I.ÚS 169/03 ze dne 24. 4. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. D., zastoupeného JUDr. B. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91 (dále jen "soud prvního stupně"), byl JUDr. M. D. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s dozorem. Uvedeného trestného činu se dopustil dne 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze, jako velitel bezpečnostního opatření. Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na dobu tří let s vyslovením dohledu.

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 21. 3. 2003 a doručenou Ústavnímu soudu ČR dne 24. 3. 2003, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení. Podle jeho názoru předmětná rozhodnutí obecných soudů porušila jeho blíže neoznačená základní práva zaručená Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak dále stěžovatel uvedl, v této jeho věci Ústavní soud již jednou rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 388/01, avšak s ohledem na Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003, uveřejněné ve Sbírce zákonů č. 10, týkající se zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti, podává ústavní stížnost opětovně. Pro úplnost dodal, že dne 10. 10. 2000 podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 4. 2001 (384/2001-OOD-SPZ) mu bylo oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). V další části ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. I. ÚS 388/01.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, může se jím zabývat také věcně.

Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesněprávní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu sp. zn. I. ÚS 388/01, ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2001, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91. Usnesením ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 388/01, byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel mylně považoval za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně svého práva, podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, a lhůtu 60 dnů počítal od doručení sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 4. 2001 (384/2001-OOD-SPZ), které neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 TrŘ. Posledním prostředkem na ochranu práv stěžovatele bylo odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 7. 6. 2000 a ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 22. 6. 2001, jednalo se o návrh podaný zcela zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty.

Jak vyplývá z odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel ji podal právě s odkazem na publikované Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. V uvedeném sdělení byly publikovány závěry pléna Ústavního soudu, které, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že napříště soudci a senáty Ústavního soudu budou v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.

V souladu s právními principy našeho právního řádu, zejména se zásadou časového působení právní normy (za použití analogie) a výkladem slova "napříště" lze dovodit, že Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. nepůsobí zpětně, ale působí do budoucnosti. Je platné a účinné ode dne publikace ve Sbírce zákonů, tj. od 3. 2. 2003. Současně nepromíjí ani neprodlužuje zákonnou šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti, zakotvenou v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Za takový prostředek nelze považovat podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona, který není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k ministru spravedlnosti, který není povinen podnět akceptovat a záleží na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch či neprospěch odsouzeného. Samotná stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ) je sice mimořádným opravným prostředkem, ale u Nejvyššího soudu ČR ji může podat pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Z uvedeného vyplývá, že tento mimořádný opravný prostředek není v procesní dispozici stěžovatele.
V daném případě bylo posledním prostředkem ochrany práv stěžovatele jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91, o němž rozhodl rozsudkem Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99. Od data doručení tohoto rozsudku stěžovateli, tj. od 7. 6. 2000, počala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), kterou Ústavní soud nemůže prodloužit ani prominout.
S ohledem na tyto závěry a na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 21. 3. 2003, jedná se o návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Proto soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.





V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu