I.ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011
N 215/63 SbNU 473
Úhrada nákladů řízení subjektu hospodařícímu s majetkem státu zastoupeného advokátem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 15. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 11. 2010 č. j. 5 C 201/2010-55, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil žalobci - Fakultní nemocnici Olomouc - částku 1 020 Kč s úroky z prodlení a nahradil žalobci náklady řízení ve výši 10 068 Kč.

Výrok

I. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 11. 2010 č. j. 5 C 201/2010-55 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 11. 2010 č. j. 5 C 201/2010-55 se proto ruší.


Odůvodnění


Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým mu Okresní soud v Prostějově uložil povinnost zaplatit žalobci - Fakultní nemocnici Olomouc - 1 020 Kč s úroky z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 068 Kč. Jednalo se o spor, ve kterém žalobce požadoval zaplacení částky 1 020 Kč na základě skutečnosti, že stěžovateli poskytl zdravotní péči v podobě hospitalizace ve dnech 21. 10. 2008 až 7. 11. 2008 a stěžovatel nezaplatil regulační poplatek v žalované výši. Stěžovatel ve sporu namítal, že je osobou, která je od placení regulačních poplatků osvobozena, neboť pobírá dávky v hmotné nouzi, což doložil potvrzením Městského úřadu Prostějov. O této skutečnosti informoval i personál nemocnice. Ve věci byl vydán platební rozkaz č. j. 5 C 201/2010-32, proti němuž stěžovatel podal odpor. Okresní soud v Prostějově poté žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit na nákladech řízení částku 10 068 Kč.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím okresního soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru soudu stěžovatel neprokázal důvody pro osvobození od regulačního poplatku. Stěžovatel přitom již v odporu proti platebnímu rozkazu uvedl, že o této skutečnosti informoval nemocniční personál. Soud měl učinit dotaz na plátce dávek v hmotné nouzi, aby bylo na jisto postaveno, zda je skutečně v době své hospitalizace pobíral. Pokud jde o náklady řízení, soud měl v daném případě využít ustanovení § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení snížit nebo nepřiznat. Situace, kdy stěžovatel v době řízení pobírá dávky v hmotné nouzi, takový postup odůvodňuje.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu - nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz níže), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) a nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), z nichž vyplývá, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že soud se náležitě nezabýval jeho tvrzením, že v době hospitalizace pobíral dávky v hmotné nouzi, a v tom, že soud nepřistoupil k aplikaci principů vyslovených ve zmíněných nálezech Ústavního soudu.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Prostějově jako účastníka řízení. Ten odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že podle § 16a odst. 2 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se regulační poplatek neplatí, jde-li o pojištěnce, který se prokáže rozhodnutím vydaným orgánem pomoci v hmotné nouzi o dávce, která je mu poskytována podle zvláštního právního předpisu, ne starším než 30 dnů. Stěžovatel však v průběhu řízení ani netvrdil ani neprokázal, že by se žalobci takovýmto rozhodnutím prokázal. Pouhá informace podaná v tomto směru zdravotnickému personálu žalobce není dostačující. Soud byl připraven stěžovatele poučit o jeho povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti a o následcích spojených s jejich nesplněním, ale stěžovatel se k ústnímu jednání bezdůvodně a bez včasné omluvy nedostavil.

K otázce nákladů řízení soud uvedl, že poměry stěžovatele byly náležitě zohledněny prodloužením lhůty k uhrazení nákladů řízení na 12 měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovatel kromě doložení potvrzení o přiznání dávek v hmotné nouzi netvrdil v průběhu řízení ke svým sociálním poměrům žádné skutečnosti. Při hodnocení okolností zvláštního zřetele hodných podle § 150 o. s. ř. musí soud zvážit, zda jsou takové okolnosti dány jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného. V daném případě to byl stěžovatel, který nesplněním své povinnosti zavinil, že se žalobce musel domáhat svého práva u soudu. Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by se stěžovatel snažil činit nějaké kroky k tomu, aby k soudnímu řízení nedošlo (např. navrhnout splátkový kalendář, předložit platné potvrzení o dávkách apod.).

K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz níže) okresní soud uvedl, že na danou věc nedopadá, protože žalobce je příspěvkovou organizací, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování zdravotní péče. Proto lze v daném případě náklady na odměnu advokáta považovat za účelně vynaložené.

K výzvě Ústavního soudu se obšírně vyjádřila Fakultní nemocnice Olomouc (FNOL), která zdůraznila, že náplní činnosti jejího právního oddělení je zejména aplikace právních předpisů, komunikace s pojišťovnami, smluvními partnery apod. Právní oddělení nemá ve své náplni práce agendu zastupování FNOL pře soudy, neboť na to není ani personálně ani odborně či finančně vybaveno. Vymáhání pohledávek se tedy zcela vymyká náplni práce právního oddělení, kde působí pouze jeden zaměstnanec s vysokoškolským právním vzděláním. FNOL není nositelem státní moci a přímo nevykonává žádná práva státu, není finančně ani personálně zajištěna ze státního rozpočtu, ale z naprosté většiny je financována z veřejného zdravotního pojištění. Ve své organizační struktuře nemá organizační složku personálně vybavenou k účinnému hájení svých práv v řízení před soudy; proto se zcela legitimně obrátila na advokáta. Zdůraznila, že i když jde o právnickou osobu zřízenou státem, má stejně jako každý jiný subjekt právo na právní pomoc v řízení před soudy i jinými orgány státní či veřejné správy.

Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5 C 201/2010 Ústavní soud zjistil, že zmíněný soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1 020 Kč s úroky z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 068 Kč. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovateli byla žalobcem poskytnuta ve dnech 21. 10. 2008 až 7. 11. 2008 ústavní péče a stěžovatel tzv. regulační poplatek ve výši 1 020 Kč žalobci nezaplatil. Pouze mu sdělil, že jsou u něj předpoklady pro osvobození od regulačních poplatků, neboť pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi. To prokázal potvrzením Městského úřadu Prostějov, odboru sociálních věcí, č. j. 49814/2010/PRO. Podle § 16a odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel povinen zaplatit regulační poplatek žalobci nejpozději do 8 kalendářních dnů po propuštění z ústavní péče, tj. do dne 15. 11. 2008. Protože poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil, ocitl se dnem 16. 11. 2008 v prodlení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by regulační poplatek neměl platit, neboť se neprokázal rozhodnutím, vydaným orgánem pomoci v hmotné nouzi o dávce, která je mu poskytována, ne starším než 30 dnů. Potvrzení předložené stěžovatelem bylo ze dne 2. 6. 2010, a nikoli z doby, v níž byl hospitalizován. Proto bylo žalobci vyhověno.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Okresní soud zvolil proti stěžovateli nepřiměřeně tvrdý a sociálně necitlivý postup, který má ústavněprávní dimenzi ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k okolnostem případu (hospitalizace v nemocnici) a k věku stěžovatele (65 let), za situace, kdy stěžovatel tvrdil, že pobírá dávky v hmotné nouzi, si měl soud před konečným rozhodnutím ve věci ověřit u plátce dávek v hmotné nouzi, zda stěžovatel v době hospitalizace skutečně zmíněné dávky pobíral, popřípadě měl vyzvat stěžovatele, aby sám předložil potvrzení vztahující se ke konkrétní době hospitalizace. Ze soudního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel byl přesvědčen o tom, že soudu potřebný doklad předložil.

Pokud jde o argumenty stěžovatele týkající se nákladů řízení ve věci, které téměř 10x převýšily žalovanou částku, nelze než mu dát za pravdu. Ústavní soud sdílí jeho námitku, že žalobce neměl důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt. Princip vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) lze plně aplikovat i na tento případ, ve kterém okresní soud postupoval mimořádně necitlivě, pokud žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Argumentace žalobce o tom, že jeho právní oddělení je nedostatečně vybaveno pro řešení soudních sporů, je v tomto případě poněkud úsměvná. Toto oddělení mohlo vhodnou komunikací se stěžovatelem odstranit oboustranné nedorozumění účastníků sporu o existenci či neexistenci stěžovatelovy hmotné nouze v době jeho hospitalizace, o což se ostatně ani nepokusilo, navíc se jednalo o spor o bagatelní částku, tedy nijak složitý ani skutkově ani právně. V takto jednoduché právní věci byl žalobce schopen zajistit si vyřešení tohoto případu vlastními prostředky. Pokud si však žalobce zvolil možnost být v tomto sporu zastoupen advokátem, což je jeho právo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby mu plně hradil náklady řízení takto vzniklé. Právě ve světle shora uvedených konkrétních okolností tohoto případu nelze tyto náklady považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Navíc žalobce je svým právním postavením subjekt hospodařící s majetkem státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, je tedy státem řízen a na státní rozpočet v určitém rozsahu navázán. Ústavní soud dal ve svých nálezech, stěžovatelem citovaných, najevo, že podobný postup ze strany obecných soudů nebude tolerovat. Pokud takto soudy postupují, na jedné straně tak umožňují plýtvání veřejnými prostředky, které se prostřednictvím placených právních (či různých tzv. "poradenských") služeb přesouvají do rukou soukromých subjektů, a na straně druhé tak umožňují vyloženě parazitovat (neúměrným navyšováním o náklady řízení) na drobných pohledávkách vůči občanům. Tento postup už nemá s principy spravedlnosti nic společného.

Okresní soud výše uvedené otázky nevzal vůbec v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se vůbec nezabýval. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu mající ústavněprávní rozměr spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.