I.ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004
N 94/34 SbNU 19
Zmaření podmínky v pracovním právu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 14. července 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 6. 12. 2002 sp. zn. 15 C 61/2002 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby o zaplacení peněžité částky, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 4. 2003 sp. zn. 11 Co 72/2003, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 12. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1755/2003, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2002 sp. zn. 15 C 61/2002, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 11 Co 72/2003 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1755/2003 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2002 sp. zn. 15 C 61/2002, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 11 Co 72/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1755/2003 se ruší.


Odůvodnění



I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti obchodní společnosti I. R., a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) o zaplacení 314 458 Kč s příslušenstvím. Na základě odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a o podaném dovolání, jehož přípustnost dovozoval stěžovatel z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, bylo rozhodnuto tak, že je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal ve věci po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podstatou sporu projednávaného před obecnými soudy byla otázka nároku na odměnu sjednanou s vedlejší účastnicí v dohodě ze dne 30. 9. 1999 označené jako "dodatek o cílových odměnách". Žalovaná společnost, k níž byl stěžovatel v pracovním poměru, s ním uzavřela tuto dohodu, podle níž měla stěžovateli náležet odměna odvislá od plánovaného zisku z projektu, jehož realizaci v rámci pracovního poměru pro společnost I. R., a. s., stěžovatel zajišťoval. Společnost I. R., a. s., však stěžovateli sjednanou odměnu nevyplatila, přestože plánovaný zisk z předmětného projektu byl překročen, projekty byly reálně dokončeny a veškeré materiální předpoklady pro vyplacení odměny byly splněny.

Dle názoru obecných soudů však přesto nebyla žalovaná společnost povinna sjednanou odměnu stěžovateli vyplatit, neboť ze zmiňovaného "dodatku o cílových odměnách" vyplývá, že ukončením projektu se rozumí až "rozhodnutí představenstva žalované o ukončení projektového řízení". Takovéto rozhodnutí však představenstvo dodnes nepřijalo, přičemž z postoje vedlejší účastnice v průběhu řízení vyplynulo, že již ani přijmout nehodlá, a to přesto, že veškeré předpoklady pro jeho přijetí byly splněny.

Stěžovatel se naproti tomu domnívá, že nelze předmětnou dohodu vykládat tak, že by stěžovateli vznikl nárok na sjednanou odměnu pouze za podmínky ponechané zcela na vůli jedné ze smluvních stran. Účastníci dohody museli vzít podle stěžovatele za své (a stěžovatel to tak musel chápat a předpokládat, přičemž žalovaná společnost to tím dala najevo), že příslušné rozhodnutí má být a bude přijato, budou-li pro to splněny věcné předpoklady. Výše uvedený dvoustranný právní úkon tedy nemůže být vykládán tak, že sjednaná odměna, která měla stěžovatele mimo jiné motivovat k dosažení co možná nejvyššího zisku z předmětného projektu pro žalovanou, nemusí být stěžovateli ani při faktickém splnění všech rozhodných ukazatelů vyplacena, pokud představenstvo žalované společnosti bude nečinné a ryze formální rozhodnutí o ukončení projektového řízení neučiní.

Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se rovněž domnívá, že se rozhodnutí obecných soudů dotýkají také zásady "pacta sunt servanda", která vyplývá ze samotných principů právního státu. Vedlejší účastnice se zavázala vyplatit stěžovateli odměnu dle určitých ukazatelů, která měla motivovat stěžovatele k dosažení co nejlepších hospodářských výsledků, aby následně tuto odměnu stěžovateli upřela s poukazem na absenci svého vlastního rozhodnutí o ukončení projektového řízení, které i přes splnění všech věcných předpokladů její představenstvo dosud nepřijalo a přijmout již evidentně nehodlá.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud.

Obvodní soud pro Prahu 4 Ústavnímu soud sdělil, že považuje stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Rovněž Městský soud v Praze odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že toto odůvodnění není možno doplňovat nebo blíže zdůvodňovat, neboť odůvodnění má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatel předestírá vlastní hodnocení skutkových okolností případu a na tomto odlišném základě buduje odlišný právní názor na věc. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tato problematika se týká hodnocení důkazů a výkladových otázek právních předpisů upravujících standardní práva účastníků občanského soudního řízení, které však nemají ústavněprávní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že napadené usnesení je co do svého obsahu konformní s požadavky vytýčenými nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.], neboť v odůvodnění rozhodnutí dovolací soud uvedl stručné důvody (včetně citace judikátu) pro odmítnutí dovolání. Stěžovatel se tedy dověděl důvod, proč dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Vedlejší účastnice řízení obchodní společnost I. R., a. s., se vyjádřila tak, že návrh stěžovatele je koncipován jako podání k soudu další, třetí instance. Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod, opominul znění druhé věty tohoto ustanovení, podle níž podrobnosti stanoví zákon. Takovým zákonem jsou zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a zákon č. 1/1992 S., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony, které se však na daný případ nevztahují. Na právo na spravedlivou odměnu za práci nelze podle vedlejší účastnice pohlížet samostatně, ale právě v souvislosti s tím, jak je podrobněji upraveno v příslušných zákonech.

Jestliže stěžovatel dále tvrdí, že se rozhodnutí obecných soudů negativně dotýkají zásady pacta sunt servanda a zásady rovnosti práv, a to proto, že vedlejší účastnice uvedla stěžovatele v omyl, když s ním uzavřela dodatek o cílových odměnách, jedná se podle vedlejší účastnice o otázku pracovněprávní nikoliv ústavněprávní, tj., že omyl má být posuzován obecnými soudy, nikoliv Ústavním soudem. Sjednání dodatku je dvoustranným právním úkonem, přičemž rovnost subjektů je zachována při sjednání každé smlouvy v tom, že je jen na účastníku, který se necítí být v rovném postavení, aby se rovného postavení dovolal, případně aby smlouvu, která dle jeho názoru zasahuje do rovného postavení subjektů smlouvy, nepřijal.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je si vedlejší účastnice vědoma toho, že Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/03 zrušil ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu. Usnesení však bylo vyneseno před tímto zrušením, a proto Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s tehdy platným a účinným zákonem.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti navrhla vedlejší účastnice, aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl, a pokud by shledal pochybení na straně Nejvyššího soudu v tom, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, aby veden zásadou minimalizace zrušil jen toto usnesení a rozhodnutí nižších soudů ponechal v platnosti.

II.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná, ovšem z jiných důvodů, než jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním.

Ústavní soud již judikoval, že je při svém rozhodování vázán návrhem obsaženým v ústavní stížnosti (petitem), nikoliv však jejím odůvodněním, resp. důvody, v nichž stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud především zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to konkrétně do práva na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že jeho majetkový nárok nebude opomenut. Takové legitimní očekávání je totiž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii, 1996, Zwierzynski proti Polsku, 1996, Broniowski proti Polsku, 2002, aj.), stejně jako Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.; sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131) integrální součástí ochrany majetkových práv.

Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má totiž autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski proti Polsku 2002). Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation).

Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jež má ústavněprávní dimenzi, má reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, v daném případě v normách pracovněprávních (zákaz zneužívání výkonu práv a zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 7 odst. 2 zákoníku práce, ochrana účastníka pracovněprávního vztahu při sjednávání podmíněného úkonu podle § 241 odst. 2 zákoníku práce aj.).

Legitimní očekávání tedy nepůsobí bezprostředně mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (tedy mezi subjekty soukromého práva), nýbrž je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci, tj. soudu, jejž zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.



III.

Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 61/2002, který si k projednání ústavní stížnosti vyžádal, uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí smlouvu, podle níž za splnění určitých podmínek (dokončení projektů) obdrží dodatečnou odměnu odvozenou od zisku, kterého vedlejší účastnice realizací těchto projektů dosáhla. Podle poznámky pod čarou (interpretativního ustanovení smlouvy) se za ukončení projektu považuje rozhodnutí představenstva o ukončení projektového řízení.

S ohledem na takové znění smlouvy pak obecné soudy dovodily, že stěžovatel nemá na dohodnuté peněžité plnění nárok, neboť představenstvo vedlejší účastnice o ukončení projektů nerozhodlo, a není tudíž naplněna sjednaná smluvní podmínka (ukončení projektu).

K tomuto závěru dospěly obecné soudy i přesto, že v průběhu řízení byla provedena řada důkazů (na něž se v odůvodnění napadených rozhodnutí mimo jiné odkazuje) svědčících o tom, že projekty byly reálně ukončeny a že vedlejší účastnice z nich měla zisk. Jinými slovy, že materiální podmínky vzniku stěžovatelova nároku byly naplněny, představenstvo vedlejší účastnice však tuto skutečnost formálně nedeklarovalo svým rozhodnutím.

V daném případě tedy stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu, podle níž měl stěžovateli vzniknout nárok na vyplacení sjednaného plnění, který byl vázán na suspenzivní podmínku ukončení příslušných projektů. Podle interpretační klauzule smlouvy se za ukončení projektů považuje rozhodnutí statutárního orgánu vedlejší účastnice o ukončení "projektového řízení".

Pokud reálné předpoklady pro vznik nároku byly naplněny, je podle Ústavního soudu třeba posuzovat rozhodnutí představenstva vedlejší účastnice jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám. Pokud vedlejší účastnice o těchto skutečnostech dosud, a zdá se svévolně, nerozhodla, nelze vznik nároku na takové rozhodnutí vázat, a to právě s ohledem na to, že takový postoj vedlejší účastnice lze považovat za zneužití výkonu práva a postavení v pracovněprávním vztahu. Na takové jednání pak podle Ústavního soudu dopadá rovněž ustanovení § 241 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož je třeba považovat právní úkon za nepodmíněný, jestliže jeho účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří (v daném případě formálně nestvrdí naplnění materiálních předpokladů vzniku nároku stěžovatele). Pokud se vedlejší účastnice k poskytnutí plnění za sjednaných podmínek zavázala a ze strany stěžovatele bylo sjednané plnění poskytnuto a vedlejší účastnice z něj měla majetkový prospěch, nelze její nynější omisivní postoj vykládat k tíži stěžovatele. Takový výklad totiž rovněž porušuje právní princip "pacta sunt servanda", který je obecným právním principem a který v rovině ústavněprávní tvoří nepominutelný atribut materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud s ohledem na to dospěl k závěru, že soudy přijatým výkladem jednoduchého práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě legitimního očekávání k nabytí plnění, které od vedlejší účastnice požadoval na základě předmětného dodatku o cílových odměnách. Stěžovatelovo legitimní očekávání jako základní právo nepůsobí horizontálně, tedy v daném případě mezi účastníky pracovněprávního vztahu, nýbrž ve vztahu ke státu - tj. soudu -, když prozařuje normami jednoduchého práva (v daném případě normami zákoníku práce), jejichž aplikací a interpretací jsou obecné soudy povinny poskytovat ochranu tomuto základnímu právu. Jestliže obecné soudy ve svých rozhodnutích při interpretaci zákoníku práce nezohlednily shora uvedené skutečnosti, zasáhly do základního práva stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se absence odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že se touto námitkou již nezabýval, neboť shledal neústavnost napadených rozhodnutí v samotném meritu (neposkytnutí ochrany legitimnímu očekávání při uplatňování nároku na poskytnutí plnění). Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než zrušit všechna stěžovatelem napadená rozhodnutí včetně rozhodnutí dovolacího soudu. Po kasačním nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, vzniká zcela nová procesní situace, s níž se bude muset Nejvyšší soud eventuelně znovu vypořádat v případě, že některý z účastníků by po novém rozhodnutí nalézacího, resp. odvolacího soudu toto rozhodnutí opětovně napadl dovoláním.

Ústavní soud již k tomu v minulosti uvedl, že podle čl. 4 Ústavy je úkolem všech soudů poskytovat ochranu základním právům. Obecné soudy by proto měly vždy vážit, pokud jim zákon uděluje možnost připuštění určitého procesního prostředku, zda v konkrétním případě otázku a potřebu "ochrany" objektivního práva (sjednocování právních názorů obecných soudů) lze pojímat zcela odtrženě od ochrany subjektivních základních práv jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 555/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 83).

Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.