1992.

Ve své ústavní stížnosti uvedla, že návrhem u Okresního soudu ve Frýdku - Místku se spolu s vedlejšími účastníky řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovaným - Městu Frýdlant nad Ostravicí a České republice, zast. Okresním úřadem ve Frýdku - Místku, byla uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitosti č. p. 9 ve F., která na žalované přešla na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soudem I. stupně byl návrh zamítnut. Soud II. stupně na základě odvolání žalobců rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dne 15. 10. 1992 vydal Krajský soud v Ostravě doplňující rozsudek, kterým proti svému původnímu rozhodnutí připustil dovolání. Vrchní soud v Praze však podané dovolání odmítl s tím, že shledal, že podle § 236 odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu není dovolání přípustné, neboť krajský soud formálně pochybil, když dovolání proti svému rozhodnutí připustil až ve svém doplňujícím rozsudku ze dne 15. 10. 1992 a neučinil tak již při vyhlášení rozsudku dne 29. 9. 1992.

Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu, byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Před samotným projednáním obsahu ústavní stížnosti se Ústavní soud nejdříve musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Uvedené ustanovení bylo do této podoby upraveno novelou č. 77/1998 Sb., která nabyla účinnosti 10. 5. 1998. Před touto novelou uvedená 60 denní lhůta počínala dnem nabytí právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odmítnutí dovolání nabylo právní moci dne 3. 6. 1994, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího pak nabylo právní moci již dne 1. 12. 1992.

Z výše uvedených okolností je zcela zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá ze zákona možnost prominout stěžovateli lhůtu pro podání ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 13. května 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu