I.ÚS 167/01 ze dne 12. 9. 2001
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Dipl. Ing. et Dipl. ing. O. B., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1998, čj. 2 Cdon 704/96 - 53, Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, čj. 14 Co 367/94 - 24, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 1994, čj. 21 C 188/93 - 12,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Ústavní stížností ze dne 12. 3. 2001, která došla Ústavnímu soudu dne
19. 3. 2001, napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči podle čl. 31 a práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby všechna tři rozhodnutí Ústavní soud zrušil. Má za to, že platby za zdravotní péči, která jí, občance britské a české, byla v letech 1979 - 1981 poskytnuta, na ní byly nezákonným postupem příslušných orgánů vynuceny, neboť na základě "Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska" zveřejněné ve vyhlášce č. 105/1976 Sb., jí měla být poskytnuta bezplatná zdravotní péče. Dále má za to, že bezdůvodně a svévolně jí bylo odepřeno vydání doplňující lékařské zprávy, takže nemohla náhradu za dobu pracovní neschopnosti uplatnit u své pojišťovny. Je toho názoru, že se jednalo o politickou perzekuci komunistického režimu a poněvadž se jí nezabýval žádný ze soudů, který ve věci rozhodoval, její případ nemohl být posouzen správně.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 188/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení měla postavení žalobkyně, domáhající se žalobou proti prvému žalovanému, Ministerstvu zdravotnictví ČR, a druhému žalovanému, Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, 1) zrušení pravomocných rozsudků soudů prvního a druhého stupně vynesených ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 50/82, 2) vydání lékařské zprávy a 3) zaplacení 71,30 Lstg s přísl.

Rozsudkem ze dne 5. 5. 1994, čj. 21 C 188/93 - 12, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu proti prvému žalovanému zamítl, ohledně druhého žalovaného řízení zastavil. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 11. 1994, čj. 14 Co 367/94 - 24, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k prvému žalovanému zrušil, a to v té jeho části, v níž byla zamítnuta i žaloba na zrušení nesprávného rozsudku (v žalobě žalobkyní uváděného) a řízení o této části žalobního návrhu zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících jeho částech potvrdil. Potvrdil také rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení ve vztahu k druhému žalovanému a ve výroku o nákladech řízení.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když zamítl žalobu žalobkyně - stěžovatelky - proti prvému žalovanému, Ministerstvu zdravotnictví, pokud se jí domáhala, aby toto ministerstvo jí vystavilo doplněk lékařské zprávy a zaplatilo jí 71,30 Lstg. Vyslovil názor, že v této právní věci je na straně prvého žalovaného nedostatek pasivní legitimace, neboť jeho úkolem není poskytovat zdravotnické služby, takovou službu žalobkyni nikdy neposkytlo a také na žádnou službu tohoto druhu od žalobkyně nepožadovalo úhradu. Pokud jde o žalobní návrh na zrušení rozsudku soudu vydaného v jiné právní věci a vedené u jiného soudu prvního stupně, odvolací soud ve svém rozsudku vyslovil, že soudu prvního stupně, ani soudu odvolacímu, nebyla dána pravomoc, aby rozhodoval ve vztahu vůči prvému žalovanému o této věci. U žalobního návrhu vůči druhému žalovanému (Všeobecné fakultní nemocnici v Praze), měl odvolací soud za to, že ani při rozhodování o tomto žalobním návrhu soud prvního stupně nepochybil svým rozhodnutím o zastavení řízení, když tu pravomocný rozsudek vydaný ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 8 C 50/82, tvoří překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., která brání tomu, aby žaloba o vystavení doplňku lékařské zprávy a o zaplacení 71,30 liber sterlingů byla ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze) znovu soudem projednávána. Proti této žalované nemocnici bylo pak také důvodné zastavení řízení ohledně zrušení pravomocného soudního rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 50/82, protože i ve vztahu vůči této žalované nemocnici tu byl dán nedostatek soudní pravomoci (§ 7 o. s. ř.) k takovému rozhodování, neodpovídajícímu právní úpravě v procesních předpisech. Tento nedostatek pravomoci představoval neodstranitelný nedostatek podmínek řízení,

Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 1. 9. 1998, čj. 2 Cdon 704/96 - 53 (výrokem II.), dovolání žalobkyně - stěžovatelky - které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, obsahujícímu dva výroky potvrzující výroky rozsudku soudu prvního stupně (ohledně zamítnutí žalobního návrhu, týkajícího se vydání doplňku lékařské zprávy a zaplacení 71,30 Lstrg), odmítl jako nepřípustné. Dále svým rozsudkem (výrokem I.) zamítl dovolání žalobkyně - stěžovatelky - jako nedůvodné, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu obsahujícímu výrok o zastavení řízení se zrušením jedné části výroku rozsudku soudu prvního stupně (jímž byl rozsudek soudu prvního stupně proti prvému žalovanému, Ministerstvu zdravotnictví ČR, zrušen v té jeho části, pokud jím byla zamítnuta i žaloba, domáhající se zrušení pravomocného soudního rozsudku ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 50/82, a řízení v této části bylo zastaveno).

Ústavní soud k tomu musel konstatovat, že není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

S ohledem na výše citované výroky rozsudků soudu odvolacího a Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelky je dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přípustná po vyčerpání posledního prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Tímto posledním prostředkem je v daném případě dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1998, čj. 2 Cdon 704/96 - 53, týkajícím se výroku I., kterým bylo zamítnuto dovolání dovolatelky -stěžovatelky - proti výroku rozsudku odvolacího soudu (Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, čj. 14 Co 367/94 - 24), jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 1994, čj. 21 C 188/93 - 12), ve vztahu proti prvému žalovanému, Ministerstvu zdravotnictví ČR, zrušen v té jeho části, v níž byla zamítnuta i žaloba domáhající se zrušení pravomocného soudního rozsudku (v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 50/82) a řízení o této žalobě bylo zastaveno.

Pokud napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo ve výroku II. odmítnuto dovolání dovolatelky - stěžovatelky - proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jednak v zamítavé části ve vztahu k prvému žalovanému o vydání lékařské zprávy a zaplacení 71,30 Lstg s přísl., a dále v části, kterým řízení proti druhému žalovanému, Všeobecné fakultní nemocnici 2 s Fakultní poliklinikou v Praze 2, o vydání lékařské zprávy a zaplacení 71,30 Lstg s přísl., bylo zastaveno - je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje, odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, čj. 14 Co 367/94 - 24. Jestliže je ústavní stížností stěžovatelky (která byla podána k poštovní přepravě dne 16. 3. 2001 a došla Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2001) napadán vedle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1998 také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, jedná se evidentně, pokud jde o stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, o návrh podaný opožděně, když rozsudek odvolacího soudu, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 188/93, byl žalobkyni - stěžovatelce - doručen do vlastních rukou dne 10. 2. 1995, takže šedesátidenní lhůta není zachována. Proto byl Ústavní soud nucen v této části návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené pro jeho podání v § 72 odst. 2 citovaného zákona.

Ústavní stížnost stěžovatelky do rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1998, týkající se výroku I., posoudil Ústavní soud jak na základě průběhu řízení u soudů prvního a druhého stupně, tak i u soudu dovolacího a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Jak Nejvyšší soud ČR, tak odvolací soud, ve svých rozsudcích svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud neshledal u napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani u rozsudku odvolacího soudu, jiná porušení základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 31 (práva na bezplatnou zdravotní péči), namítaného stěžovatelkou.

Ústavní soud se ztotožnil s názorem vysloveným Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku, že žalobkyně - stěžovatelka - pokud se domáhala vydání rozsudku, kterým by byl zrušen pravomocný rozsudek soudu pro jeho tvrzenou nesprávnost, domáhala se v tomto smyslu něčeho, co procesní předpisy platné v České republice vůbec neumožňují, takže odvolací soud svým výrokem o částečném zrušení výroku soudu prvního stupně a o zastavení řízení v tomto rozsahu rozhodl správně.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti stěžovatelky v této části považovat za zjevně neopodstatněný. Proto jej senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 12. září 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu