I.ÚS 1573/17 ze dne 24. 7. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) doc. RNDr. Ing. Jiřího Horáka CSc., b) Ing. Dany Horákové, zastoupené Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 33/2016-142 ze dne 31. března 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Společenství M., takto:

I. Ústavní stížnost stěžovatelky b) se odmítá.

II. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele a) se zastavuje.


Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se v řízení u Krajského soudu v Ostravě domáhali určení neplatnosti výroků usnesení shromáždění vlastníků jednotek, kterými shromáždění schválilo mimořádnou zálohu na údržbu a opravy ve výši výnosů z nebytového prostoru, jehož jsou stěžovatelé spoluvlastníky, a převod výnosu z pronájmu společných částí domu za rok 2012 do dlouhodobé zálohy. Argumentovali tím, že průběh shromáždění byl stižen vadami, pro které nebylo shromáždění usnášeníschopné a jeho usnesení je proto neplatné. S touto argumentací se krajský soud ztotožnil a usnesení shromáždění vlastníků jednotek skutečně určil jako neplatná.

2. Vrchní soud v Olomouci však na základě odvolání žalovaného rozsudek prvostupňového soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž poukazoval na to, že krajský soud rozhodl o neplatnosti daných usnesení, aniž by se zabýval tím, zda předmětem jednání byla důležitá záležitost, jelikož ta je podle něj předpokladem přípustnosti žaloby. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3706/2010 ze dne 25. 1. 2012, dle kterého je důležitou taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.

3. Na základě zkoumání důležitosti rozhodované záležitosti následně krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli aktivně legitimováni pro podání žaloby a své předchozí rozhodnutí zrušil, jelikož shledal, že usnesením shromáždění by při rozhodování nemohlo být zasaženo ani do právního postavení vlastníků jednotek, ani do podstaty předmětu vlastnictví. Toto rozhodnutí následně vrchní soud potvrdil.

4. Nejvyšší soud odmítl následné dovolání stěžovatelů proti usnesení vrchního soudu jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Ve věci stěžovatelů nebyl důvod se odchýlit od dosavadní judikatury dovolacího soudu: možnost soudního přezkumu usnesení přijatého shromážděním společenství vlastníků je omezena důležitostí záležitosti (rozsudek NS sp. zn. Cdo 383/2012 ze dne 25. 1. 2012). Důležitou záležitostí se rozumí taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (tak rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010 ze dne 25. 1. 2012, publ. pod č. 95/2012 Sb. NS, či sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 ze dne 12. 7. 2016). Schválení mimořádné zálohy na údržbu a opravy ve výši výnosů z nebytového prostoru a převod výnosu z pronájmu společných částí domu za rok 2012 do dlouhodobé zálohy nemá natolik významný dopad do právního postavení stěžovatelů, aby bylo možné považovat je za dostatečně důležitou záležitost, vyžadující zásah veřejné moci.

5. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Toto porušení spatřovali v nesprávném výkladu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), který vedl k absenci soudní ochrany práv stěžovatelů. Důležitost rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek je třeba řešit v případech, kdy toto rozhodnutí bylo přijato. Ze zákona však neplyne, že by tuto otázku bylo třeba řešit v případech, kdy rozhodnutí nebylo pro závažné vady ani přijato. V případě paaktu to nemá žádný smysl.

6. Podle sdělení advokáta stěžovatelů Mgr. Mičaníka stěžovatel a) dne 18. 7. 2017 zemřel.

7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem krajského soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný (podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí odvolacího soudu), avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výkladem § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., který je v praxi obecných soudů vykládán tak, že soudní přezkum usnesení shromáždění vlastníků jednotek je omezen pouze na rozhodnutí v důležité záležitosti, a to včetně případů, kdy žalobce tvrdí, že usnesení nebylo vůbec přijato pro neschopnost usnášení.

9. Ústavní soud již minulosti uvedl, že právní úprava je postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru. Uvedená zvláštní právní úprava je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek [nález sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001 (N 42/21 SbNU 369; 128/2001 Sb.)].

10. Zákonná úprava podmínek, za nichž je možné se v souvislosti s rozhodováním shromáždění vlastníků jednotek domáhat rozhodnutí soudu, je jednak naplněním požadavku druhé věty čl. 11 odst. 1 Listiny, aby vlastnické právo všech vlastníků mělo stejný zákonný obsah a ochranu, jednak představuje stanovený postup k ochraně práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci není pochyb o tom, že tvrzený zásah spočívá právě v porušení zákonem stanoveného postupu, nikoliv porušení hmotného práva podle čl. 11 Listiny.

11. Nedodržení zákonem stanoveného postupu, tedy pochybení při výkladu a užití předpisů podústavního práva však nelze bez dalšího hodnotit jako porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu dochází v případech, kdy aplikující orgán pomíjí možný výklad jiný, nebo zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (srov. cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

12. Tak tomu v posuzované věci zjevně není. Stěžovatelé obecným soudům předložili prima facie rozumný výklad rozhodných právních ustanovení v tom smyslu, že nemá význam hodnotit důležitost rozhodnutí tam, kde rozhodnutí nebylo pro závažné vady ani přijato (jde tedy o soudní ochranu před důsledky neexistujícího rozhodnutí, kterým spoluvlastník nemůže být vázán). Oproti tomu obecné soudy dospěly k závěru, že i v takových případech je třeba hodnotit, zda jde o rozhodnutí v důležité záležitosti. I tento závěr lze považovat za rozumný zejména z hlediska nezbytnosti zásahu veřejné moci do soukromoprávních vztahů a role soudní moci obecně (minima non curat praetor). Nadto jde o závěr Nejvyšším soudem opakovaně judikovaný (srov. odst. 4), a to i při zohlednění námitek obdobných námitkám stěžovatelů (srov. cit. usnesení sp. zn. 29 Cdo 383/2010).

13. Právní závěry obecných soudů v posuzované věci tedy stojí na setrvalé judikatuře Nejvyššího soudu k ustanovení podústavního práva. Nejedná se o interpretační exces ve výše vymezeném smyslu a napadené rozhodnutí není možné považovat za ojedinělé či jinak překvapivé. Lichá je proto námitka stěžovatelů, že je toto rozhodnutí v rozporu s principy právní jistoty.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky b) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele a) soud zastavil, neboť dospěl k závěru, že je dána překážka, které dle své povahy neumožňuje v řízení pokračovat, a to ani s procesním nástupcem (§ 107 odst. 1, 5 občanského soudního řádu ve spoj. s § 63 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu