I.ÚS 1983/13 ze dne 8. 7. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky 1) Bc. Kataríny Michálkové a stěžovatelky 2) Progress Group, s.r.o., se sídlem SNP 1430/14, Považská Bystrica, Slovenská republika, obou zastoupených Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Zemkova 1538/20, Brno, směřující proti povolení ke sledování osob a věcí vydanému státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně dne 19. 6. 2012, sp. zn. ZN 8/2012/V-5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížnost směřuje proti povolení ke sledování osob a věcí vydanému státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně dne 19. 6. 2012, sp. zn. ZN 8/2012/V-5.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně v trestních věcech podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, které byly prověřovány policejními orgány Policie ČR, Krajského ředitelství police Zlínského kraje, Územního odboru Vsetín, vydal v souladu s ustanovením § 158d odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), povolení ke sledování osob a věcí, kde pod bodem 1 byly uvedeny osoby Miroslav Maslák, Tomáš Ďuriš a Vladimír Haviar a pod bodem 2 byla uvedena tři blíže podrobně specifikovaná vozidla, z toho jedno ve vlastnictví stěžovatelky Kataríny Michálkové a dvě ve vlastnictví společnosti Progress Group, s.r.o., jejíž je Katarína Michálková jednatelkou.

II.
Stěžovatelky mají za to, že napadeným povolením ke sledování osob a věcí bylo porušeno jejich právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.

Stěžovatelky v rámci své argumentace odkazují na mnohá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, když ve smyslu jeho judikatury je dle jejich názoru zřejmá absence požadované kvality trestního řádu. Nedostatky předmětné úpravy obsažené v trestním řádu spatřují v nedostatku záruk proti zneužití jak při povolování sledování tak i při vnější kontrole, přičemž státní zástupce dle názoru stěžovatelek není pro tyto účely dostatečně nezávislý. Dále je dle stěžovatelek v trestním řádu v této souvislosti nedostatečně vymezený okruh osob a trestných činů, podmiňujících použití operativně pátracího prostředku. Stěžovatelky poukazují také na nepřesná pravidla nakládání se získanými informacemi a absenci povinnosti a posteriori informovat dotčené osoby, že byly předmětem sledování. Zrušení předmětné právní úpravy se však stěžovatelky v ústavní stížnosti nedomáhají.

V konkrétnostech pak stěžovatelky namítají, že povolení ke sledování osob a věcí bylo odůvodněno pouze abstraktními úvahami, bez uvedení jediného odkazu na nějaký důkaz, ze kterého by podezření mělo vyplývat a ve vztahu ke stěžovatelkám bylo odůvodněno rovněž pouze v rovině hypotetických úvah. Dle názoru stěžovatelek svědčí o porušení základních práv i závěr o tajném sledování pro futuro, když povolení tajného sledování s hypotetickým závěrem o možném páchání trestné činnosti v budoucnu je dle stěžovatelek typické pro totalitní režimy. Výše uvedené skutečnosti vedou stěžovatelky k závěru, že došlo k nepřípustnému zásahu do jejich základních práv.

III.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal stanovisko Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, resp. Krajského státního zastupitelství v Brně. Vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně bylo následně zasláno právnímu zástupci stěžovatelek k replice, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 2. 2014.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené povolení ke sledování osob a věcí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V dané věci jde tak o to, zda napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelek v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatelky dovolávají.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelek neshledal.

V.
Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 8 odst. 2 Úmluvy, čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 3 Listiny); sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (§ 1 trestního řádu).

V souvislosti s obecnými námitkami stěžovatelek stran kvality právní úpravy sledování osob a věcí v českém trestním řádu je možno konstatovat, že policejní orgán je oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými se kromě jiného rozumí právě sledování osob a věcí (§ 158b odst. 1 trestního řádu). Používání operativně pátracích prostředků přitom nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 trestního řádu). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 trestního řádu). Povolení ke sledování lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců (§ 158d odst. 4 trestního řádu). Pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit (§ 158d odst. 8 trestního řádu).

Námitky stěžovatelek, týkající se rozhodnutí o sledování předmětných vozidel, mají dvě roviny. První z nich je rovina legitimity ustanovení trestního řádu, upravujícího sledování osob a věcí v trestním řízení (§ 158d trestního řádu) a druhá se vztahuje k odůvodněnosti rozhodnutí o zásahu orgánů činných v trestním řízení do základních práv a svobod v tomto konkrétním případě.

Obě roviny jsou přitom (nejen) v trestním řízení podrobeny určitým limitům, vyplývajícím ze zásady proporcionality. Jinak řečeno, prostředky, jimiž je zasahováno do základního práva, musí být používány v míře nezbytné, a to jednak s ohledem na účel trestního řízení (§ 1 trestního řádu) a jednak s respektem k právu na soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny). Ústavní soud provedl test proporcionality v tomto konkrétním případě a dospěl k následujícím závěrům.

Sledování osobních motorových vozidel, pohybujících se na veřejnosti, resp. na místech veřejnosti přístupných, při kterém se orgány činnými v trestním řízení pořizují záznamy pro účely trestního řízení, musí být bezpochyby podloženo podezřením ze spáchání trestného činu a poměřováno hlediskem subsidiarity. Takové sledování ovšem nedosahuje intenzity zásahu do soukromí, k němuž dochází u domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 82 a násl. trestního řádu, jež je explicitně chráněno čl. 12 Listiny. Požadavek stěžovatelek, aby o takovém zásahu, stejně jako je tomu u uvedených prohlídek, rozhodoval soud a nikoli "jen" státní zástupce, proto není na místě. Zásahy soudu do přípravného řízení vždy posilují význam předsoudní fáze trestního řízení a tím i inkviziční povahu trestního procesu (soud si sám pro sebe připravuje proces) a naopak oslabují význam hlavního líčení a obžalovací charakter trestního řízení. Proto mají být aplikovány jen v míře nezbytné a jen tam, kde skutečně dochází k zásahu do základních práv a svobod, jenž vyžaduje tak nestranného posouzení, jež může poskytnout jen nezávislý soud.

Zárukou proti zneužití institutu povolení ke sledování osob a věcí je možnost vydat takové povolení jen na základě odůvodněné žádosti, o které následně rozhoduje státní zástupce a která (sice v pozdějších fázích trestního řízení) ostatně podléhá také soudní kontrole. Policejní orgán, státní zástupce i soud musí k povolení osob a věcí přistupovat tak, aby co nejvíce šetřily práva a svobody dotčených osob, což se projevuje především v nutnosti dodržovat podmínky pro použití povolení ke sledování osob a věcí, ale také v povinnosti nakládat odpovídajícím způsobem se získanými záznamy. Omezení možnosti používání tohoto institutu pouze na úmyslné trestné činy lze pak chápat jako dostatečnou konkretizaci okruhu osob a trestných činů.

Pokud stěžovatelky poukazují také na absenci povinnosti a posteriori informovat dotčené osoby, že byly předmětem sledování a argumentuje v této souvislosti rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Association for European Integration and Human Rights and Ekimdzhiev v. Bulgaria, č. stížnosti 62540/00, zde je zapotřebí uvést, že toto rozhodnutí na případ stěžovatelek nedopadá, jelikož se týká monitorování poštovního a telekomunikačního provozu. Podmínky provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jsou přitom v české právní úpravě obsaženy v § 88 a následující trestního řádu, kde je kromě jiných podmínek využívání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu specifikována také povinnost informovat dotčené osoby (§ 88 odst. 8 trestního řádu).

Ústavní soud dále nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelek, že povolení ke sledování osob a věcí bylo odůvodněno pouze abstraktními úvahami, bez uvedení jediného odkazu na nějaký důkaz.

Povolení ke sledování osob a věcí bylo vydáno na základě prověřování podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit neznámí pachatelé tím, že založili požár dvou vozidel. Operativním šetřením policejních orgánů přitom bylo zjištěno, že se shora uvedené trestné činnosti mohli dopustit, a jsou tak důvodně podezřelí, Miroslav Maslák, Tomáš Ďuriš a Vladimír Haviar, což jsou osoby slovenské státní příslušnosti, které jsou slovenskými justičními orgány hodnoceny jako extrémně nebezpečné. Z odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí dále vyplývá, že tyto osoby byly na Slovensku stíhány pro závažnou násilnou trestnou činnost a v době vydání povolení ke sledování osob a věcí byly po uplynutí zákonné lhůty propuštěny z vazby na svobodu. Povolení ke sledování osob a věcí bylo dále zdůvodněno také tím, že tyto osoby figurovaly ve společnosti Final Solution, s.r.o., Zlín, která se zabývá skupováním a vymáháním pohledávek. Poté, co tyto osoby za účelem vymožení pohledávek bez úspěchu navštívily uživatele vozidel, následovalo shoření těchto vozidel. Vydírání dlužníků, výhrůžky, ničení majetku včetně požárů vozidel přitom odpovídá způsobu, jakým podezřelí měli jednat již na území svého domovského státu.

Pokud jde o povolání ke sledování osob a věcí ve vztahu k vozidlům ve vlastnictví stěžovatelek, z textu odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí vyplývá, že podezřelí se při páchání trestné činnosti pohybují právě těmito vozy a byl také dán důvodný předpoklad, že podezřelí budou tyto vozy i nadále užívat k páchání trestné činnosti. Stěžovatelka Bc. Katarína Michálková přitom v rozhodné době byla partnerkou podezřelého Miroslava Masláka.

Z výše uvedeného vyplývá, že povolení ke sledování osob a věcí nebylo zdůvodněno pouze abstraktními úvahami, ale výsledky operativního šetření, které takový postup dostatečně odůvodňovaly. Případná tedy není ani námitka stěžovatelek stran zdůvodnění povolení pouze na základě hypotetického závěru o možném páchání trestné činnosti v budoucnu. Naopak, odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí je možno označit za srozumitelné, logické a adekvátní dané fázi trestního řízení. Ústavní soud proto nenabyl přesvědčení, že by předmětné rozhodnutí trpělo absencí řádného odůvodnění.

Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, nevykazuje znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.

VI.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by postupem Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a předmětným povolením ke sledování osob a věcí došlo ke stěžovatelkami tvrzenému porušení práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu