I.ÚS 1647/13 ze dne 24. 6. 2014
N 130/73 SbNU 949
Zapůjčení rozhodčího spisu exekučnímu soudu soudem rozhodčím; ochrana mlčenlivosti rozhodce
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 24. června 2014 sp. zn. I. ÚS 1647/13 ve věci ústavní stížnosti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, IČO 48435313, se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, právně zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 11 Co 20/2013, kterým byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč za nevyhovění výzvě exekučního soudu k předložení rozhodčího spisu, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 11 Co 20/2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 11 Co 20/2013 se zrušuje.


Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 11 Co 20/2013, s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 55 EXE 1627/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že soud v exekučním řízení, zahájeném k návrhu oprávněného z rozhodčího nálezu ze dne 17. 8. 2012, vyzval stěžovatele svým přípisem ze dne 26. 11. 2012 k zapůjčení rozhodčího spisu sp. zn. Rsp 446/12. Stěžovatel byl exekučním soudem zároveň poučen o tom, že nezašle-li požadovaný rozhodčí spis soudu ve lhůtě jednoho týdne, bude splnění této povinnosti exekučním soudem vynucováno ukládáním pořádkových pokut ve smyslu § 53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád").

3. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval svým dopisem ze dne 6. 12. 2012, v němž uvedl, že není oprávněn vyhovět výzvě exekučního soudu k předložení předmětného rozhodčího spisu, a to s poukazem na povinnost mlčenlivosti rozhodce zakotvenou v § 6 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), podle něhož platí, že rozhodci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni. Stěžovatel zároveň uvedl, že je připraven žádosti soudu vyhovět a požadovaný spis mu předložit, bude-li povinnosti mlčenlivosti zákonem předvídaným postupem zproštěn (§ 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Spolu s tímto přípisem stěžovatel předložil soudu kopie doručenek a usnesení o ustanovení opatrovníka žalovanému (nyní povinnému).

4. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nevyhověl výzvě exekučního soudu a nepředložil mu předmětný rozhodčí spis, byla mu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 12. 2012 č. j. 55 EXE 1627/2012-27 uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení exekuční soud uvedl, že stěžovatel svým postupem hrubě ztížil postup v exekučním řízení. Stěžovatel byl dle názoru exekučního soudu povinen uposlechnout výzvy soudu učiněné ve smyslu § 129 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž ustanovení § 124 občanského soudního řádu a § 6 zákona o rozhodčím řízení by tímto nebyla dotčena, neboť zproštění mlčenlivosti k zapůjčení rozhodčího spisu exekučnímu soudu představuje "zbytečný a formalistický úkon", jehož v daném případě není třeba.

5. Právě uvedené usnesení exekučního soudu bylo následně změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 11 Co 20/2013 tak, že výše pořádkové pokuty uložené stěžovateli byla snížena na částku 25 000 Kč; jinak bylo usnesení exekučního soudu potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal na povinnost exekučního soudu zkoumat již ve stadiu nařízení exekuce to, zda byl titul pro exekuci vydán k tomu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, zda je vykonatelný po stránce formální i materiální, zda je dána aktivní a pasivní legitimace účastníků, zda nedošlo k zániku vymáhaného práva prekluzí, a je-li to, co titul ukládá povinnému, vázáno na splnění podmínky či vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal jejich splnění. Dle názoru odvolacího soudu jsou soudy za účelem tohoto přezkumu vždy oprávněny vyžádat si od příslušného orgánu či osoby spis, neboť jen na podkladě tohoto spisového materiálu může soud dospět k závěru, zda k exekuci navržené rozhodnutí je či není způsobilým exekučním titulem. Odvolací soud zároveň poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1852/12, v němž Ústavní soud upozornil na to, že ačkoli rozhodce (rozhodčí soud) není orgánem veřejné moci, má propůjčenu určitou rozhodovací pravomoc, s níž jsou spjata i určitá omezení, popř. povinnosti, mezi něž dle názoru Ústavního soudu nepochybně patří i povinnost poskytovat součinnost obecným soudům, a to zvláště tehdy, jde-li o exekuční řízení. S ohledem na právě uvedené a dále vzhledem k oprávnění soudu přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro exekuci (tedy i rozhodčího nálezu) je dle názoru odvolacího soudu ze zákona prolomena povinnost mlčenlivosti rozhodců uvedená v § 6 zákona o rozhodčím řízení, a rozhodce je tak povinen i bez zbavení mlčenlivosti předložit spis exekučnímu soudu, jde-li o prověření způsobu doručení rozhodčího nálezu účastníkům řízení a posouzení pravomoci rozhodce.

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

6. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V jejím rámci uvedl, že obecné soudy chybně interpretovaly povinnost mlčenlivosti uloženou mu zákonem o rozhodčím řízení a nezohlednily limity dokazování upravené v § 124 občanského soudního řádu, dle něhož platí, že "dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem". Dle názoru stěžovatele obecné soudy právě uvedené ustanovení § 124 občanského soudního řádu, jakož i zákonnou povinnost mlčenlivosti rozhodce, při svém rozhodování nerespektovaly, přičemž zároveň nevysvětlily, z jakého důvodu tak činí. Stejný postup, který stěžovatel považuje za protizákonný, pak obecné soudy vyžadovaly i po stěžovateli, v důsledku čehož porušily jeho právo na spravedlivý proces.

III. Vyjádření účastníků řízení

7. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 14. 11. 2013 shrnul obsah ústavní stížnosti, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež dle jeho názoru obsahuje vše, co mu bylo podkladem pro vydání napadeného usnesení, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

8. Stěžovatel ve své replice odmítl závěr odvolacího soudu stran úplnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, když poukázal na to, že odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vůbec neuvedl, z jakého důvodu upřednostnil právní zájem exekučního soudu na předložení důkazu před právním zájmem na zachování mlčenlivosti stěžovatele, přičemž se nikterak nevypořádal ani s argumentací stěžovatele stran nutnosti výkladu § 129 odst. 2 občanského soudního řádu (na nějž bylo ze strany obecných soudů opakovaně poukazováno) ve spojení s § 124 téhož zákona a § 6 zákona o rozhodčím řízení. Pro právě uvedené stěžovatel uvedl, že setrvává na své ústavní stížnosti.

IV. Právní posouzení věci Ústavním soudem

9. Aby Ústavní soud mohl posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení pořádkové pokuty stěžovateli, nebyla porušena jeho ústavně garantovaná práva, musel se nejprve zabývat otázkou vzájemného vztahu státem uznané mlčenlivosti rozhodců (či rozhodčích soudů), zakotvené v § 6 zákona o rozhodčím řízení, a oprávněním exekučního soudu přezkoumat před nařízením exekuce či výkonu rozhodnutí správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí (§ 275 odst. 2 občanského soudního řádu).

10. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že rozhodčí řízení a řízení exekuční, resp. řízení o výkon rozhodnutí, představují dvě zcela samostatná řízení, a to přesto, že spolu mohou úzce souviset a na sebe navazovat. Zatímco rozhodčí řízení je třeba považovat za řízení nalézací, v jehož rámci rozhodce (rozhodčí soud) autoritativně rozhoduje o sporu mezi stranami (a to s ohledem na vůli stran přenést pravomoc k rozhodnutí tohoto sporu z obecného soudu na rozhodce, vtělenou do rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky), řízení exekuční je řízením zcela samostatným, v jehož rámci se oprávněný může domáhat vynucení povinnosti uložené povinnému vykonatelným rozhodčím nálezem [§ 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád")], nesplní-li povinný svou povinnost dobrovolně. Rozhodčí nález tak zde představuje exekuční titul, jenž je předpokladem pro nařízení exekuce, nikoli předmět přezkumu exekučního soudu z hlediska jeho věcné správnosti [srov. nález ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155)].

11. Podle ustanovení § 275 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že soud je vždy oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí. Toto pravidlo se s ohledem na ustanovení § 52 exekučního řádu až do 31. 12. 2012 uplatnilo i v případech, kdy předmětné řízení bylo vedeno dle řádu exekučního, nikoli dle části šesté občanského soudního řádu.

12. Právě uvedený postup exekučního soudu při ověřování správnosti potvrzení o vykonatelnosti titulu, jež je ověřováno zpravidla na podkladě informací vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, není dokazováním, což bylo potvrzeno i soudní judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1020/99 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 20 Cdo 847/2008). I přesto však soudní judikatura dovodila, že i zde je nezbytné, aby soud postupoval přiměřeně podle ustanovení upravujících dokazování (§ 122 a násl. občanského soudního řádu ve spojení s § 254 téhož zákona).

13. Vzhledem k právě uvedenému se Ústavní soud musel vypořádat s otázkou, zda se i zde uplatní § 124 občanského soudního řádu (ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení), na nějž bylo poukazováno i ze strany stěžovatele, či nikoli.

14. Po prostudování příslušné právní úpravy Ústavní soud dospěl k závěru, že se ustanovení § 124 občanského soudního řádu při posuzování předpokladů pro nařízení exekuce soudem před jejím vlastním nařízením ve smyslu § 275 odst. 2 téhož zákona neuplatní. Opačný výklad by totiž dle názoru Ústavního soudu byl v rozporu s účelem exekučního řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že o nařízení exekuce (resp. o pověření exekutora jejím provedením ve smyslu § 43a exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013) rozhoduje exekuční soud zpravidla bez jednání a bez slyšení povinného (§ 253 občanského soudního řádu). Je tomu tak proto, aby nebyl zmařen účel výkonu rozhodnutí (exekuce), tedy aby se povinný o výkonu rozhodnutí (exekuci) nedozvěděl dříve, než bude na jeho majetek nařízena, a nemohl tak s tímto majetkem naložit způsobem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci). Pokud by však Ústavní soud nyní připustil, že rozhodce není oprávněn poskytnout exekučnímu soudu ve fázi nařizování exekuce či výkonu rozhodnutí potřebnou součinnost dříve, než bude zproštěn mlčenlivosti postupem zakotveným v § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, pak by tento účel zmařen nepochybně byl. Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení totiž platí, že rozhodce mohou mlčenlivosti zprostit nejprve strany (tedy oprávněný a povinný). Teprve jestliže jej mlčenlivosti nezprostí, může o zproštění rozhodnout z vážných důvodů předseda okresního soudu, v jehož obvodu má rozhodce trvalý pobyt, příp. předseda okresního soudu, v jehož obvodu byl rozhodčí nález vydán (nelze-li místo vydání nálezu zjistit, rozhoduje předseda Obvodního soudu pro Prahu 1). Z právě uvedeného je patrné, že při uplatnění postupu dle § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení by se povinný o probíhajícím exekučním řízení dozvěděl dříve, než bude o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) rozhodnuto, neboť povinný by musel být vyzván ke sdělení, zda souhlasí s poskytnutím listin, jež jsou součástí rozhodčího spisu, exekučnímu soudu za účelem posouzení naplnění zákonných podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). To však připustit nelze a naopak je nutné uzavřít, že ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení se ve fázi zjišťování předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) neuplatní.

15. Ze shora uvedeného je patrné, že se zde dostaly do kolize dva právem chráněné zájmy, a sice zájem na ochraně mlčenlivosti rozhodce a zájem na řádném výkonu rozhodnutí. Ústavní soud tak musel zvážit, který z těchto zájmů v nyní posuzovaném případě převáží, přičemž se přiklonil k zájmu na řádném výkonu rozhodnutí. To proto, že i přes všechny odlišnosti rozhodčího řízení od řízení soudního připíná zákon rozhodčímu nálezu jako výsledku rozhodčího řízení znak vykonatelnosti, tj. státem garantované vynutitelnosti (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 37/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V případě, že by převážil zájem na ochraně mlčenlivosti, by totiž právě uvedený znak vykonatelnosti rozhodčích nálezů mohl být v důsledku jednání povinného, jímž by se tento mohl účelově zbavovat majetku, dozvěděl-li by se o probíhajícím exekučním řízení, fakticky narušen, což však připustit nelze.

16. I při respektování výše uvedeného je dle Ústavního soudu nezbytné, aby do práva účastníků na ochranu mlčenlivosti rozhodce bylo zasahováno v co nejmenším rozsahu. Je totiž v zájmu obou účastníků rozhodčího řízení (jež se následně mohou stát též účastníky případného exekučního řízení), aby mlčenlivost rozhodce byla co nejvíce šetřena, neboť právě neveřejnost rozhodčího řízení a s ní související zákonem uznaná mlčenlivost rozhodce bývá nezřídka klíčovým důvodem pro volbu tohoto způsobu řešení sporu a sjednání rozhodčí smlouvy (viz Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 343, shodně též Klein, B., Doleček, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 56). Ústavní soud má proto za to, že součinnost rozhodce s exekučním soudem lze důvodně limitovat. Protože exekuční soud není oprávněn k jakékoli kontrole dispozic souvisejících s řízením (či dokonce k přezkumu věcné správnosti titulu), ale je oprávněn pouze ke kontrole naplnění předpokladů pro nařízení exekuce (vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který jej vydal, legitimace účastníků, prekluze práva vyplývajícího z exekučního titulu apod.), nemá zároveň důvod vyžadovat informace, které s nařízením exekuce nesouvisí (srov. usnesení ze dne 2. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1852/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Mlčenlivost rozhodce je tak v exekučním řízení dle názoru Ústavního soudu ze zákona prolomena pouze ve vztahu k těm listinám, bez jejichž předložení by exekuční soud nemohl naplnění podmínek pro nařízení exekuce v daném konkrétním případě přezkoumat.

17. I přesto, že Ústavní soud dospěl ohledně neaplikovatelnosti ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení ke stejnému závěru jako soudy obecné, rozhodl se přistoupit zároveň ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, a to z následujících důvodů.

18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak obecné soudy neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [viz nálezy ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399), ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213) nebo ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45)].

19. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ani odvolací soud, ani soud prvního stupně se ve svých rozhodnutích o uložení pořádkové pokuty stěžovateli řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatele stran nutnosti aplikace ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 6 zákona o rozhodčím řízení, a to přesto, že se jednalo o námitku, jež byla jádrem argumentace stěžovatele a která byla stěžovatelem vznesena již v reakci na výzvu exekučního soudu k předložení rozhodčího spisu. Exekuční soud se ve svém usnesení omezil toliko na konstatování, že stěžovatel byl povinen uposlechnout výzvy soudu podle § 129 odst. 2 občanského soudního řádu a zaslat požadovaný rozhodčí spis, přičemž ustanovení § 124 téhož zákona a § 6 zákona o rozhodčím řízení tím dle jeho názoru nejsou nijak dotčena, neboť soud je povinen mlčenlivost zachovávat také a do soudního spisu, jehož by byl rozhodčí spis přílohou, v současnosti může nahlédnout pouze oprávněný. Rovněž soud odvolací se k předmětné námitce řádně nevyjádřil, když nikterak neosvětlil, z jakého důvodu se při přezkumu podmínek pro nařízení exekuce při současné aplikaci § 129 občanského soudního řádu neuplatní také ustanovení § 124 občanského soudního řádu. Odvolací soud ve vztahu k této námitce pouze poukázal na to, že povinnost předložit rozhodčí spis pro účely nařízení exekuce je logickým důsledkem povinnosti soudu přezkoumat exekuční titul z hlediska jeho vykonatelnosti, neboť bez znalosti rozhodčího spisu by exekuční soud nemohl dospět k závěru, zda k exekuci navržené rozhodnutí je či není způsobilým exekučním titulem. Byť se Ústavní soud s touto argumentací odvolacího soudu ztotožňuje, nepovažuje ji za dostatečnou. To proto, že na jejím základě neměl stěžovatel postaveno najisto, zda by v případě, kdyby výzvě k předložení spisu vyhověl (aniž by byl předtím předepsaným způsobem mlčenlivosti zproštěn), neporušil zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti, jejímž porušením by se vystavoval nebezpečí vzniku odpovědnosti za škodu, již by porušením své mlčenlivosti mohl způsobit a jejíž náhrady by se poškozená strana rozhodčího řízení mohla po stěžovateli domáhat.

20. Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu řádně nevypořádaly ani s odkazem stěžovatele na závěry vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 č. j. 4 Cmo 104/2012-66 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007 č. j. 20 Co 480/2007-69, v nichž soudy vyslovily závěr, že i při uložení ediční povinnosti ve smyslu § 129 odst. 2 občanského soudního řádu je nutno šetřit zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti rozhodce ve smyslu § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud se však s tímto odkazem stěžovatele vypořádal pouze tak, že jej označil za nepřípadný, neboť předmětná rozhodnutí byla vydána v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a nikoli v rámci řízení exekučního. Odvolací soud tak učinil, aniž by blíže osvětlil, z jakého důvodu se tyto závěry v exekučním řízení neprosadí, přestože v obou typech řízení rozhoduje soud, jenž je vázán mlčenlivostí, a vystupuje zde i stejný okruh účastníků řízení (právě těmito argumenty odůvodnil soud prvního stupně ediční povinnost rozhodčího soudu, za jejíž nesplnění stěžovatele sankcionoval uložením pořádkové pokuty).

21. Ústavní soud je toho názoru, že pokud obecné soudy stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu trvají na splnění jeho ediční povinnosti (a to aniž by byl stěžovatel předem zproštěn zákonem uznané mlčenlivosti), pak by nebylo spravedlivé setrvávat ani na pořádkové pokutě, která stěžovateli byla za jeho jednání uložena.

V. Závěr

22. Protože tedy obecné soudy nedostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkami uplatněnými stěžovatelem, v důsledku čehož stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu vyžadují splnění jeho ediční povinnosti (aniž by vyčkaly na to, až bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), resp. z jakých ustanovení konkrétně stěžovateli tato povinnost plyne, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto stěžovateli vyhověl a napadené rozhodnutí z toho důvodu dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.