I.ÚS 1755/13 ze dne 5. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Danuše Perišiťové, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 C 213/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Co 385/2011, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 742/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 C 213/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Co 385/2011, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 742/2012.

Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 C 213/2010, rozhodnuto tak, že žaloba, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem žalovaného ze 25. 2. 2010, č.j. 032737/2010/KUSK, je neplatná, se zamítá. Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Co 385/2011, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 742/2012, tak, že dovolání stěžovatelky zamítnul.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že na základě údajného neplnění úkolů jí byla dána žalovaným (Středočeský kraj) dne 25. února 2010, č.j.032737/2010/KUSK, výpověď. Stěžovatelka upozorňuje, že zaměstnavatel s ní tři úkoly uvedené ve výpovědi odmítl konzultovat, čímž jí upřel právo vyjádřit vlastní názor a zasáhl tak do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podáním nepravdivých a lživých referencí Středočeským krajem, rozhodnutím Městského soudu v Praze i rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky bylo dle stěžovatelky porušeno její Listinou zaručené právo na zachování dobré pověsti a ochrany dobrého jména, tak jak to má na mysli čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť podané informace nebyly pravdivé a na základě jejich podání se stěžovatelka ocitla bez zaměstnání.

II.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

III.
Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Do pravomoci ostatních soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ve vztahu k ústavní stížnosti stěžovatelky je předně zapotřebí uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje, jakým způsobem mělo dojít k porušení jejího práva na zachování dobré pověsti a ochranu dobrého jména, stejně jako neuvádí, v čem konkrétně spatřuje pochybení obecných soudů.

V podstatě jediná argumentace stěžovatelky, která je obsahem ústavní stížnosti, spočívá v námitce, že stěžovatelce byla dána výpověď na základě údajného neplnění úkolů, navíc za situace, kdy s ní zaměstnavatel tyto tři úkoly odmítl konzultovat. Lze tedy konstatovat, že stěžovatelka se ústavní stížností snaží pokračovat v polemice s rozhodnutími obecných soudů, které zamítly žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané stěžovatelce, a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu.
Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud konstatovaly, že pracovní úkoly uložené stěžovatelce spadaly do její pracovní náplně, byly jí uloženy jejím nadřízeným a nejednalo se o úkoly svou povahou mimořádné. Přestože termíny splnění uložených úkolů byly několikrát posunuty a stěžovatelce bylo nabídnuto bližší vysvětlení, odmítala je splnit a namísto toho polemizovala se žalovaným o nezbytnosti jejich provedení a o tom, zda spadají do její pracovní náplně či nikoliv. Žalovaný stěžovatelce její pochybení vytkl, stanovil jí další termíny pro splnění zadaných úkolů a opakovaně ji upozornil na možnost výpovědi z pracovního poměru. Obecné soudy tak shodně dospěly k závěru, že výpověď daná stěžovatelce žalovaným je platná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí logicky a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná, argumentaci obecných soudů nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout (navíc za situace, kdy konkrétní pochybení obecných soudů nijak nespecifikuje ani sama stěžovatelka) a proto mu nepřísluší jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.

IV.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručeného práva neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014


Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu