I.ÚS 1825/20 ze dne 16. 7. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Kováče a Mgr. Lucie Kováčové, zastoupených Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4422/2018-667 ze dne 31. 3. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 139 C 164/2009 se žalobce domáhá po stěžovatelích zaplacení částky 146 330 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla okresním soudem zamítnuta. Usnesením tohoto soudu č. j. 139 C 164/2009-637 ze dne 30. 1. 2018 bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem. Toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 11 Co 91/2018-648 ze dne 22. 3. 2018 jako věcně správné potvrdil. Usnesení krajského soudu však napadl žalobce dovoláním, jemuž Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl a dovoláním dotčené usnesení Krajského soudu v Ostravě, potažmo předchozí usnesení Okresního soudu v Ostravě změnil tak, že odvolací řízení se nezastavuje.

Z právě uvedeného je zřejmé, že řízení ve věci samé (resp. odvolací řízení) v důsledku vydání napadeného rozhodnutí ještě neskončilo. Řízení o ústavní stížnosti je přitom založeno zásadně na přezkumu meritorních rozhodnutí vzešlých z již pravomocně skončených řízení, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, což není případ stěžovatelů. Sama o sobě skutečnost, že v důsledku zásahu Nejvyššího soudu se v řízení ve věci samé před odvolacím soudem pokračuje, ještě neznamená, že stěžovatelé jako žalovaní nebudou v daném civilním sporu úspěšní.

Přípustnost ústavní stížnosti není dána ani tím, že nyní napadené usnesení dovolacího soudu je rozhodnutím měnícím. Ve svých důsledcích jde totiž o obdobnou procesní situaci, jako kdyby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího (potažmo i nalézacího) soudu stran zastavení odvolacího řízení zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. V obou případech dochází k prolomení právní moci rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení zastaveno, a tím samozřejmě i právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala podmínky pro její věcné projednání a že o ní bylo rozhodnuto krátce po jejím podání, Ústavní soud již samostatným usnesením nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí, neboť by takový postup neměl žádný reálný význam.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2020


Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj