I.ÚS 1924/16 ze dne 28. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu 1. Ilony Antlové a 2. Jiřího Antla, na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 9 C 40/2008-154 ze dne 15. února 2011 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 3 C 260/2007-74 ze dne 3. prosince 2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem ze dne 16. 6. 2016, který Ústavnímu soudu došel téhož dne, se navrhovatelé domáhají, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ve vztahu k navrhovateli jde o návrh podaný osobou neoprávněnou, ve vztahu k navrhovatelce jde o návrh nepřípustný.

Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka brojí proti výše uvedeným soudním aktům "ústavní stížností", aniž vyčerpala všechny relevantní procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Podle právě citovaného zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumějí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V obou napadených rozhodnutích Okresního soudu ve Vyškově byla navrhovatelka náležitě poučena o tom, že proti těmto rozhodnutím je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Navrhovatelka však nedoložila - a z informačního výstupu stran řízení vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. 9 C 40/2008 a 3 C 260/2007, dostupného na oficiálním portálu Ministerstva spravedlnosti na adrese http://infosoud.justice.cz, neplyne, že by takový opravný prostředek řádně vyčerpala (tj. bylo o něm věcně rozhodnuto). Za této situace nelze než konstatovat, že ve vztahu k navrhovatelce jde o návrh nepřípustný, pročež jej Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ve vztahu k navrhovateli musil Ústavní soud přikročit k odmítnutí návrhu z důvodu uvedeného v ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný osobou zjevně neoprávněnou, protože navrhovatel nebyl účastníkem ani jednoho soudního řízení, z něhož vzešla soudní rozhodnutí, jejichž zrušení se navrhovatelé domáhají.

Závěrem nutno doplnit, že Ústavní soud již nevyzýval navrhovatele k odstranění deficitu v podobě absence povinného právního zastoupení dle § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu, poněvadž ani formálně bezvadná ústavní stížnost by nemohla na samotném výsledku rozhodnutí Ústavního soudu ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. června 2016


Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj