I.ÚS 1756/16 ze dne 28. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Karlem Prchalem, advokátem se sídlem Dřevařská 866/25, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, č.j. 11 T 187/2012-1401, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2015, č.j. 8 To 536/2015-1418, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 5. 2016. Téhož dne byla Ústavnímu soudu doručena také ústavní stížnost zpracovaná advokátem stěžovatele. Jednalo se však o v podstatě totožný text, který soudu zaslal stěžovatel, přičemž text byl převzat i s množstvím pravopisných chyb. Vzhledem k tomu, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat nové znění návrhu tak, aby i samotný návrh byl podán v právním zastoupení (blíže viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04 ze dne 23. 9. 2004; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), vyzval Ústavní soud advokáta stěžovatele k řádnému doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 1. 7. 2016.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, č.j. 11 T 187/2012-1401, byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, č.j. 11 T 187/2012-1082, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2014, neboť soud neshledal důvody obnovy podle § 278 trestního řádu.

Následná stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2015, č.j. 8 To 536/2015-1418, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel se domnívá, že výše uvedená rozhodnutí jsou nespravedlivá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, a že byla vydána v rozporu s trestním řádem, Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.

Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutné ústavní stížnost odmítnout.

II.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud přitom shledal, že návrh stěžovatele je třeba posoudit jako opožděně podaný.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně a Ústavní soud, který je dle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Úřední činností Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2015, č.j. 8 To 536/2015-1418, které představuje poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, bylo stěžovateli doručeno dne 4. 2. 2016 a právnímu zástupci dne 5. 2. 2016.

Ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem však byla Ústavnímu soudu doručena až dne 31. 5. 2016. Je tedy zřejmé, že dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nebyla dodržena a ústavní stížnost tak musí být odmítnuta.

V této souvislosti lze jen pro úplnost doplnit, že stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, č.j. 11 T 187/2012-1401, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2015, č.j. 8 To 536/2015-1418, brojil již předchozí ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 4. 2016. Návrh stěžovatele však trpěl řadou formálních vad a stěžovatel především nebyl zastoupen advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento vadný procesní postup přitom stěžovatel zvolil, ačkoli byl Ústavním soudem v minulosti již vícekrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon o Ústavním soudu pro řádné podání ústavní stížnosti, stejně jako vyzýván k odstranění vad svých podání. Ústavní soud přesto stěžovatele opakovaně poučil o nutných náležitostech ústavní stížnosti a vyzval ho k odstranění vad jeho podání. K tomu mu stanovil lhůtu jednoho měsíce od doručení výzvy k odstranění vad a upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, ústavní stížnost bude odmítnuta. Přestože byl stěžovatel poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, vytýkané vady ve stanovené lhůtě neodstranil, ani nepožádal o prodloužení lhůty k odstranění vad. Protože vady návrhu ve lhůtě k tomu určené odstraněny nebyly, tato předchozí ústavní stížnost stěžovatele tak byla odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1073/2016.

Ve vztahu k aktuálnímu návrhu stěžovatele pak Ústavnímu soudu na základě shora uvedené argumentace nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2016


Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu