I.ÚS 190/96 ze dne 10. 3. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti M.J., zastoupeného advokátem JUDr. P.H., proti rozhodnutí V., ze dne 21. 2. 1994, čj. VS 880/93, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel ústavní stížností ze dne 5. 7. 1996, doplněnou podáním ze dne 18. 3. 1997, se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí generálního ředitele V., jímž byl jako ředitel v N., propuštěn ze služebního poměru, přičemž toto rozhodnutí bylo právně vadné. Proti tomuto rozhodnutí se sice odvolal, ale příslušné správní orgány o něm do dne podání ústavní stížnosti nerozhodly, takže svou ústavní stížnost opírá o porušení práva na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, způsobeného zásahem orgánů veřejné moci, tj. jejich nečinností.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR. Z jeho sdělení a podkladů vyšlo najevo, že stěžovatel požádal svým dopisem ze dne 7. 3. 1994 generálního ředitele V., o uvolnění ze služebního poměru příslušníka V., podle § 110 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Právní účinky žádosti o uvolnění ze služebního poměru podle § 105 citovaného zákona na základě oznámení nezájmu setrvat ve služebním poměru nastávají ex lege a pracovní poměr stěžovatele tak skončil dnem 31. 5. 1994. Stížnost na předchozí rozhodnutí o propuštění z pracovního poměru se proto jeví jako opožděná.

Ústavní soud k ústavní stížnosti musel nejprve konstatovat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, neposuzuje přístupy, názory a závěry soudů nebo jiných orgánů veřejné moci, ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Dospěl pak k závěru, že věc služebního poměru stěžovatele byla vyřešena jinak a v jiné době, než kterou sám ve své ústavní stížnosti uvádí a chápe jako značné průtahy způsobené nečinností orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost byla tedy podána osobou zřejmě neoprávněnou. Současně musel vzít zřetel na to, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, byl přípisem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999 vyzván, aby ve lhůtě do 20. 2. 1999 ústavní stížnost ještě doplnil v konkrétních otázkách v přípisu uvedených, což však ve stanovené lhůtě neučinil a soudce zpravodaj nemohl ponechat neodstranění vytčených vad bez povšimnutí.

Soudce zpravodaj z uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení musel usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítnout. Vzhledem k tomu nebylo možno ani vyhovět stěžovateli, aby mu byly hrazeny náklady spojené se zastoupením podle § 83 odst. 1 citovaného zákona.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 10. března 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu