Ústavní soud
rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti
J. D. na pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10.
1994, sp. zn. 1 Co 144/94, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. 3. l994, sp. zn. 23 C 97/94, kterým byl
zamítnut návrh stěžovatele, domáhajícího se náhrady nemajetkové
újmy, způsobené jeho bývalým zaměstnavatelem VOKD, a. s.,
t a k t o :
Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a rozsudek
Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 144/94-37, ze dne 4. 10. 1994,
s e z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
I.
J. D. podal dne 19. 1. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost na výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž
tento soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Uvedeným
rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatele na náhradu nemajetkové
újmy ve výši 150 000 Kč, která mu vznikla v důsledku zaviněného
jednání jeho bývalého zaměstnavatele VOKD, a. s., při zajištění
jeho zaměstnání v SRN. Stěžovatel podal svoji stížnost na základě
ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č.
l82/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat
fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje
předepsané obsahové i formální náležitosti.
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že se návrhem u soudu
domáhal náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 1,
2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 11 téhož zákona.
Stěžovatel nepovažoval za postačující zadostiučinění VOKD, a. s.,
které spočívalo pouze v jeho písemné omluvě, neboť jeho zaviněným
jednáním byla, dle názoru stěžovatele, závažným způsobem porušena
základní práva a svobody stěžovatele, zaručená mu Ústavou
a Listinou základních práv a svobod. Jednalo se zejména o právo na
zachování důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména,
jakož i právo svobodně opustit území našeho státu podle ustanovení
čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 14 odst. 1 Listiny. Zásah do těchto jeho
práv a svobod spočíval v tom, že VOKD, jakožto jeho tehdejší
zaměstnavatel, mu přes ústní přísliby a ujišťování nezajistil dle
řádně sjednaných pracovních podmínek pracovní povolení pro výkon
sjednané práce v SRN. V důsledku toho byl při kontrole příslušných
úřadů v SRN tam zadržen, vyslýchán, bylo mu zakázáno vykonávat
práci, následně byl na základě rozhodnutí úřadů SRN odtud vyhoštěn
a byl mu uložen zákaz vstupu na území SRN na dobu jednoho roku.
Uvedený návrh Krajský soud v Ostravě v plném rozsahu zamítl.
Učinil tak po provedení pouze výslechu účastníků a listinných
důkazů, přičemž odmítl návrh na provedení důkazů i svědeckými
výpověďmi. Poté i Vrchní soud v Praze v rozhodnutí o odvolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě tento rozsudek potvrdil.
Stěžovatel poukázal zejména na skutečnost, že byl odpovědnými
pracovníky VOKD, a. s. opakovaně ujištěn, že vše potřebné pro
výkon práce v SRN je řádně vyřízeno, takže může odjet na
pracoviště v SRN a vykonávat práci. Byl tak záměrně uveden v omyl
nečinností zaměstnavatele, který tak porušil svoji zákonnou
povinnost, neboť dle názoru stěžovatele může k zásahu do práv na
ochranu osobnosti dojít i nečinností tam, kde právní předpis
vyžaduje aktivní jednání. Zásah do jeho Ústavou a Listinou
chráněných práv mu byl způsoben v příčinné souvislosti s porušením
zákonných povinností VOKD, a. s., a měl značný dopad na jeho
osobu. Vedle nemožnosti vycestovat do SRN byl vystaven i výraznému
poškození své cti, a to v osobním, rodinném i pracovním životě,
neboť jeho rodina i spolupracovníci nevěřili vysvětlení o důvodech
jeho vyhoštění a byli přesvědčeni, že stěžovatel v SRN "něco
provedl".
Krajský soud v Ostravě vycházel při zamítnutí návrhu
z ustanovení § 13 občanského zákoníku, podle kterého fyzická osoba
má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky
těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, které
může spočívat i v náhradě nemajetkové újmy v penězích. Dle
stanoviska tohoto soudu je základním předpokladem aplikace § 13
neoprávněný zásah. Žalobce tedy musí prokázat, že žalovaný se
dopustil neoprávněného zásahu do jeho práv chráněných občanským
zákoníkem. V předmětné věci však byla práva chráněná ustanovením
§ 11 a násl. občanského zákoníku - dle názoru Krajského soudu
- porušena nikoli žalovaným, ale rozhodnutím německých úřadů. Dle
žalovaného nešlo z jeho strany o neoprávněný zásah, neboť zde musí
jít o aktivní jednání, nikoli pasivní - tj. "něco neudělat". Práva
žalobce chráněná § 11 obč. zákoníku byla porušena pravomocným
rozhodnutím cizineckého úřadu, není zde tedy bezprostřední
příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a jeho následky.
Vrchní soud v Praze odůvodnil potvrzení rozsudku soudu 1.
stupně tím, že je sice pravda, že žalobce byl vyhoštěn ze SRN
proto, že neměl pracovní povolení pro práci v SRN a že tam
nastoupil do práce po ujištění, že záležitosti, související
s výkonem jeho práce v SRN, jsou vyřízeny, avšak nezajištění
povolení pro výkon práce v SRN nelze považovat za neoprávněný
zásah do ochrany osobnosti žalobce. Neoprávněný zásah je jednání,
které se svým obsahem, formou a cílem dotýká práv chráněných
ustanovením § 11 a násl. obč. zákoníku a je objektivně způsobilé
tato chráněná práva narušit, popř. ohrozit. Dle Vrchního soudu
zajištění povolení pro výkon práce však není aktivní chování,
které z hlediska možné občanskoprávní odpovědnosti předpokládá
výslovné znění ustanovení § 13 odst. 1 obč. zákoníku. Na základě
uvedeného tedy chování žalovaného i následky, které způsobilo
žalobci není s ohledem na svůj hmotný obsah zásahem do
osobnostního práva.
II.
Ústavní soud se seznámil se zhodnocením všech důkazů,
obsažených ve spisech Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu
v Praze. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že stěžovatel
J. D. byl svým bývalým zaměstnavatelem, VOKD, a. s., uveden v omyl
tím, že jím byl opakovaně ujištěn, že veškeré náležitosti, nutné
pro práci v SRN, včetně pracovního povolení, má zajištěny, že si
nemusí sám nic vyřizovat, i když ve skutečnosti pracovní povolení,
které obvykle zaměstnavatel vyřizoval pro pracovníky v SRN
hromadně, zaměstnavatel nezajistil. Přesto dostal pokyn k odjezdu
do SRN a nástupu do práce. Toto jednání, resp. opomenutí bývalého
zaměstnavatele VOKD, a. s., mělo pro stěžovatele již výše uvedené
následky, spočívající v omezení svobody pohybu i dotčení jeho cti
a lidské důstojnosti, způsobené různými dohady a pomluvami v jeho
okolí a újmou na jeho cti v cizině.
Ustanovení § 11 občanského zákoníku v platném znění uvádí, že
fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života
a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Z dikce citovaného ustanovení
vyplývá, že se jedná o výčet demonstrativní, že jednotlivá dílčí
práva na ochranu osobnosti musí být chápána pouze jako příkladná,
typická, to znamená, že do celkového práva na ochranu osobnosti
lze bezpochyby zařadit i zde výslovně nezmíněné právo na ochranu
osobní svobody.
Ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, obsahující
jednotlivé prostředky ochrany osobnosti, praví, že fyzická osoba
má zejména právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných
zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Dle odst. 2 pak, pokud by nebylo postačující
zadostiučinění dle odst. 1, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích.
Oba soudy v zásadě shodně v odůvodnění svých rozsudků
vyložily pojem neoprávněného zásahu do práva tak, že se musí
jednat vždy pouze o aktivní chování, nikoliv chování pasivní
- opomenutí. Tento výklad však z dikce citovaného ustanovení
vyvodit nelze. Naopak pojem chování či konání může mít podobu jak
aktivního jednání, tak i jednání pasivního - tj. opomenutí: neboť
i opomenutím může být porušena právní či jiná povinnost,
i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už
majetková či nemajetková. Tak např. v oblasti práva trestního (§
89 odst. 2 trestního zákona) se jednáním rozumí též opomenutí
takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých
poměrů povinen.
Pojem zásah - v citovaném ustanovení - vyjadřuje nepochybně
určité chování ať už pasivní či aktivní. Důležité je přitom
posoudit skutečnou neoprávněnost zásahu do práva na ochranu
osobnosti a samozřejmě pak i následky tohoto zásahu pro fyzickou
osobu. Na základě výše uvedeného lze dovodit, že v předmětné věci
"zásahem" do práva na ochranu osobnosti bylo ze strany VOKD, a.
s., pasivní chování, tedy nezajištění povolení k zaměstnání
přesto, že se k tomu VOKD fakticky svým ujištěním zavázala.
Zaměstnavatel má povinnost, vyplývající pro něj ze zákoníku práce
(§ 35 odst. 1), vytvořit zaměstnanci všechny podmínky pro řádný
výkon práce. Pokud nechtěl nebo nemohl pracovní povolení
stěžovateli zajistit, měl ho řádně informovat o tom, co všechno si
musí zařídit pro to, aby mohl v SRN vykonávat práci. Tím by splnil
svoji zákonnou povinnost. Uvedeným chováním VOKD, a. s., došlo
tedy k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti
stěžovatele dle ustanovení § 11 a § 13 obč. zákoníku. Tím, že
Krajský soud v Ostravě a poté i Vrchní soud v Praze zamítly návrh
stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, bylo porušeno základní
lidské právo stěžovatele na zachování jeho lidské důstojnosti
a osobní cti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
jež je součástí ústavního pořádku ČR.
Na základě čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má
každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní
čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Z povahy daného případu
vyplývá, že jednání německých úřadů, jemuž byl stěžovatel
v Německu vystaven především v důsledku opomenutí pracovníků
vysílající organizace, nese zřetelné znaky poškození práv,
uvedených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto
nelze mít za to, že postačí prostá omluva, ale určitá, věci úměrná
finanční náhrada způsobené újmy se jeví Ústavnímu soudu jako
právně přiměřená. Pokud se stěžovatel dovolává čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, je třeba odkázat na to, že
předmětné ustanovení se týká zcela odlišné problematiky a nelze je
proto uplatnit.
Rovněž pokud se stěžovatel dovolává čl. 14 Listiny základních
práv a svobod, nelze jeho argumentaci uznat. Svá práva podle čl.
14 Listiny základních práv a svobod může stěžovatel uplatňovat
pouze vůči České republice. K omezení svobody pobytu a pohybu však
nedošlo na území České republiky, ani při jeho opouštění, ani při
vstupu na toto území, ale na území podléhajícím jurisdikci cizího
státu.
Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru ústavní
stížnosti J. D. vyhovět a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
4. 10. 1994, sp. zn. 1 Co 144/94, zrušit.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. října 1995
|
|