I.ÚS 1826/19 ze dne 9. 7. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou se sídlem Štěchovice 1356/12, Kroměříž, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2017 č. j. 14 C 117/2016-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017 č. j. 20 Co 324/2017-152 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 933/2019-208, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které nedostatečně odůvodnily, proč považovaly satisfakci v podobě zastavení trestního řízení za dostatečnou, a zamítly stěžovatelův nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel současně namítá, že do jeho práva na spravedlivý proces bylo zasaženo i v rámci dovolacího řízení tím, že bylo odmítnuto jeho dovolání s odkazem na skutečnost, že stěžovatel dostatečně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") náhrady nemajetkové újmy ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 98/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho vady odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Stěžovatel v dovolání nijak nekonkretizoval, který z předpokladů dovolání považuje pro něj za splněný, výslovně neuvedl, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky a ani neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (I.)

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.). Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2019


JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu