I.ÚS 15/98 ze dne 19. 1. 1999
N 7/13 SbNU 45
Ke specialitě právní úpravy restitučních předpisů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 19. ledna 1999 v senátě ve věci
návrhu stěžovatelů P. H., F. N., L. J., J. N., všech zastoupených
JUDr. Z. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1997, čj. 16 Ca
127/97 - 21, a proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu v Uherském Hradišti, za vedlejší účasti

1) ZD B., v likvidaci,
2) Obce T.,
3) SR, s. p.,
4) ČR, a. s.,
5) Státní meliorační správy, územního pracoviště Uherské Hradiště,
6) Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Uherské Hradiště,
takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.1997,
čj. 16 Ca 127/97 - 21, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ
2027/92/RII, se zrušují.


Odůvodnění
Stěžovatelé napadli včas podanou ústavní stížností v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu
v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ 2027/92/RII
a navrhli jejich zrušení.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti
rozhodl podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
v platném znění, že P. H., F. N., L. J., a J. N. nejsou vlastníky
nemovitostí bývalého zbytkového statku čp. 143 a čp. 164
s přilehlými pozemky, zapsaných před jejich odnětím čs. státem ve
vložce č. 2245 pozemkové knihy pro obec a katastrální území
Topolná, v katastru nemovitostí vedených na LV č. 1, 2, 103
a 1350 s odůvodněním, že nebylo možno uznat oprávněnost
restitučního nároku podle zákona č. 243/1992 Sb., ani podle zákona
č. 229/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. r), neboť rozsudkem bývalého
Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948
byl F. N. uznán vinným

1) zločinem proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního dekretu a
2) zločinem udavačství podle § 11 retribučního dekretu a odsouzen.

Tento rozsudek nebyl ani v rámci soudní rehabilitace zrušen.

Proti tomuto rozhodnutí podali opravný prostředek
stěžovatelé, kteří se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci k dalšímu řízení s poukazem na to, že podle jejich
názoru majetek původního vlastníka přešel na stát v důsledku
perzekuce.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání
stěžovatelů dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný.
Ztotožnil se se závěrem správního orgánu, že nemovitosti původního
vlastníka F. N. st. přešly na stát na podkladě výměru ministerstva
zemědělství ze dne 6. 4.1948 ke dni 23. 6.1945, a tedy podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Skutečnost, že dne
17. 6.1948 vydalo ministerstvo zemědělství rozhodnutí, podle něhož
se zbytkový statek přejímal státem podle zákona č. 142/1947 Sb.
"pro případ, že by konfiskace nebyla právoplatně provedena", nemá
podle soudu na posouzení věci vliv a s námitkou stěžovatelů, že je
z tohoto důvodu třeba uplatněný nárok posuzovat podle zákona
č. 229/1991 Sb., soud nesouhlasil. Restituční nárok je třeba podle
něj posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění.
Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém rozhodnutí zejména
přiklonil k tomu, že soud v rámci přezkumného řízení může posoudit
rozhodující skutečnosti jinak, ale je-li v době rozhodování soudu
v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán
trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin nebo
správní delikt spáchán a výrokem o tom, kdo tento trestný čin nebo
správní delikt spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to,
že výrok trestního rozsudku Mimořádného lidového soudu v Uherském
Hradišti ze dne 4. 11.1948 se týkal trestného činu spáchaného
proti československému státu, nelze jinak, než dospět k závěru, že
původní vlastník nesplňuje zákonem stanovenou podmínku neprovinění
se proti čs. státu. Konstatoval proto, že nebylo soudem ani
přihlíženo k námitkám stěžovatelů, které se domáhají uznání
restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na
uvedené skutečnosti rozhodnutí správního orgánu potvrdil.

Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti, doplněné na výzvu
Ústavního soudu, odvolávají na to, že napadeným rozsudkem byli
zkráceni na svých právech vyplývajících z Listiny základních práv
a svobod, zejména v čl. 11 a čl. 38. Popisují zevrubně veškeré
události, které vedly k zabavení majetku jejich otce a k jeho
odsouzení. Jejich argumentace se soustřeďuje na tyto pro ně
rozhodující body:

- soud se nezabýval otázkou, zda šlo či nešlo o akt perzekuce, jak
jej má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě,
- soud opomenul vyvodit důsledky ze skutečnosti, že rozsudky
Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 2.1948
a Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byly krajským
soudem v rozsudku ze dne 4.11. 1948 prohlášeny za "bezúčinné"
a současně byl otec stěžovatelů přes předchozí zproštění
odsouzen k trestu těžkého žaláře,
- soud nevzal na vědomí, že výše zmíněný rozsudek krajského soudu
ze dne 4. 11. 1948 se opíral o retribuční dekret z roku 1945
č. 16/1945 Sb., jehož platnost skončila dnem 4. 5.1947 a byla
obnovena zákonem č. 33/1948 Sb., který vnesl do právního řádu
formy politické perzekuce a třídní msty, které sloužily
k likvidaci potenciálních nepřátel nového komunistického režimu,
- soud nezjistil, kdy byl otec stěžovatelů skutečně zbaven svého
majetku a kdy vlastnické právo přešlo na čs. stát,
- k porušení základních práv došlo i tím, že správní orgán i soud
v napadeném rozsudku použily v řízení o restituci zákon
č. 243/1992 Sb., ač zjištěné skutečnosti nebránily tomu, aby
bylo použito příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatelé v souvislosti se svým právním názorem, jak je
výše v posledním odstavci uveden, podotýkají, že jde o restituci
majetkových práv, kterých byl původní vlastník zbaven na podkladě
právního, resp. protiprávního aktu - konfiskačního výměru, kterým
bylo rozhodnuto s odvoláním na dekret č. 12/1945 Sb., a přitom
bylo zcela zřejmé, že k této konfiskaci došlo v době po
25. 2.1948, po konečném nástupu komunistického režimu, a že
vlastnická práva byla takto odňata československému státnímu
občanovi z důvodu politické perzekuce vůči vlastníkům jakýchkoliv
majetků ze strany nového režimu. Konfiskace podle dekretu
č. 12/1945 Sb. byla pak pouhou formální záminkou, jak toho cíle
dosáhnout.

S přihlédnutím k tomu, že návrh ústavní stížnosti byl podán
včas a že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající v porušení
výše zmíněných článků Listiny základních práv a svobod, si Ústavní
soud vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního
úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti a Státního
okresního archivu v Uherském Hradišti. Dále si vyžádal stanoviska
k ústavní stížnosti od Krajského soudu v Ústí nad Labem
a Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti
jako účastníků řízení a také stanoviska od vedlejších účastníků
řízení.
Ve svém podání ze dne 2. 7.1998 se předsedkyně senátu
Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyjádřila k předložené ústavní
stížnosti s tím, že je obsahově shodná s podaným opravným
prostředkem. Trvá na svém stanovisku, že restituční nárok je třeba
posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb. v platném znění,
a konstatuje, že nebylo třeba zjišťovat a zabývat se neúplným
šetřením ohledně státního občanství účastníka F. N., když nebylo
prokázáno, že se neprovinil proti čs. státu. Soud se ztotožnil
s názorem správního orgánu a jeho rozhodnutí potvrdil.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti
v podání ze dne 19. 11. 1998 konstatoval, že žádné další šetření
v předmětné záležitosti neprováděl, odvolal se na kompletní
spisový materiál, který předložil Ústavnímu soudu a zejména na své
vyjádření, které dal Krajskému soudu v Ústí na Labem.

Vedlejší účastníci se vyjádřili takto:

S. R., s. p., přípisem ze dne 23.11.1998 sdělila, že již
žádné pozemky v katastrálním území T. nevlastní; byly předány
Pozemkovému fondu České republiky.

Obecní úřad T. dopisem ze dne 23.11.1998 návrh stěžovatelů
podpořil.

Státní meliorační správa, územní pracoviště Uherské Hradiště,
sdělila dne 20.11.1998, že spravuje pozemky parc. č. 3276/1,
3276/2 a 3275 - ostatní vodní plocha, které tvoří část koryta
potoka Buravy. Pozemky, na kterých se koryta toků nacházejí, se
staly státním majetkem ke dni 1. 4.1975, zákon č. 138/1973 Sb.,
a tato koncepce nebyla dotčena ani novelou tohoto zákona
č. 14/1998 Sb.

Č. R, a. s. v dopise ze dne 14.12.1998 sdělily, že nemohou
k věci zaujmout jakékoliv stanovisko, protože na předmětném
pozemku jsou pod povrchem uloženy podzemní sítě a upozorňují, že
takový pozemek nelze vydat; pokud by stěžovatelům bylo vyhověno,
musela by být oprávněným osobám poskytnuta odpovídající náhrada.

ZD B., v likvidaci, ve svém podání ze dne 8. 12.1998
navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta,
protože rozhodnutí jak Okresního úřadu v Uherském Hradišti, tak
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokládá za rozhodnutí, která
jsou v souladu se zákonem.

Pozemkový fond České republiky se k věci nevyjádřil.

Ústavní soud z podání stran a vyžádaných spisů dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zjistil, že nárok na
vydání nemovitostí byl uplatněn podle zákona č. 229/1991 Sb.
u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti
podáním ze dne 17. 4.1992 s prezentačním razítkem
2027/21. 4.1992. V něm bylo konstatováno, že nemovitosti, které
jsou v podání uvedeny, přešly na čs. stát na základě rozhodnutí
čj. 7257/48-IX/R-12 ze dne 17. 6. 1948, vydaného ministerstvem
zemědělství.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti ve
svém rozhodnutí ze dne 2. 3.1994, čj. OPÚ 2027/92/RII, však
neuznal restituční nárok stěžovatelů ani podle zákona
č. 229/1991 Sb., ani podle zákona č. 243/1992 Sb., a vyšel z toho,
že rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne
4.11.1948 byl F. N., otec stěžovatelů, uznán vinným podle § 3
odst. 1 a § 11 retribučního dekretu č. 12/1945 Sb. a odsouzen.
Tento rozsudek nebyl ani v rámci soudní rehabilitace zrušen. Jeho
zemědělský majetek proto propadl konfiskaci dnem účinnosti
dekretu, tj. dnem 23. 6.1945.



Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudkem ze
dne 11. 4.1996, čj. 16 Ca 201/94, sice rozhodnutí tohoto správního
orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, avšak především
proto, že mezitím bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 13.12.1995
zrušeno ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve slovech
"trvale žijící na území České republiky" a pozemkový úřad
aplikoval toto ustanovení jako jediný důvod svého negativního
rozhodnutí. Jinak vyšel krajský soud z právního názoru, že
uplatněné nároky je třeba zkoumat z hlediska ustanovení zákona
č. 243/1992 Sb. a souhlasil se správním orgánem, že nemovitosti
přešly na stát ke dni 23. 6.1945 podle výměru ministerstva
zemědělství ze dne 6. 4.1948. V závěru však konstatoval, že pokud
by správní orgán dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky
restituce podle zákona č. 243/1992 Sb., musel by se s ohledem na
závažné námitky stěžovatelů zabývat posouzením, zda lze tento
zákon v tomto případě vůbec uplatňovat a zda výměr ministerstva
zemědělství ze dne 6. 4.1948 nebyl pouze prostředkem zakrývajícím
úmysl postihnout pod záminkou konfiskace původního vlastníka jako
osobu příslušející k určité sociální a majetkové skupině, tedy zda
nebyl aktem politické perzekuce. V takovém případě krajský soud
upozornil, že by bylo nutno uplatněné nároky posoudit podle zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění novel a byl by naplněn restituční důvod
podle § 6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti
vydal ve věci nové rozhodnutí dne 14.10.1996, čj. OPÚ
2027/92/RII, kde znovu neuznal restituční nároky stěžovatelů
a konstatoval, že nejsou vlastníky nemovitostí bývalého zbytkového
statku čp. 143 a čp. 164 s přilehlými pozemky, zapsaných před
jejich odnětím čs. státem ve vložce č. 2245 pozemkové knihy pro
obec a katastrální území Topolná v katastru nemovitostí, vedených
na LV č. 1, 2, 103 a 1350. Učinil tak, jak uvádí, na základě § 6
odst. 1 písm. b) resp. r) zákona o půdě z důvodu nesplnění
zákonných podmínek pro restituci zemědělského majetku, stanovených
v zákoně č. 229/1991 Sb. a v zákoně č. 243/1992 Sb.


V tomto svém druhém rozhodnutí již pozemkový úřad připouští,
že případ je třeba posuzovat podle jednoho z právě uvedených
zákonů, ale sám dospěl k závěru, že pozemkový úřad nemůže
přehlédnout pravomocné rozhodnutí o provinění stěžovatele proti
čs. státu a namísto vázanosti takovým rozhodnutím posuzovat případ
podle restitučního titulu "politická perzekuce". Takovou perzekucí
se však pozemkový úřad blíže vůbec nezabýval a její existenci
nezjišťoval, ač podnětů k tomu byl dostatek i v návrhu
na přezkoumání jeho předchozího rozhodnutí ze dne 2. 3.1994
(čj. OPÚ 2027/92/RII).

Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení svým
rozsudkem ze dne 19.11.1997, sp. zn. 16 Ca 127/97 - 21, uvedené
rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14.10.1996 potvrdil. Postavil
se na stanovisko, že případ je třeba řešit podle zákona
č. 243/1992 Sb. a dospěl k závěru, že stěžovatel byl pravomocně
odsouzen podle § 11 retribučního zákona a rozsudek Mimořádného
lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948,
čj. 86/48 - 104, nebyl zrušen ani v rámci soudní rehabilitace.
Generální prokurátor sice podal stížnost pro porušení zákona ve
prospěch stěžovatele, ale z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 7.1994, čj. Tr 37/92 - 192, vyplynulo, že tato stížnost byla
zamítnuta.

Ani krajský soud se neodhodlal zabývat se blíže politickou
perzekucí stěžovatele, i když řešení této otázky bylo zásadní pro
posouzení případu. Rozhodl se vzít za podklad svého rozhodnutí
rozsudek Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne
4.11.1948, tedy z doby, která podle zákona č. 198/1993 Sb. již
spadá do období, které nelze pokládat za demokratické v tomto
státě. Nevzal zřetel na to, že restituce se spravuje speciálními
zákony a opomenul svou povinnost zabývat se i namítanou politickou
perzekucí stěžovatele. Tím porušil svou povinnost vyplývající
z čl. 90 Ústavy ČR, tj. poskytovat ochranu právům, jakož i čl. 36
a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje občanu
tzv. spravedlivý proces.
Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel,
resp. otec stěžovatelů, byl rozhodnutím ministerstva zemědělství
ze dne 24. 5.1946, čj. 417208/46-IX-A-ZZ, označen za zrádce
a nepřítele národa podle § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. a Mimořádný lidový soud v Uherském
Hradišti jej uznal vinným podle § 11 retribučního zákona (dekret
prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) rozsudkem ze dne 15. 8.1946,
čj. LS 302/46 - 62. Uvedené rozhodnutí ministerstva zemědělství
však bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem dne 22. 4.1947 pod
čj. 411-46-5. Uvedený rozsudek Mimořádného lidového soudu
v Uherském Hradišti byl zrušen usnesením Krajského soudu
v Uherském Hradišti ze dne 15. 7.1947, čj. Ls 302/46 - 74, jímž
byla povolena obnova řízení a rozsudkem téhož krajského soudu
čj. Tk XII 46/48 - 88 byl otec stěžovatelů dne 3. 2.1948
osvobozen.

Teprve po změně politického režimu v únoru 1948 ministerstvo
zemědělství výměrem ze dne 6. 4.1948, čj. 36844/48 - IX/Z11, znovu
rozhodlo, že proti stěžovateli bude uplatněn režim § 3 odst. 1
písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V listopadu
r. 1948 pak Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti znovu
rozhodl dne 4. 11. 1948, čj. LS 86/48, tentokrát v nepřítomnosti
otce stěžovatelů, že výše uvedené rozsudky ze dne 3. 2.1948 a ze
dne 15. 8.1946 se prohlašují za "bezúčinné" a odsoudil jej
k trestu těžkého žaláře na 10 let.

O tento rozsudek se tedy krajský soud rozhodl opřít své
rozhodnutí v tomto restitučním případě, projednávaném nyní před
Ústavním soudem.
Ústavní soud při projednávání tohoto návrhu ústavní stížnosti
vycházel z toho, že není součástí soustavy obecných soudů
a nevykonává přezkumné pravomoci, pokud napadeným rozhodnutím
nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti v tomto smyslu své
námitky a Ústavní soud se proto zabýval napadeným rozhodnutím
a řízením mu předcházejícím.

Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21.12.1992,
sp. zn. I. ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb.
dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická
společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých
majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného
zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na
základních právech a svobodách má být alespoň částečně
kompenzována. Totéž platí i pro ostatní restituční zákony, které
jako leges speciales mají své výrazné postavení i úkoly v čs.
právním řádu. Navíc pak v rámci soudních restitučních řízení
vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří pro časovou omezenost
mnohdy postrádali základní informace a poučení a kdy tato jejich
nepoučenost byla využívána proti jejich zákonným zájmům a tím
i proti zamýšlenému účelu restituce.

V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda
majetek, konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky
č. 16/1945 Sb., resp. č. 12/1945 Sb., může být předmětem
restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. vzhledem
k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období
od 25. 2.1948 do 1. 1.1990, jestliže uvedené dekrety prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. působily ex lege, tj. dnem 9. 7. 1945,
resp. 23. 6.1945.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel
ze skutečnosti, že v období od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 jde
o období nesvobody, v němž docházelo ke zneužití dekretů
komunistickým režimem při vydávání správních aktů. Vycházel
současně z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde
o naplnění smyslu restitučních zákonů, kterým je zmírnění křivd
spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé
zákonodárcem formulované restituční důvody.

Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci podle
dekretů prezidenta republiky docházelo již jejich vyhlášením,
podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které
přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní
úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími. Tedy včetně oprávnění
i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu,
vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody, zejména ve smyslu restitučního důvodu podle § 6
odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
nebo § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Rozsudek krajského soudu, napadený ústavní stížností,
odporuje shora uvedenému, neposuzuje restituční předpis, na jehož
základě byl uplatněn restituční nárok jako lex specialis - jehož
smyslem je náprava křivd spáchaných v období od 25. 2.1948 do
1. 1. 1990 - a současně nebere v úvahu ani ustanovení § 2 zákona
č. 198/1993 Sb. Důsledkem toho pak bylo, že soud přistoupil na
formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl,
jakoby šlo o konfiskaci podle citovaného dekretu, a nikoliv
o perzekuci, jak o její existenci sám alternativně uvažoval,
o čemž byla již řeč výše. Je-li povinností soudů rozhodovat na
základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nelze se spokojit
s formálním hodnocením důkazů, tj. omezením se na zjištění
aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto zejména po únoru 1948
mohly být, a jak situace v tomto případě ukazuje, také byly pouze
formou neboli prostředkem k politické perzekuci. A tu brát
v úvahu je povinen každý soud zabývající se restitucí, protože
její existence je jedním z důležitých důvodů restituce a vzhledem
k ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., které je
obsahově shodné i s příslušným ustanovením zákona
č. 229/1991 Sb., je nutno za všech okolností zkoumat, zda tento
činitel konkrétní právní situaci ovlivňoval či neovlivňoval.

Napadené rozhodnutí se tak stalo nejen nepřezkoumatelným ve
smyslu § 157 odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale
dostalo se do rozporu i s čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá
stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, § 120 a § 153 odst. 1
o. s. ř. poskytovat ochranu právům a dále i s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo
stanoveným způsobem, tedy v souladu s o. s. ř., domáhat se svého
práva. Konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí
i možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.

Krajský soud sice konstatoval, že v rámci přezkumného řízení
je možno posoudit rozhodující skutečnosti jinak,, ale opřel se
o ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. s tím, že je vázán rozhodnutím
Mimořádného lidového soudu ze dne 4.11.1948 o tom, že byl spáchán
trestný čin. Tím se soud vyhnul řešení otázek, zda dotčená osoba
byla či nebyla postižena politickou perzekucí, zejména když se
domáhala restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. a ve spisech jak
soudu, tak pozemkového úřadu, bylo dostatek podkladů, že k takové
perzekuci docházelo již od roku 1945. Řešení této prioritní otázky
zanedbal, třebaže právě o ní nikdo jiný než soud rozhodnout
nemohl.
Svým rozhodnutím o tom, že přijímá za základ uvedené
rozhodnutí lidového soudu, dospěl k tomu, že případ bude posuzován
podle zákona č. 243/1992 Sb. Opomenul, že soudu byl předložen
k posouzení případ nikoliv trestní, ale restituční, a že měl
povinnost se v prvé řadě vypořádat s tím, zda dotčená osoba může
být oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a následně se
zabývat souvislými otázkami, tj. případným použitím zákona
č. 243/1992 Sb., zejména když v té době nebyla dokončena soudní
rehabilitace dotčené osoby. Soud mohl v průběhu řízení zjistit
stanovisko generálního prokuratury ČR ze dne 2. 9.1992, která ve
stížnosti pro porušení zákona shledala, že výrok o vině zločinem
proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního zákona - dekretu
č. 16/1945 Sb., ze dne 19. 6.1945, nemá v provedených důkazech
naprosto žádnou oporu. Ani zamítnutí této stížnosti pro porušení
zákona Vrchním soudem, které samo o sobě není přesvědčivé, nemělo
soud odradit od přezkoumání politické perzekuce a případně i o ní
pozitivně rozhodnout, když podle ustálené judikatury obecných
soudů bylo možno k vydání majetku v restituci přistoupit již
tehdy, když k rozhodování o splnění podmínek konfiskací došlo až
po 25. 2.1948, tedy v rozhodném období. Tyto podmínky byly
posuzovány rozdílně před a po tomto datu a pokud se tak stalo,
nelze mít za to, že šlo o něco jiného než o politickou perzekuci
ve smyslu restitučních předpisů. Rozhodnutí po uvedeném datu měla
takový charakter, protože se formálně zaštítila dekrety prezidenta
republiky v době, kdy jejich použití po 25. 2.1948 bylo mocenským
nástrojem politického boje proti osobám, které nebyly
z jakéhokoliv důvodu po chuti novému režimu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 19.11.1997, čj. 16 Ca 127/97 - 21, jakož
i rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu
v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ-2027/92 - RII,
zrušit, aby mohl být případ znovu projednán podle zákona
č. 229/1991 Sb. s použitím závěrů tohoto nálezu (§ 82 odst. 1, 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. ledna 1999