I.ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008
N 69/49 SbNU 45
K povinnosti obecných soudů vypořádat se s námitkami účastníků řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 9. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 ve věci ústavní stížnosti MUDr. T. V. proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství v Novém Jičíně ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. ORNJ-276/TČ-04-2007, kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta za odmítnutí předání zdravotnické dokumentace jeho pacientky ustanovenému znalci v trestním řízení, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 40 Nt 1062/2007, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Policie České republiky, za účasti Policie České republiky, Okresního ředitelství v Novém Jičíně a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení.

I. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 40 Nt 1062/2007 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se toto rozhodnutí zrušuje.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2007, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství v Novém Jičíně (dále jen "policie") ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. ORNJ-276/TČ-04-2007 (dále jen "usnesení policie"), kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč. Rovněž napadl usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 40 Nt 1062/2007 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.

2. Předmětná pokuta byla stěžovateli, působícímu jako praktický lékař, uložena, stručně shrnuto, za to, že odmítl předat zdravotnickou dokumentaci své pacientky ustanovenému znalci v trestním řízení proti jiné osobě. Nevyhovění příslušné žádosti znalce i následné výzvě policie k tomu, aby ji znalci zaslal, stěžovatel odůvodňoval tak, že soudní znalci mají nárok do zdravotnické dokumentace pouze nahlížet, nikoliv si ji i vypůjčit.

3. Jak uvádí, dne 29. 1. 2007 byl v souvislosti s trestním řízením vedeným pro trestné činy ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 a výtržnictví dle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vyzván soudním znalcem k zapůjčení zdravotnické dokumentace poškozené P. F., která je v jeho péči. To odmítl s poukazem na tehdy platné znění § 67b odst. 10 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu") a sdělil, že mu dovolí v souladu s platnou legislativou do dokumentace nahlédnout. Policie ho následně opakovaně vyzvala, aby dokumentaci znalci zaslal. Přes své obavy, že postupuje v rozporu s právní úpravou, dne 2. 3. 2007 zaslal znalci kompletní kopii předmětné dokumentace v elektronické podobě. Poté obdržel usnesení policie s datem 19. 3. 2007. Proti němu podal stížnost, okresní soud ji však odmítl, aniž by se nějak blíže zabýval dikcí citovaného ustanovení zákona o péči o zdraví lidu.

4. Dle zmíněného ustanovení "do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet, a to v rozsahu nezbytně nutném pro splnění konkrétního úkolu v rozsahu své kompetence (...) soudní znalci v oboru zdravotnictví v rozsahu nezbytném pro vypracování znaleckého posudku zadaného orgány činnými v trestním řízení nebo soudy.". Stěžovatel považuje za zásadní otázku, zda zákonná formulace "do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet" automaticky znamená povinnost ji rovněž vydat. Okresní soud se k ní vyslovil pouze tak, že orgánům činným v trestním řízení nejde o trvalé vydání zdravotnické dokumentace soudnímu znalci, ale v podstatě o její zapůjčení za účelem nahlédnutí na dobu potřebnou k nastudování, a v tomto směru je povinen soudnímu znalci každý lékař vždy vyhovět. Stěžovatel namítá, že toto tvrzení nemá oporu v zákoně. Naopak, tam, kde zákonodárce chtěl, aby dokumentace mohla být zapůjčena, výslovně to stanovil - viz § 16 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého "zdravotnická zařízení jsou povinna (...) zapůjčovat lékařům orgánů sociálního zabezpečení potřebnou zdravotnickou dokumentaci a umožnit jim nahlížet do ní.". Jeho výklad podporuje i novela zákona o péči o zdraví lidu č. 111/2007 Sb., která nově stanovila, že "osoby, které mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace, mají též právo na pořízení jejích výpisů, opisů nebo kopií v rozsahu nezbytně nutném pro potřeby splnění konkrétního úkolu.". Zákonodárce takto reagoval na problémy, které se v praxi při nahlížení do zdravotnické dokumentace vyskytly, ale povinnost jejího vydání ani touto novelou zavedena nebyla. Má též za to, že originál zdravotnické dokumentace by se nikdy neměl dostat z dispozice lékaře, neboť ten jako provozovatel zdravotnického zařízení za ni zodpovídá a případná její ztráta pro něj představuje možnost sankčního postihu.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k nesprávné interpretaci § 67b odst. 10 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu a vydání rozhodnutí porušujících čl. 11 odst. 5, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.



II.

6. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

7. Policie pouze sdělila, že vše je uvedeno ve spisovém materiále sp. zn. ORNJ-276/TČ-04-2007 a není k tomuto co více uvádět.

8. Okresní soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.

III.

9. Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, který měl k dispozici (koncept spisu policie sp. zn. ORNJ-276/TČ-04-2007, spis okresního soudu sp. zn. 40 Nt 1062/2007) a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo.

10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tato procesní zábrana, která by měla bránit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srovnej § 134 odst. 2 trestního řádu), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy těchto předpisů založeny.

11. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06, nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213); veškeré nálezy a usnesení Ústavního soudu viz http://nalus.usoud.cz].

12. V projednávané věci stěžovatel zpochybnil výklad předmětného ustanovení zákona o péči o zdraví lidu (ve znění před účinností novely č. 111/2007 Sb.) zastávaný policií, přičemž svůj názor podpořil konkrétní argumentací. Okresní soud však na ni v odůvodnění svého usnesení reagoval pouze konstatováním, že stěžovatelovou povinností bylo žádosti soudního znalce vyhovět. To za situace, kdy se jednalo o stěžovatelovu hlavní, ba v podstatě jedinou námitku, kterou ve své stížnosti proti usnesení policie uplatnil. Poznámka okresního soudu, že nemá jít o vydání zdravotnické dokumentace trvalé, je irelevantní, neboť stěžovatel napadal právě byť i jen její předání dočasné. Je přitom též zřejmé, jakkoliv Ústavní soud nepředjímá interpretaci obecného práva, kterou okresní soud zaujme ve svém novém rozhodnutí, že přinejmenším jazykový výklad daného ustanovení svědčí spíše ve prospěch interpretačního názoru stěžovatele [Nutno zdůraznit, že předmětem sporu je existence povinnosti zaslat zdravotnickou dokumentaci znalci na základě § 67b odst. 10 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. O jinou situaci by šlo v případě výzvy k vydání věci policejnímu orgánu podle § 78 trestního řádu, kdy uložení pořádkové pokuty, jakož i odnětí zdravotnické dokumentace postupem dle § 79 trestního řádu je samozřejmě obecně možné.]

13. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento pohybuje v mezích ústavnosti. Za situace, kdy se proti danému výkladu soustředí argumentace účastníka, je však nezbytné, aby okresní soud myšlenkové konstrukce, které jej k jeho zaujetí vedly, objasnil. V tomto směru odůvodnění usnesení okresního soudu zcela absentuje. Okresní soud se s hlavní, závažnou a konkrétně formulovanou námitkou stěžovatele nijak nevypořádal. Vzhledem k tomuto porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnutí okresního soudu jako neodůvodněné a nepřezkoumatelné zrušit.

14. Ke zrušení naopak Ústavní soud nepřistoupil v případě usnesení policie, a to s ohledem na zásadu minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Za situace, kdy se k předmětné otázce výkladu podústavní právní úpravy okresní soud v podstatě ani nevyslovil, není na Ústavním soudu, aby se do výkladu příslušných norem jednoduchého práva pouštěl sám, a tak tuto jeho činnost nahrazoval [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373), IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623)].



IV.

15. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, okresní soud ani policie se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ač byli poučeni, že pokud tak neučiní, bude jejich souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti zčásti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zčásti ji jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.