I.ÚS 1870/19 ze dne 26. 11. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Mušky, zastoupeného Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1583/2017-75 ze dne 26. 3. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 284/2016-55 ze dne 13. 10. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 273/2015-26 ze dne 29. 3. 2016 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 144 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008 o zaplacení částky 1 092 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 sice konstatoval, že v daném řízení došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době, avšak zamítl žalobu, aby stát byl povinen zaplatit stěžovateli požadovaných 144 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že se nekonstatuje porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době, jinak je jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že závěry soudů o tom, že téměř osmileté řízení nebylo ovlivněno nesprávným úředním postupem, ale nutností reagovat na opravné prostředky stěžovatele, jsou ústavně nekonformní. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že při hodnocení přiměřenosti délky řízení v rámci úvah o naplnění předpokladů nesprávného úředního postupu je rozhodující především celková délka řízení, a ne zda v něm docházelo k dílčím průtahům či nikoliv. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů o tom, že vyřizování jím podávaných opravných prostředků nebylo možno klást k tíži státu. V souzené věci není vskutku pochyb o tom, že na celkové délce řízení se nejvýrazněji podepsala stádia řízení vedená na základě opravných prostředků stěžovatele. Zde je však nutno podotknout, že důvodem opakovaného rušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně ze strany Nejvyššího soudu byl odlišný pohled dovolacího soudu na právní posouzení věci. Konkrétně šlo jednak o posouzení otázky předčasnosti žaloby ve vazbě na nedostatek předběžného projednání nároku podle § 14 zák. č. 82/98 Sb., jednak o odlišné posouzení otázky běhu promlčecí doby. Nešlo tedy o situaci předvídanou soudy opětovně připomínaným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (publikovaným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dle tohoto judikátu se nesprávný postup při zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem nadřízeným omezuje na případy, kdy soud nižšího stupně nerespektuje závazný právní názor soudu vyššího stupně, anebo kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti či procesní vady, nikoli však též na případy odlišného (hmotně) právního výkladu. Rozhodnutí soudů zmíněnému stanovisku zcela odpovídají. Ústavní soud tedy k závěru o porušení základních práv stěžovatele nedospěl.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019


David Uhlíř v. r.
předseda senátu