I.ÚS 190/98 ze dne 9. 3. 1999
N 37/13 SbNU 261
K náležitostem návrhu na zahájení konkursního řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatele MaDaS, spol. s r.o., proti usnesení
Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn.
14 K 150/94, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.
2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, takto:

Usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6.
1997, sp. zn.14 K 150/94, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, se zrušují.


Odůvodnění
Usnesením ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 14 K 150/94, rozhodl
Krajský obchodní soud v Ostravě k návrhu navrhovatelů Ž.P. s.p. se
sídlem v Prostějově a MaDaS spol. s r.o. se na prohlášení konkurzu
na majetek odpůrce, obchodní společnosti MaD-M., spol. s r.o. se
tak, že se řízení zastavuje. Návrh stěžovatele (navrhovatele č.
2) MaDaS, spol. s r.o. na prohlášení konkurzu, který podal dne 7.
9. 1995, byl za podmínek § 4 odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb.,
o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon"), považován za
přistoupení k řízení, neboť již dříve - návrhem doručeným soudu
dne 27. 9. 1994 - se prohlášení konkurzu domáhal navrhovatel č.
1 (Železárny Prostějov, s.p.).

Toto rozhodnutí Krajský obchodní soud v Ostravě odůvodnil
tak, že stěžovatel (i další navrhovatel) byli vyzváni, aby podle
§ 4 odst. 2 doplnili návrh ve smyslu novely zákona provedené
zákonem č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 445/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, o uvedení skutečností osvědčujících, že odpůrce má
majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu. Pro případ
nesplnění této povinnosti byli poučeni podle § 43 odst. 2
občanského soudního řádu tak, že řízení bude zastaveno, jestliže
vytčená vada nebude ve stanovené lhůtě odstraněna. Stěžovatel svým
podáním ze dne 27. 2. 1997 reagoval na výzvu soudu dopisem, v němž
uvedl, že v době podání návrhu v roce 1995 měl odpůrce v majetku
"nemovitosti", avšak v průběhu doby byl jeho nemovitý majetek
"převeden" a proto stěžovatel navrhl zamítnutí návrhu na konkurs
"pro nedostatek majetku". Krajský obchodní soud v Ostravě však
dovodil, že stěžovatel neodstranil tvrzenou vadu svého podání
a soud proto nemohl pro tento nedostatek v řízení dále pokračovat.

V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel mimo jiné
zdůraznil, že v době podání návrhu na konkurs, tj. 7. 9. 1995,
nebylo jeho náležitostí osvědčení, že odpůrce má majetek
postačující k úhradě nákladů konkurzu, neboť zák. č. 94/1996 Sb.
- který tuto náležitost zakotvuje - nabyl účinnosti až dnem 1. 6.
1996.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 2. 1998, sp. zn.
2 Ko 100/97, rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě
potvrdil. Vycházel přitom jednak z toho, že ustanovení čl. V.
zákona č. 94/1996 Sb. stanoví, že tento zákon platí i pro řízení
zahájená před jeho účinností, přičemž právní účinky úkonů, které
nastaly dříve, zůstávají zachovány, jednak ze subsidiárního
a přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu na
řízení o konkursu a vyrovnání (§ 3 odst. 1 zákona ve znění platném
po 1. 6. 1996). Dále uvedl, že podle ustanovení § 4 odst. 2
citovaného zákona ve znění zákona č. 94/1996 Sb. musí navrhovatel
- jde-li o návrh věřitele - doložit náležitosti návrhu na zahájení
konkursního řízení, tj., že má proti dlužníkovi splatnou
pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují, že dlužník je
v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu.
K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se
v návrhu dovolává. Následně poukázal na to, že návrh stěžovatele
ze dne 7. 9. 1995 (doplněný podáním ze dne 27. 2. 1997) neobsahuje
jednu z podstatných náležitostí návrhu na zahájení konkurzního
řízení uvedenou v ust. § 4 odst. 2 zákona ve znění pozdějších
předpisů, tedy okolnosti, které by osvědčovaly, že dlužník má
majetek postačující k úhradě nákladů konkurzu, byť byl navrhovatel
náležitě poučen o tom, že soud řízení zastaví, pokud nebude moci
pro tento nedostatek návrhu v řízení pokračovat.

Citovaná usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě
a Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel ústavní stížností,
ve které uvádí, že jimi bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na
soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 Ústavy České
republiky.

Stěžovatel zejména poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 17. 1. 1997, sp. zn. 4 Ko 318/96, jehož odůvodnění
bylo uveřejněno v časopisu Soudní judikatura, 1. ročník, č. 11/97
pod č. 90 na s. 263 - 264; tam uvedená právní věta konstatuje, že
"Podmínkou pro prohlášení konkursu (12a odst. 1 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů) není, aby bylo osvědčeno, že dlužník má majetek
postačující k úhradě nákladů konkursu". Stěžovatel uvedl, že
z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že "jde o obdobnou
problematiku, kdy navrhovatel se domáhal prohlášení konkurzu na
majetek dlužníka před účinností novely zákona zákonem č.
94/1996". Kromě toho připomněl, že daná problematika je soudy
různě vykládána a rozhodování není jednotné.

Nesprávnost napadených usnesení Krajského obchodního soudu
v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci spatřuje stěžovatel v tom,
že nebyla respektována zásada, že soudce je při rozhodování vázán
zákonem. Proto řízení nemělo být zastaveno, ale mělo být
rozhodnuto ve věci samé.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byla usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Ko 100/97,
a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6.
1997, sp. zn. 14 K 150/94, zrušena a prohlásil, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí ve věci samé.



K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní
soud v Olomouci a Krajský obchodní soud v Ostravě. Vedlejší
účastník řízení Železárny Prostějov, s.p. - nyní Hanácké železárny
a pérovny, a.s. - se k ústavní stížnosti nevyjádřil a na ústním
jednání netrvá.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na
odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení. Opětovně konstatoval,
že novela zákona o konkursu a vyrovnání (zákon č. 94/1996 Sb.)
v ust. § 4 odst. 2 s účinností od 1. 6. 1996 upravila náležitosti
návrhu věřitele tak, že navrhovatel musí doložit, že má vůči
dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují,
že dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě
nákladů konkursu. Vzhledem k tomu, že zákon č. 94/1996 Sb.
v přechodném ustanovení čl. V odst. 1 stanovil, že tento zákon
platí i pro řízení zahájená před jeho účinností a že právní účinky
úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány, postupoval podle
názoru Vrchního soudu soud prvního stupně správně, jestliže se
pokusil neúplné návrhy navrhovatelů doplnit postupem podle § 43
o.s.ř., neboť návrh věřitele musí obsahovat údaje, z nichž lze
usuzovat, že dlužník jistý majetek má. Z textu citovaného zákona
totiž nevyplývá, že postačí tvrzení v návrhu věřitele, že dlužník
žádný majetek nemá, popř., že jeho majetek k úhradě nákladů
konkursu nepostačuje.

Vrchní soud dále uvedl, že při svém rozhodování vzal v úvahu
i to, že zákon č. 94/1996 Sb. stanovil novou náležitost návrhu
věřitele, kterou zákon v době zahájení řízení neobsahoval.
Ustanovení zákona ve znění pozdějších předpisů o náležitostech
návrhu jsou však ustanoveními procesními a nikoliv hmotněprávními.
Vrchní soud se v této souvislosti zabýval otázkou retroaktivity
v českém právním řádu a konstatoval, že "obecný zákaz
retroaktivity zákonů výslovně stanoven není" a že za výslovné
vyjádření této zásady pro trestní právo je pokládán čl. 40 odst.
6 Listiny (a současně odkazuje na Knapp, V.: Teorie práva,
C.H.Beck, Praha 1996, str. 208), který zakotvuje zpětnou účinnost
právní úpravy ve prospěch pachatele. Z uvedeného dovozuje, že "na
již existující právní vztahy lze vztáhnout účinky podle zákonů,
které nabyly platnosti a účinnosti po vzniku posuzovaných právních
vztahů. Za tohoto právního stavu nelze dovodit, že by zpětná
účinnost procesních norem a přechodného ustanovení článku V zákona
č. 94/1996 Sb. byla protiústavní".



Vrchní soud dále poukázal na čl. 36 odst. 1 Listiny, který
stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona v platném znění
upravuje náležitosti návrhu a tedy postup věřitele, který chce
dosáhnout prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K zastavení
řízení o návrhu stěžovatele vedlo právě to, že nebyly splněny
zákonem stanovené podmínky tohoto postupu.

Vrchní soud v Olomouci dovodil, že rozhodnutím žádného z obou
soudů nebylo "zasaženo" právo stěžovatele podle čl. 36 Listiny
a ani nebyl porušen čl. 95 Ústavy České republiky, neboť oba soudy
se řídily zákonem ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s tím,
aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Krajský obchodní soud ve svém vyjádření konstatoval, že
vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro
nedostatek majetku je závažným rozhodnutím a "je proto vázáno na
zjištění majetkových poměrů dlužníka, což může následovat až na
základě řádného procesního návrhu. Nemůže být proto vydáno jako
důsledek nesplnění jedné z náležitostí návrhu". Krajský obchodní
soud při rozhodování o předmětném návrhu proto vycházel z toho, že
návrh nesplňuje procesní náležitosti, a to ani po výzvě
k odstranění vad návrhu učiněné podle § 42 odst. 4 o.s.ř. Vzhledem
k tomu, že se jednalo o takové vady, pro které nebylo možné
v řízení pokračovat, bylo vydáno usnesení o zastavení řízení podle
§ 43 odst. 2 o.s.ř.

Krajský obchodní soud na ústním jednání netrvá.

Vzhledem k nejednotné judikatuře Vrchního soudu v Praze
a Vrchního soudu v Olomouci, na niž poukázal stěžovatel a se
zřetelem k závažnosti otázky, která má význam pro řešení ústavní
stížnosti, byl podle § 49 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním
soudu"), požádán o vyjádření Nejvyšší soud ČR.



Nejvyšší soud ČR v prvé řadě odkázal na bod VII. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR
k výkladu některých ustanovení zákona ve znění pozdějších
předpisů, které bylo později publikováno pod č. 52/1998 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud ČR zejména
formuloval právní větu, že "osvědčení úpadku dlužníka a osvědčení
majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, není
náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, ani podmínkou
konkursního řízení". Ukládá-li totiž ustanovení § 4 odst. 2 věty
první zákona ve znění pozdějších předpisů věřiteli, aby v návrhu
na prohlášení konkursu uvedl okolnosti, které osvědčují, že
dlužník je v úpadku, a že má majetek postačující k úhradě nákladů
konkursu, vymezuje tím obsahové náležitosti návrhu. Povinnost
uvést okolnosti způsobilé osvědčit úpadek a majetkové poměry
dlužníka v návrhu nelze proto zaměňovat s jejich vlastním
osvědčením. Požadavku tohoto ustanovení - podle stanoviska
Nejvyššího soudu ČR - vyhovuje i tvrzení, že dlužník žádný majetek
ve skutečnosti nemá. To však platí jen tehdy, je-li z návrhu
patrno, že věřitel jeho podáním nesleduje poměrné uspokojení své
pohledávky z dlužníkova majetku, nýbrž je srozuměn se zamítnutím
návrhu podle ustanovení § 12a odst. 3 uvedeného zákona.

Podle citovaného stanoviska závěr soudu, že úpadek dlužníka
nebyl osvědčen, se projeví zamítnutím návrhu, avšak v žádném
případě nelze z tohoto závěru zpětně usuzovat na vady návrhu na
prohlášení konkursu, eventuálně dovozovat, že za dané situace
nejsou splněny podmínky pro další pokračování v konkursním řízení.
Jestliže se v ustanovení § 12a odst. 1 zákona ve znění pozdějších
předpisů hovoří o splnění "zákonem stanovených podmínek" pro
prohlášení konkursu, mají se tu zjevně na mysli podmínky
(předpoklady), za nichž lze návrhu věcně vyhovět, nikoli tedy
podmínky řízení, které vymezují situace, za nichž lze ve věci
jednat (v řízení pokračovat). Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR
je též nepochybné, že ze závěru, podle kterého existence majetku
dlužníka nebyla osvědčena, jejž soud činí až v průběhu řízení,
nelze ani zde zpětně usuzovat na vadu návrhu na prohlášení
konkursu a rovněž se tím nezakládá překážka, jež by bránila
dalšímu pokračování konkursního řízení (nejde o nedostatek
podmínky řízení).

Od 1. 6 . 1996 nelze podle tohoto stanoviska po navrhovateli
(ať již jím je věřitel, dlužník nebo jiná osoba) požadovat, aby
osvědčil, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů
konkursu, neboť ust. § 12a zákona ve znění pozdějších předpisů
neváže zamítnutí návrhu k neexistenci (nedoložení) majetku, který
k úhradě nákladů konkursního řízení postačuje, nýbrž pojí je až
k závěru soudu, že nedostatek takového majetku je zřejmý. Bude-li
tedy mít soud o (ne)existenci majetku dlužníka postačujícího
k úhradě nákladů konkursního řízení pochybnosti, je vyloučeno, aby
návrh na prohlášení konkursu podle ust. § 12a odst. 3 zákona ve
znění pozdějších předpisů zamítl. Uvedenou obsahovou změnu ostatně
dokládá také důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 94/1996
Sb., podle které soud zamítne návrh na prohlášení konkursu jen při
zřejmém nedostatku potřebného majetku. Nejvyšší soud ČR proto
poukázal na nepřesnost úvahy Krajského soudu v Hradci Králové ve
věci sp. zn. 28 K 1034/95, podle níž "...navrhovatel nijak
neosvědčil, že má dlužník majetek postačující k úhradě nákladů
konkursu" a konstatoval, že správně naopak postupoval Vrchní soud
v Praze ve věci sp. zn. 4 Ko 318/96, jestliže "existenci majetku
dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, za podmínku pro
prohlášení konkursu nepokládal".

Ústavní stížnost je důvodná.



Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými
usneseními Vrchního soudu v Olomouci a Krajského obchodního soudu
v Ostravě bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na soudní
ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy
České republiky. Tím má zřejmě na mysli především ustanovení
odstavce prvního čl. 36 Listiny, podle kterého se každý může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatel zejména uvedl, že na výzvu Krajského obchodního
soudu v Ostravě k doplnění návrhu ve smyslu ustanovení § 4 odst.
2 zákona ve znění novely (zákon č. 94/1996 Sb.), o uvedení
skutečností osvědčujících, že odpůrce má majetek postačující
k úhradě nákladů konkursu, reagoval sdělením, že v době podání
návrhu (tj. před účinnosti uvedené novely zákona), odpůrce majetek
měl, ale tehdy se tato skutečnost v návrhu na prohlášení konkursu
neuváděla. V průběhu doby však byl majetek odpůrce převeden
a o jeho ostatním majetku stěžovatel "vědomost neměl".

Ústavní soud proto musel nejprve posoudit, zda na návrh
podaný za účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, v době před jeho novelizací provedenou zákonem č.
94/1996 Sb. (tj. před 1. 1. 1996), lze aplikovat i obsahové
náležitosti podání vyžadované ustanovením § 4 odst. 2 cit. zákona
ve znění zákona č. 94/1996 Sb. Následně Ústavní soud uvažoval, zda
v řízení před obecným soudem zahájeném ještě před platností
a účinnosti zákona č. 94/1996 Sb., trpěl návrh vadami podání ve
smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., a tedy, zda byl dán důvod
pro postup obecného soudu podle ustanovení odst. 2 věty první
tohoto předpisu, který ukládá soudu zastavení řízení, pokud přes
výzvu předsedy senátu není podání opraveno nebo doplněno.



Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou respektuje
skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu
zpravidla nepřísluší přehodnocovat právní posouzení souzených
věcí, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod
stěžovatelů zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci však Ústavní soud
shledal, že interpretací a aplikací citovaných zákonů obecnými
soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno bylo.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění platném a účinném do 1. 6. 1996,
bylo třeba - jde-li o návrh věřitele na prohlášení konkursu
- doložit, že navrhovatel má proti dlužníkovi pohledávku, i když
není ještě splatná, a uvést okolnosti, které nasvědčují tomu, že
dlužník je v úpadku. Ze zákona č. 94/1996 Sb., který podle jeho
čl. VII nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1996, plyne, že navrhuje-li
věřitel, aby byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, musí mimo
jiné doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést
okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku a že má majetek
postačující k úhradě nákladů konkursu. Podle ustanovení čl.
V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. platí tento zákon i pro řízení
zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly
dříve, zůstávají zachovány.

V souzené věci takovým procesním úkonem, jehož právní účinek
- tj. zahájení konkursního řízení - nastal ještě před účinností
zákona č. 94/1996 Sb., byl i návrh stěžovatele (věřitele), který
podal ve formě přistoupení k návrhu navrhovatele č. 1 již dne 7.
9. 1995, tedy před účinností právní úpravy podle zákona č.
94/1996 Sb. Proto Krajský obchodní soud v Ostravě, který obsah
návrhu posuzoval podle novelizované právní úpravy - a v souladu
s ní vyzval stěžovatele k doplnění návrhu - postupoval nesprávně,
když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že navrhovatel č. 2
(stěžovatel) podáním ze dne 27. 2. 1997 neodstranil vadu svého
podání a soud proto nemohl dále pokračovat pro tento nedostatek
v řízení. Stejně tak nepřesně postupoval Vrchní soud v Olomouci,
jestliže shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že také
návrh stěžovatele ze dne 7. 9. 1995, doplněný podáním ze dne 27.
2. 1997, neobsahuje jednu z podstatných náležitostí návrhu na
zahájení konkursního řízení uvedenou v ustanovení § 4 odst. 2 věty
první zákona ve znění pozdějších předpisů, totiž okolnosti, které
osvědčují, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů
konkursu.



Opačný názor týkající se výkladu čl. V zákona č. 94/1996 Sb.
ostatně vyslovil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne
17. 1. 1997, sp. zn. 4 Ko 318/96 (In: Soudní judikatura 11/97, s.
263n.). Tohoto judikátu se dovolává i stěžovatel a shodný názor
sdílí i Ústavní soud. Tomu odpovídá i obsah vyjádření Nejvyššího
soudu ČR, které bylo v souzené věci podáno.



Oba obecné soudy proto nesprávně dovodily, že za dané
procesní situace nebylo možné v řízení pokračovat. Vzhledem
k tomu, že osvědčení existence majetku dlužníka nebylo náležitostí
návrhu na prohlášení konkursu, nebyl dán důvod, aby bylo řízení
zastaveno a aby obecné soudy postupovaly podle ustanovení § 43
odst. 2 věty první o.s.ř.

Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že napadenými
usneseními Krajského obchodního soudu v Ostravě a Vrchního soudu
v Olomouci bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces, vyplývající především z čl. 36 odst. 1 Listiny.


Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení
Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997, sp. zn.
14 K 150/94, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2.
1998, sp. zn. 2 Ko 100/97, zrušil.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. března 1999