I.ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008
N 191/51 SbNU 321
K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o.s.ř.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1671/08 ve věci ústavní stížnosti R. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 55 Co 82/2008-70, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal stěžovatele zaplatit žalobci v určené výši náhradu nákladů řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 sp. zn. 55 Co 82/2008 se zrušuje.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Žalobce, zletilý syn stěžovatele, se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti stěžovateli zvýšení výživného z částky 2 000 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč, posléze na 4 000 Kč měsíčně. Stěžovatel před zahájením soudního jednání navrhl zvýšení výživného na částku 3 000 Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. 8 C 107/2007-52 rozhodl tak, že se výživné zvyšuje na částku 3 500 Kč měsíčně. Zároveň rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení, neboť mezi účastníky byla sporná jen samotná výše výživného, na níž se nebyli schopni dohodnout.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2008 č. j. 55 Co 82/2007-70 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že zavázal stěžovatele zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 24 400 Kč a na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 800 Kč.

Stěžovatel spatřuje v usnesení odvolacího soudu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Rozhodnutí městského soudu považuje za tendenční. Stěžovatel nezavinil, že proti němu bylo zahájeno soudní řízení. S žalobcem se sice nestýkal, po celou dobu však hradil soudem stanovené výživné. Protože mezi účastníky nebyla žádná komunikace, nebyla ani uzavřena žádná dohoda o zvýšení výživného. Soud v napadeném usnesení opomněl skutečnost, že stěžovatel akceptoval nutnost zvýšení výživného a u soudu navrhl zvýšení na 3 000 Kč. Na základě tohoto návrhu však žalobce změnil žalobu tak, že požadoval zvýšení výživného na 4 000 Kč. Výpočet přiznaných nákladů proto považuje stěžovatel za nesprávný, neboť soud nevzal v úvahu rozdíl mezi částkou, kterou on sám navrhl, částkou, kterou požadoval vedlejší účastník, a částkou, kterou v konečném rozhodnutí soud přiznal (3 500 Kč). Náklady řízení tedy prý měly být rozděleny poměrně (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).



II.

K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 107/2007, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Zjistil, že dne 13. 4. 2007 podal žalobce žalobu o zvýšení výživného proti svému otci - stěžovateli. V ní v podstatě uvedl, že od poslední úpravy výživného uplynulo 6 let, v mezidobí nabyl zletilosti a studuje poslední ročník střední školy. Otec kromě výživného na jeho potřeby nijak nepřispívá. Požadoval zvýšení výživného na částku 3 500 Kč měsíčně. Stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že jeho současné majetkové poměry a možnosti jsou výrazně limitovány jeho špatným zdravotním stavem (č. l. 13), dokonce bylo zahájeno řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity (č. l. 15). Navrhl proto žalobu zamítnout.

Žalobce byl mezi tím přijat ke studiu na vysoké škole - bakalářské studium. Při jednání soudu dne 5. 10. 2007 stěžovatel změnil své stanovisko a navrhl zvýšení výživného na 3 000 Kč měsíčně, žalobce rozšířil žalobu na částku 4 000 Kč měsíčně (č. l. 25 soudního spisu). Dále požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 44 500 Kč (č. l. 50 soudního spisu).

Obvodní soud pro Prahu 6 pak rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. 8 C 107/2007-52 zvýšil výživné vůči žalobci na částku 3 500 Kč měsíčně. Žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že v daném případě byly důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují použití § 150 o. s. ř. Tyto důvody spočívají v tom, že mezi účastníky nebylo sporu o nutnosti zvýšit výživné, předmětem řízení byla toliko výše výživného, neboť účastníci nebyli schopni se na ní dohodnout.

Výrok o nákladech řízení napadl žalobce odvoláním (č. l. 59). Odůvodnil je zejména tím, že výjimečnost situace, kdy soud nepřizná účastníkovi náklady řízení dle poměru jeho úspěšnosti, musí spočívat především v sociálních, majetkových či jiných poměrech jedné ze stran, případně ve skutečnosti, kdy účastník svůj neúspěch "nemohl zvrátit předem". Výjimečnost případu však nelze odůvodnit skutečností, že se jedná o plnění vyživovací povinnosti rodičů k dětem; jde právě o okolnost, že dítě musí žalovat svého otce, který svou vyživovací povinnost neplní řádně, aniž by mu v tom bránily vážné důvody, a otec se o své dítě nezajímá, nad rámec soudem přiznaného výživného neuhradí ani korunu a neposílá mu ani žádné dárky k vánocům či narozeninám. Přitom rekonstruuje chatu ve Zdibech. Není pravda, že mezi účastníky nebylo sporu o nutnosti zvýšit výživné, neboť stěžovatel původně navrhoval žalobu zamítnout. Z řízení prý vyplynuly také velmi dobré majetkové, sociální a zdravotní poměry stěžovatele.

Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 1. 4. 2008 č. j. 55 Co 82/2008-70 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 24 400 Kč a na nákladech odvolacího řízení 800 Kč. V odůvodnění uvedl, že se plně ztotožnil s důvody žalobce uváděnými v odvolání a odkázal na ně. Dále prohlásil, že z nízkých částek, kterými otec přispíval na jeho výživu, si studující syn bez příjmu nemohl sám uhradit náklady právního zastoupení. Pro zvýšení výživného shledal rovněž důvody morální. Při výpočtu náhrady nákladů řízení vyšel soud z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu záleželo na jeho úvaze, a tudíž byla odměna advokáta vypočítána z přiznané výše zvýšeného výživného 1 500 Kč měsíčně.



III.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Městský soud v Praze, který však jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.

Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření i žalobci, který se však k němu ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Byl rovněž Ústavním soudem vyzván ke sjednání advokátního právního zastoupení pro jednání před Ústavním soudem [§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Byl upozorněn na to, že pokud si ve stanovené lhůtě advokátní právní zastoupení pro jednání před Ústavním soudem nesjedná, Ústavní soud s ním jako s vedlejším účastníkem nebude jednat. Protože si ve stanovené lhůtě právní zastoupení nesjednal, Ústavní soud s ním dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

IV.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel ve stanovené lhůtě k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřil (stěžovatel byl poučen Ústavním soudem, že pokud ve stanovené lhůtě jeho souhlas či nesouhlas nebude Ústavnímu soudu doručen, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí) a účastník řízení podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2008 vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.



V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch účastníků řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud tedy zpravidla v detailech nepřezkoumává každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž by naopak měl charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti.

Ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení přiznat či nepřiznat náhradu nákladů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449)]. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích [zejména pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)] zaujal stanovisko, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku.

Uznávaná literatura v souvislosti s použitím § 150 o. s. ř. uvádí, že "při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další" (viz Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str.673-674).

Městský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, jakými úvahami se řídil při svém rozhodování. Z předmětného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 však vyplývá, že se věcí nezabýval dostatečně; plně se ztotožnil s důvody žalobce uváděnými v odvolání a odkázal na ně. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši více než 50 %, spatřoval mimo jiné v tom, že žalobce (studující syn bez příjmu) nemohl s ohledem na svou sociální situaci naspořit částku potřebnou k náhradě nákladů řízení. Dále pak spatřuje tyto důvody v rovině morální, neboť uvádí, že "jestliže se syn musí domáhat výživného po svém otci soudní cestou a domáhá se ho oprávněně, nikoliv v nepřiměřené výši, již sám tento fakt je pro mladého člověka dostatečně traumatizující a nelze k jeho tíži ještě nepřiznat náhradu nákladů řízení, které vynaložil na právní zastoupení, aby se svého práva úspěšně domohl". Městský soud se však nezabýval skutečností, že dokazování v celém řízení bylo zaměřeno a soudy vedeno především k prokázání sociální situace účastníků. Nevzal v úvahu ani to, že stěžovatel byl ochoten platit zvýšené výživné, nezabýval se otázkou, proč účastníci o zvýšení výživného nejednali a nepokusili se žalobě předejít dohodou; žalobce (syn) se zvýšení výživného domáhal ihned žalobou, ze které teprve se stěžovatel dověděl o jeho požadavku, a v průběhu řízení žalobce svůj požadavek na výživné zvýšil. V této souvislosti se jeví jako problematické i tvrzení odvolacího soudu, že "kdyby otec plnil výživné řádným způsobem a v adekvátní výši, žalobci by náklady řízení spojené s nutností domáhat se výživného soudní cestou vůbec nevznikly" (str. 3 usnesení městského soudu), neboť stěžovatel až do svého seznámení se s žalobou řádně plnil výživné ve výši stanovené soudem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se tak nejeví jako zřejmé a logické ukončení celého soudního řízení, neboť městský soud o nich rozhodl bez dostatečně přesvědčivého odůvodnění

Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. To se v posuzované věci, pokud jde o výrok týkající se nákladů řízení, nestalo.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným výrokem Městského soudu v Praze došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.