I.ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010
N 200/58 SbNU 779
K otázce úhrady nákladů řízení organizační složky státu (orgánu veřejné správy) zastoupené advokátem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 16. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1877/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ř. proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 č. j. 68 Co 192/2010-178, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem (v původním řízení v postavení žalobce) a vedlejším účastníkem (v původním řízení v postavení druhého žalovaného), za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Praha 4, Na Pankráci 56, jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 č. j. 68 Co 192/2010-178 se ve výroku I zrušuje.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výroku I v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem (stěžovatelem) a 2. žalovaným (dle kterého je stěžovatel povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 332 508,04 Kč) potvrzuje (výrok I usnesení městského soudu).

Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, ten zamítl žalobu stěžovatele s žádostí, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 30 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Stěžovatele zavázal zaplatit 2. žalovanému (tj. Ředitelství silnic a dálnic ČR - dále též jen "vedlejší účastník") náhradu nákladů řízení ve výši 332 508,04 Kč (výrok II), rozhodl, že 1. žalovaný nemá vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a vyslovil, že právnímu zástupci stěžovatele bude proplacena odměna za zastupování a hotové výdaje ve výši 809 829,60 Kč. Šlo o žalobu o náhradu škody vzniklé tím, že vedlejší účastník užívá stěžovatelovy pozemky bez právního důvodu a vybudoval na nich silnici I. třídy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že Městský soud v Praze jako soud odvolací měl vyhovět jeho odvolání a rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jeho povinnost zaplatit žalovanému částku 332 508,04 Kč je fakticky procesní sankcí, trestem za to, že si dovolil podat žalobu na náhradu škody z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v žalobě a zejména v doplnění skutkových tvrzení žaloby. Proti žalovanému vedl stěžovatel mnoho soudních sporů, některé jsou citovány i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 256/2006-156, avšak žalovaný byl vždy zastoupen kvalifikovaným zástupcem-zaměstnavatelem (pozn.: správně zaměstnancem) žalovaného s úplným právnickým vzděláním, který vždy hájil jeho práva. V tomto řízení se však v jeho průběhu nechal žalovaný zcela účelově zastoupit advokátem, ačkoli má k dispozici týmy právníků, kteří jsou vůči němu v zaměstnaneckém poměru a zastupování před soudy patří k jejich pracovní náplni. Ředitelství silnic a dálnic je dle své zřizovací listiny ze dne 11. 12. 1996 státní příspěvkovou organizací zřízenou tehdejším Ministerstvem dopravy a spojů. Ředitelství silnic a dálnic stěžovatel zažaloval jako právního nástupce Silničního investorského útvaru Praha, který byl odpovědný za pochybení, v důsledku něhož před zahájením stavby předmětné silnice I. třídy nedošlo k řádnému majetkovému vypořádání s tehdejším vlastníkem pozemků. Městský soud v Praze měl přihlédnout k mimořádným okolnostem vzniku a vedení tohoto soudního sporu a stejně tak měl přihlédnout i k neústupnosti Ředitelství silnic a dálnic ČR jako žalovaného; v neposlední řadě měl vzít v úvahu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který řeší otázku úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem. Žalovaný je státní příspěvkovou organizací, která má k dispozici obrovský majetek ve vlastnictví státu a disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků-právníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů žalovaného před soudy. Je věcí žalovaného, že zcela účelově udělil plnou moc v tomto sporu advokátovi; pokud se však tak již stalo, nelze za této situace od stěžovatele spravedlivě žádat, aby platil žalované straně náklady řízení takto vzniklé; tyto náklady totiž nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dodal, že právní zástupce žalovaného byl v celém sporu naprosto pasivní, omezil se pouze na velmi stručné tvrzení, že stěžovatelův nárok je nedůvodný, neboť mu prý žádná škoda nevznikla, anebo že nárok je promlčen. Právní zástupce žalovaného po celé řízení nepředložil soudu žádný právní rozbor, žádné obsáhlé vyjádření, žádné shrnutí dosavadního stavu, žádné konkrétní stanovisko na mimosoudní vyřízení sporné záležitosti. Výše uvedené rozhodnutí ohledně nákladů řízení je prý vůči stěžovateli nejen likvidační, nýbrž i v rozporu s dobrými mravy, neboť byl zavázán k zaplacení nákladů řízení, které nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení k bránění práva žalovaného.

Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené rozhodnutí.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že s ohledem na neúspěch stěžovatele před soudem prvního stupně byl zcela správně přiznán nárok na náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi jakožto procesní straně ve sporu v celém rozsahu úspěšné. Právní zástupce vedlejšího účastníka se opakovaně ve věci vyjadřoval, opakovaně se zúčastňoval ústních jednání ve věci, dokonce byl účasten i u jednání před dožádaným Okresním soudem v Olomouci. V rámci soudního řízení bylo na právním zástupci vedlejšího účastníka projednat tento postup se zmocnitelem, hodnotit a zaujímat stanoviska k velkému množství, byť zmatečných, úkonů stěžovatele, "ať už s věcí souvisejících nebo úkonů, kterými byl neustále ze strany stěžovatele rozšiřován a měněn předmět řízení". Pro rozhodování o nákladech řízení je hlavní zásada úspěchu ve věci a v tomto smyslu je rozhodnutí o nákladech řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Dovolávat se zásad spravedlivého procesu a uplatňovat své právo podáním ústavní stížnosti v situaci, kdy nalézací soud - pro liknavost postupu žalobce a díky povrchně koncipované žalobní naraci - zcela jednoznačně rozhodl o zamítnutí žaloby, je krajně nezodpovědné. Vedlejší účastník poukázal i na to, že Ústavní soud se ke zrušení výroku o nákladech soudního řízení uchyluje pouze výjimečně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.

Stěžovatel námitky vedlejšího účastníka označil za liché. Zdůraznil, že vedlejší účastník zcela ignoroval jeho hlavní námitku, že si zcela účelově teprve v průběhu soudního řízení sjednal právní zastoupení advokátem.

S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť od něho další objasnění věci nelze očekávat.

II.

1. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, nadto ve značně citelné výši. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník je státní příspěvkovou organizací, která má k dispozici obrovský majetek ve vlastnictví státu a disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků-právníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů žalovaného před soudy. Je jistě věcí vedlejšího účastníka, že udělil plnou moc v tomto sporu advokátovi; pokud se však tak již stalo, nelze za této situace od stěžovatele spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Touto problematikou se již Ústavní soud ve srovnatelných věcech zabýval. Kupříkladu v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357) Ústavní soud rekapituloval nálezovou judikaturu Ústavního soudu následovně:

"Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud předesílá, že dne 24. 11. 2009 vydal čtvrtý senát nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) týkající se téhož stěžovatele, zastoupeného týmž advokátem, kterým byla řešena totožná problematika, tj. úhrada nákladů řízení vzniklých při zastupování advokátem České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, přičemž žalobě stěžovatele rovněž nebylo vyhověno. Od závěrů zde uvedených nemá Ústavní soud v tomto případě důvod se odchylovat a obdobně uvádí:

Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. (Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.) V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který byl východiskem i pro nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09, Ústavní soud uvedl, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Druhý senát Ústavního soudu považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.".

3. Žalovanou stranou v nyní projednávané věci bylo Ředitelství silnic a dálnic ČR, které je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem dopravy (srov. čl. IV zřizovací listiny), tedy ústředním orgánem státní správy. Jde o právnickou osobu, která hospodaří s majetkem státu (srov. § 53 odst. 1 ve spojení s § 8 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Státní příspěvková organizace nemá vlastní majetek, nabývá majetek pro stát; vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se tohoto majetku a "účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické právo nebo jiné obdobné právo státu je, či není" (srov. § 55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.).

Zákon tedy pojmově - podobně jako u státu (srov. citovaný nález: "... orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy.") - předpokládá existenci takové organizační složky vedlejšího účastníka, která mu umožní vystupovat v soudním řízení, a tím i zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy (a důsledně vzato i ochrany zájmů České republiky, neboť vedlejší účastník hospodaří s majetkem státu). Proto (tj. z důvodu analogické teleologie) - obdobně jako u citované nálezové judikatury vztahující se explicitně ke státu - je nutno i zde dovozovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je vedlejší účastník vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu - zde je další podoba se státním orgánem), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Na druhou stranu nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla. Je tedy třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je vedlejší účastník) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou vedlejším účastníkem, případně právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup vedlejšího účastníka, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.

4. Městský soud však shora uvedené principy nerespektoval. Vyšel z opačné premisy, tj. že vedlejšímu účastníku (jako v soudním sporu vítěznému účastníku) a priori náleží náhrada jeho nákladů řízení, tj. bez ohledu na předmět sporu, bez relevance okolností konkrétního případu. Jinými slovy, hledisko předmětu sporu pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku městský soud apriorně, v rozporu s nalézavou judikaturou Ústavního soudu, eliminoval. Městský soud přitom řádně nezdůvodnil, že by šlo o takový předmět sporu, kvůli němuž lze shledat postup vedlejšího účastníka, který zvolí pro své zastupování advokáta, za adekvátní.



III.

1. Vzhledem k tomu, že městský soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, došlo v předmětné věci k porušení stěžovatelova práva na řádný a spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Proto Ústavní soud návrhu vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze ve výroku I o nákladech řízení podle § 82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

2. K tomu Ústavní soud dodává, že věcně tím nijak nepředjímá konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze. Zodpovězení této otázky je nyní na městském soudu, neboť tuto otázku - při respektování shora citovaných tezí - dosud odvolací soud nevyřešil. Pokud by se nyní k této otázce Ústavní soud autoritativně vyjadřoval, nahrazoval by nezávislé posouzení obecného soudu hodnocením vlastním, a tím by nahrazoval jeho činnost; to mu však podle Ústavy nepřísluší, neboť není součástí soustavy obecných soudů. Zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu.

3. Jako obiter dictum však Ústavní soud uvádí, že bez významu by nemusela být ta část odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, která deklaruje (na str. 3 v odstavci třetím), že obecné soudy již předtím "ve svých rozhodnutích vyslovily právní názor, že 2. žalovaný, resp. jeho právní předchůdce při plánování a realizaci stavby silnice 1/10 v letech 1975-1978 respektovali vlastnické právo právní předchůdkyně žalobce A. F., a z tohoto důvodu není předpoklad pro řešení vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným dle ust. § 421 a násl. obč. zák. ve znění zák. č. 131/92 (sic - pozn. red.: správně patrně ve znění zákona č. 131/1982 Sb.) ... Žalobce byl před zahájením řízení seznámen s právní problematikou výstavby rychlostní silnice, a musel si tak být při vynaložení nutné procesní opatrnosti vědom následků neúspěchu v tomto řízení.". Odvolací soud si tak bude muset položit otázku, zda nebyl i vedlejší účastník před zahájením řízení seznámen s právní problematikou výstavby rychlostní silnice; pokud by tomu tak skutečně bylo, mohl by se nabízet závěr, že zvolení advokáta nebylo ze strany vedlejšího účastníka adekvátní. Nelze přitom přehlédnout, že se v souzené věci jednalo - jak již bylo uvedeno - o žalobu o náhradu škody údajně vzniklé tím, že vedlejší účastník užívá stěžovatelovy pozemky bez právního důvodu a vybudoval na nich silnici I. třídy; jde tedy o problematiku, která se činnosti vedlejšího účastníka bezprostředně dotýká.

Odvolací soud by měl rovněž reflektovat - jak uvádí na str. 2 napadeného usnesení - že soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že stěžovatel ani po poučení soudem neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. I úroveň procesního postupu žalobce může být relevantní pro posouzení adekvátnosti zvolení advokáta vedlejším účastníkem. Zpravidla lze dovozovat, že čím méně je kvalifikovaná žaloba a procesní postup žalobce, tím menší požadavky se kladou k dosažení úspěchu v řízení na žalovaného. Odvolací soud tak bude muset přesvědčivě vyargumentovat, z jakých důvodů nemohl adekvátně reagovat na procesní postup stěžovatele vedlejší účastník sám, tedy cestou vlastních zaměstnanců-právníků.

Ostatně, i sám vedlejší účastník kritizuje kvalitu procesního postupu stěžovatele, jestliže ve vyjádření k ústavní stížnosti (na str. 5 dole) uvádí, že "nelze přehlédnout, že ústavní stížnost vykazuje obdobné deficity, které jsou typické pro podanou žalobu stěžovatele a pro strategii postupu stěžovatele a jeho právního zástupce v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Jinými slovy řečeno, vedlejší účastník postrádá v ústavní stížnosti hlubší a přesvědčivější argumentaci dokládající důvod pro prolomení zdrženlivého postoje Ústavního soudu k posuzování ústavní dimenze přezkoumání rozhodnuti obecných soudů o nákladech řízení ...". Tedy vedlejší účastník nepředkládá argumentaci, proč nebyl schopen adekvátně reagovat na postup stěžovatele (před obecnými soudy) "postrádající hlubší a přesvědčivější argumentaci" pomocí vlastních zaměstnanců-právníků.