I.ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007
N 189/47 SbNU 461
K povinnosti soudů odůvodňovat rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 12. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 Co 111/2007-71 o nákladech řízení.

Výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 Co 111/2007-71 se zrušuje.

Odůvodnění



I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Stěžovatel jako pronajímatel podal dne 5. 11. 2004 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu o zaplacení částky 164 483 Kč proti Milanovi K. a Monice K. z důvodu neplacení nájemného za užívaný obecní byt v Praze. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 1. 2007 č. j. 14 C 227/2004-65 rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci dlužné nájemné v soudem určené výši a náklady řízení. Žalovaní napadli tento rozsudek odvoláním. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 Co 111/2007-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel se domnívá, že tímto usnesením bylo zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť měl ve věci plný úspěch, a proto mu také náleží náhrada nákladů v plné výši. Poukázal na to, že Městský soud v Praze sice uvedl, že výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, leč ve výroku II. náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovateli nepřiznal.



II.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 14 C 227/2004 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 1. 2007 č. j. 14 C 227/2004-65 rozhodl, že žalovaní Milan K. a Monika K. jsou povinni zaplatit stěžovateli dlužné nájemné ve výši 157 459 Kč a náklady řízení. Žalovaní napadli tento rozsudek odvoláním, ve kterém žádali, aby soud určil reálnou výši splátek uvedeného dluhu, neboť nejsou schopni dluh splatit jednorázově. K odvolání žalovaných se vyjádřil stěžovatel, který navrhl, aby odvolací soud odvolání odmítl a aby uložil žalovaným povinnost uhradit stěžovateli náklady odvolacího řízení. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 Co 111/2007-71 rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil slovy, že "vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.".



III.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který uvedl, že rozhodnutí o nákladech řízení považuje za věcně správné, avšak se zřetelem k obsahu stížnosti a nedostatku podrobného zdůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení považuje ústavní stížnost za opodstatněnou.

Stěžovatel ve své replice k vyjádření Městského soudu v Praze poukázal na průběh řízení před soudy v souvislosti s odvoláním žalovaného, apeloval na judikaturu Ústavního soudu a vyslovil názor, že na straně žalobce-stěžovatele šlo o účelné uplatnění nebo bránění práva proti účastníkovi, který neměl v řízení úspěch.



IV.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze svým přípisem ze dne 9. 8. 2007 a stěžovatel ve své replice ze dne 6. 11. 2007 vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a poněvadž Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj upuštěno.

V.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již judikoval, že do rozhodování o nákladech řízení mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů však dosahuje ústavněprávní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 108).

I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků); úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mj. i v návrzích a podáních účastníků řízení. Porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, resp. je-li odůvodnění soudního rozhodnutí zcela nedostačující (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 198/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 74). Právě taková situace nastala v souzené věci, neboť Městský soud v Praze svůj výrok II., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odůvodnil pouhým odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by jakkoli zdůvodnil, proč náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšnému stěžovateli nepřiznal.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným výrokem II. citovaného usnesení Městského soudu v Praze došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud za tohoto stavu ústavní stížnosti vyhověl a výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007 č. j. 23 Co 111/2007-71 podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.