I.ÚS 1781/16 ze dne 14. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje DavidaUhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Electra Tours s. r. o. se sídlem v Praze, Vodičkova 736/17, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze, Bělohorská 163, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 254/2015-54 ze dne 27. dubna 2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka byla před Obvodním soudem pro Prahu 1 žalována o zaplacení 8 780 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat slevu z ceny zájezdu (5 403 Kč) a náhradu nemajetkové újmy za narušení dovolené (3 377 Kč). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka žalobcům nezajistila ubytování po celou smluvenou dobu zájezdu. V hotelu bylo zarezervováno více míst, než bylo dostupných. Žalobci (manželé s šestiletou dcerou) tak první noc museli strávit na recepci. Požadovaná sleva z ceny zájezdu podle soudu odpovídala jedné šestině zájezdu, která byla zmařena. Podle soudu nese za pochybení hotelu stěžovatelka, a to tím spíše, že ji delegátka před zájezdem na nebezpečí nadrezervace míst upozorňovala. Požadovanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 125,70 Kč za den a osobu soud také shledal přiměřenou. Stěžovatelce tak uložil povinnost zaplatit žalobcům 7 654,30 Kč se zákonným úrokem (výrok II) a 6 603,70 Kč na náhradě nákladů (výrok III). Vůči nezletilé žalobkyni řízení v rozsahu 1 125,70 Kč zastavil (výrok I).

2. Proti rozhodnutí obvodního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že soud vydal překvapivé rozhodnutí, v němž nepopisuje, jak hodnotil jednotlivé důkazy a jaké zjištění z nich učinil. Soud se také nevyjádřil k některým rozporům mezi důkazy. Hodnocení zájezdu závisí na osobnosti zákazníků, je jen těžko uchopitelné. Z odůvodnění také neplyne, proč konkrétní přisouzená částka odpovídá jedné šestině zájezdu, neboť počet účastníků se v průběhu řízení měnil. Není jasné, zda se jedná o nárok i nezletilé žalobkyně, která žalobu vzala zpět. Výpočet soudu je tak zcela nepředvídatelný. Samotný návrh na zahájení řízení byl vadný - nevymezuje, jak má být žalobcům plněno. Soud si takovou skutečnost nemůže dovodit sám. Nadto nebylo ani prokázáno, že žalobci jsou manželé a v jakém režimu probíhá správa jejich společného majetku. Zároveň stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (nepřípustnost odvolání pro bagatelnost), neboť zabraňuje sjednocování judikatury v obdobných věcech, omezuje tak předvídatelnost uplatňování občanského zákoníku z roku 2012.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].

5. Výše sporné částky je bagatelní a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí obvodního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

6. Z napadeného rozhodnutí jsou dostatečně zřejmá skutková zjištění soudu, tak i jeho právní hodnocení (podle § 157 odst. 4 občanského soudního řádu má soud uvést pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci). Zjevně neopodstatněná je námitka, že výpočet soudu byl nepředvídatelný. Samozřejmě platí, že pokud soud počítá, má počítat správně (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Ads 20/2003-24 ze dne 24. 8. 2005, publ. pod č. 1390/2007 Sb. NSS, známý též pod populárním názvem signifikace multiplikace). V projednávané věci je přisouzená částka vypočtena jako součet slevy odpovídající 16 %, tj. přibližně jedné šestině ceny dovolené (zmařený den) a nemajetkové újmy vypočtené jako jedna desetina ceny dovolené celkem pro tři žalobce (následně snížené o třetinu odpovídající zpětvzetí žaloby nezletilou žalobkyní). Obdobný postup ostatně žalobci navrhli již v žalobě, stěžovatelka tak těžko mohla být překvapena - nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat v této souvislosti [nález sp. zn. II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105)]. Výpočet soudu je sám o sobě v zásadě správný [(33770 × 0,16) + (33770 × 0,1 × 2/3) ? 7654] a vůči jednotlivým krokům stěžovatelka nic nenamítla. Ústavní soud tak neshledal, že by obvodní soud porušil podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

7. Poukazoval-li stěžovatel na ztížení možnosti sjednocovat rozhodování soudů v bagatelních věcech, lze jej odkázat na výše uvedené úvahy o možnosti závažného zásahu do práv jednotlivců s ohledem na výši sporné částky. Nadto je Nejvyššímu soudu stále zachována možnost postupu podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud tak nepřípustnost odvolání pro bagatelnost v projednávané věci neshledal protiústavní [usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) a nález sp. zn. IV. ÚS 498/12 ze dne 11. 4. 2012 (N 77/65 SbNU 73)].

8. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu [usnesení sp. zn. II. ÚS 436/01 ze dne 3. 10. 2001 (U 36/24 SbNU 529)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu