I.ÚS 1953/14 ze dne 25. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatelky NEW ONTARIO s. r. o., se sídlem Masařská 322/3, Opava, zastoupené JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Englišova 1901/47, Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014 č. j. 10 Cmo 41/2013-210 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2014 shora označené rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které svým postupem znemožnily stěžovatelce vyjádřit se k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně předtím, než o něm odvolací soud rozhodl. Současně namítá, že obecné soudy se nezabývaly námitkou promlčení zástavního práva a pohledávky, přičemž vrchní soud v této věci ani nenařídil jednání.

2. Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl o odvolání žalovaného (Ing. Kubeše) a vedlejšího účastníka (AVERSEN ENTERPRISES LIMITED) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2013 č. j. 39 Cm 8/2008-170, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2013 č. j. 39 Cm 8/2008-178, tak, že tento rozsudek se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [k výjimkám srov. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

6. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2396/14]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

7. V nyní posuzované věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Řízení tedy nebylo dosud pravomocně skončeno a z uvedeného plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka tudíž může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí posléze příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost nutno označit ústavní stížnost za podanou předčasně, resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2014


Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj