I.ÚS 1617/16 ze dne 8. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Koníčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016 č. j. 25 Cdo 10/2016-118, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2015 č. j. 69 Co 210/2015-69 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 2015 č. j. 60 C 1006/2013-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 3, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 4. 2015 č. j. 60 C 1006/2013-52 rozhodl ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované Exekutorské komoře České republiky o zaplacení částky 2 683 830 Kč tak, že stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil usnesením ze dne 28. 7. 2015 č. j. 69 Co 210/2015-69 a Nejvyšší soud poté svým usnesením ze dne 10. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 10/2016-118 odmítl i stěžovatelovo dovolání.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se žalobou ze dne 5. 11. 2013 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 4 vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované Exekutorské komoře České republiky uložena povinnost zaplatit mu částku 2 683 830 Kč, jež představuje náhradu újmy, kterou mu prý žalovaná způsobila. Protiprávní jednání žalované spočívalo dle tvrzení stěžovatele ve zveřejnění pomlouvačných informací o jeho osobě během volební kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny konanými 25. a 26. října 2013, ve kterých stěžovatel kandidoval v Jihomoravském kraji na kandidátní listině Aktivu nezávislých občanů.

4. Zveřejněné informace byly převzaty a dále šířeny mezi veřejnost prostřednictvím zpravodajských serverů jako www.denik.cz a www.tyden.cz pod názvy "Exekutorce vyhrožoval zmrzačením, teď se chce stát poslancem" a "Uříznu ti bradavku! Hrozil exekutorce. Teď kandiduje ve volbách". Důsledkem tohoto jednání byl prý zásah do politických práv stěžovatele, což se projevilo i tím, že Česká televize zrušila na základě výše uvedených informací stěžovatelovu účast v pořadu "Interview" Daniely Drtinové. Tím mu měla být na rozdíl od jiných kandidátů znemožněna možnost prezentovat svůj volební program a byl tak znevýhodněn ve svobodné soutěži politických sil. Stěžovatel z jednání žalované Exekutorské komory dovozoval vznik škody, která byla vypočítána zejména z výše poslaneckého platu a odměn poslance za čtyřleté funkční období.

5. Pokud jde o nepřiznání osvobození od soudních poplatků v dané věci, své rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 odůvodnil mimo jiné tím, že stěžovatel nesplnil svou důkazní povinnost. Stěžovatel však má za to, že svoji důkazní povinnost splnil tím, že ke svým tvrzením označil všechny potřebné důkazy a uvedl, kde je možné tyto důkazy opatřit. Stěžovatel dále polemizoval i se závěry soudů všech tří stupňů, že ve věci se jednalo o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Taková pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a výhrady stěžovatele jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami adekvátně vypořádaly.

8. Obvodní soud pro Prahu 4 podrobně přezkoumal stěžovatelovu žádost a jeho majetkové poměry a učinil závěr, že osvobodit od soudních poplatků jej v daném případě nelze. Městský soud v Praze konstatoval, že přiznat účastníkovi řízení osvobození od soudních poplatků lze zcela výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. V případě stěžovatele tomu tak nebylo, jelikož se zejména jednalo o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovateli nemohlo být ve věci samé vyhověno, jelikož mezi jednáním žalované a stěžovatelem tvrzenou škodou zjevně nebyl vztah příčiny a následku.

9. S uvedenými závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Pokud stěžovatel žaloval Exekutorskou komoru a protiprávní jednání spočívalo dle jeho tvrzení ve zveřejnění prý pomlouvačných informací o něm během volební kampaně, potom nelze než poukázat na to, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 7 T 1/2014 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že ve dvou dopisech doručených do datové schránky soudní exekutorky této hrubě vyhrožoval a vydíral ji. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Dále mu bylo uloženo omezení spočívající vtom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakýchkoliv kontaktů s poškozenou a s jejími rodinnými příslušníky. Ústavnímu soudu jsou tyto skutečnosti známé, jelikož stěžovatel podal proti rozhodnutím, kterými byl odsouzen, ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2956/15.

10. Za těchto okolností je zřejmé, že obstojí také závěry obecných soudů, že ve věci se jedná zejména o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel by nemohl být se svým návrhem v žádném případě úspěšný a bylo tedy logické, že mu soudy, po pečlivém přezkoumání celého případu, ani nepřiznaly osvobození od soudních poplatků.

11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu