I.ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012
N 21/64 SbNU 205
Nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako předpoklad neexistence exekučního titulu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 ve věci ústavní stížnosti J. Č. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2010 č. j. 13 Co 453/2010-34, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla na majetek stěžovatelky nařízena exekuce k vymožení peněžitého plnění podle vykonatelného rozhodčího nálezu, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2010 č. j. 13 Co 453/2010-34 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2010 č. j. 13 Co 453/2010-34 se zrušuje.


Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále také jen "odvolací soud") bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky, kterým se domáhala zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih (dále také jen "soud prvního stupně") ze dne 5. 8. 2010 č. j. 8 EXE 1353/2010-13. Soud prvního stupně nařídil exekuci k vymožení peněžitého plnění podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 13. 10. 2009 vydaného rozhodkyní Ing. Martinou Proksovou, se sídlem Křenová 59, Brno, pod sp. zn. 1161/09. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu jí bylo znemožněno se řádně hájit a uvádět další fakta ve věci a došlo tedy k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán dosavadní průběh řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako povinná.

Dne 27. 2. 2009 si stěžovatelka půjčila od oprávněné Komerční investiční a úvěrní společnosti DOMOV, s. r. o., IČ 27124339, se sídlem Uherská 618, Praha 9, částku

13 000 Kč. Oprávněná měla podmínit poskytnutí této půjčky tím, že ze zapůjčené částky stěžovatelka doplatí dluh po svém zemřelém manželovi, který údajně činil 4 000 Kč. Dne 27. 2. 2009 tedy uhradila částku 4 000 Kč, to však dle ní nebylo její povinností, neboť neručila za uvedenou půjčku a po svém manželovi nedědila. Tato skutečnost navíc není nikde ve smlouvě uvedena, tudíž se má jednat o nekalé jednání ze strany oprávněné, neboť ze smlouvy bylo dne 27. 2. 2009 půjčeno pouze 9 000 Kč.

Stěžovatelka uvádí, že dále uhradila dne 10. 3. 2009 částku 1 014 Kč, dne

20. 3. 2009 částku 1 014 Kč, dne 1. 4. 2009 částku 1 014 Kč, dne 13. 7. 2009 částku

507 Kč a dne 15. 7. 2009 uhradila částku 1 990 Kč. Ke dni 13. 7. 2009 měla uhradit oprávněné celkem 9 539 Kč. Celá dlužná částka, tedy jistina 13 000 Kč, úrok 2 020 Kč a poplatek za sjednání úvěru ve výši 5 200 Kč, měla být uhrazena podle smlouvy do

4. 12. 2009. Stěžovatelka dne 9. 12. 2009 uhradila oprávněné částku 20 000 Kč. Oprávněné tedy měla zaplatit celkem 29 539 Kč, což je celkem o 20 539 Kč více, než obdržela jako půjčku. Exekuce by dle ní tedy neměla vycházet z rozhodčího nálezu

Ing. Martiny Proksové ze dne 13. 10. 2009, neboť dlužná částka byla splacena o týden později, než měla být splacena dle smlouvy. V rozhodčím nálezu se navíc vychází ze špatné dlužné částky.

Stěžovatelka se proti rozhodčímu nálezu nemohla bránit, neboť nebyla přizvána k jednání rozhodčího soudu. Dále uvádí, že smlouva byla jasně uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, kdy poskytovatelka půjčky využívá finanční tísně svých klientů, o nichž zjistila, že jim nikdo jiný nechce půjčku poskytnout. Oprávněná dlužníkům předkládá biankosměnku, kterou má dlužník podepsat a kam posléze poskytovatelka půjčky může vepsat libovolnou částku a následně ji vymáhat. Stěžovatelka tuto biankosměnku podepsala a v rámci rozhodčího řízení byla tato směnka využita k vymáhání částky 97 386 Kč. Rozhodkyně navíc měla vědět o podpisu biankosměnky a znát celý případ, přesto však rozhodla ve prospěch oprávněné. Proti rozhodčímu nálezu se stěžovatelka, jak uvádí, nemohla bránit žádným opravným prostředkem.

Před obecným soudem v rámci odvolacího řízení bylo navrženo, aby Krajský soud v Plzni zrušil usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 8. 2010 č. j. 8 EXE 1353/2010-13, jímž se nařizuje exekuce dle rozhodčího nálezu Ing. Martiny Proksové. Stěžovatelka argumentovala výše uvedenými vadami rozhodčího řízení. Odvolací soud však odvolání odmítl, a to s tím, že důvody uváděné v odvolání nejsou skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce. Odvolací soud uvedl, že námitky proti rozhodčímu nálezu měla povinná uplatnit návrhem u soudu na zrušení rozhodčího nálezu.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.


II.

Z předloženého usnesení obecného soudu, vyžádaného spisu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Krajským soudem v Plzni probíhalo řízení o odvolání podaném proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 8. 2010 č. j. 8 EXE 1353/2010-13. Tímto usnesením soud prvního stupně nařídil exekuci k vymožení peněžitého plnění proti stěžovatelce podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 13. 10. 2009 vydaného rozhodkyní Ing. Martinou Proksovou, se sídlem Křenová 59, Brno, pod sp. zn. 1161/09. V odvolání stěžovatelka argumentovala výše uvedenými skutečnostmi.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2010 č. j. 13 Co 453/2010-34 bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že v odvolání je možno namítat pouze skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, tedy např. nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, absenci vykonatelnosti exekučního titulu, absenci legitimace účastníků či prekluzi práva. Námitky stěžovatelky dle odvolacího soudu spadají do nalézacího řízení a stěžovatelka je měla uplatňovat návrhem u soudu na zrušení rozhodčího nálezu. Pokud však rozhodčí nález nebyl zrušen, musí exekuční soud z takového exekučního titulu vycházet a není v žádném případě oprávněn ho zrušit. Krajský soud v Plzni tedy dospěl k závěru, že předmětný rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem a soud prvního stupně nepochybil, pokud na jeho základě exekuci nařídil.


III.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni. Uvádí, že stížnost stěžovatelky je nedůvodná, a odkazuje na závěry uvedené v odůvodnění napadeného usnesení. Krajský soud v Plzni souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřila vedlejší účastnice Komerční investiční a úvěrní společnost DOMOV, s. r. o. Ve vyjádření uvádí, že pro podání ústavní stížnosti nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady. Stěžovatelka dle vedlejší účastnice netvrdí, které základní právo nebo svoboda měly být porušeny, resp. čím se měl obecný soud takového zásahu dopustit. Krajský soud v Plzni postupoval plně v souladu se zákonem, zejména pak s ustanovením § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť neměl jinou možnost než odvolání odmítnout. Dle vedlejší účastnice je ústavní stížnost třeba vnímat jako subsidiární prostředek ochrany základních práv a svobod. Teprve když ostatní zákonné prostředky a mechanismy selžou, lze se dle vedlejší účastnice obrátit na Ústavní soud. Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně svých práv poskytuje. Z jejího tvrzení má být zřejmý pouze nesouhlas s výší pohledávky a průběhem rozhodčího řízení. Ve stížnosti tedy nevytýká žádné porušení základních práv a svobod ze strany Krajského soudu v Plzni. I přesto, že stěžovatelka dle vedlejší účastnice podepsala rozhodčí doložku, měla řadu možností, jak svá práva procesně bránit. Stěžovatelka měla i možnost zahájit soudní řízení o zrušení rozhodčího nálezu, měla-li za to, že rozhodčí řízení neproběhlo v souladu s právními předpisy. K tomu jí byla svěřena poměrně dlouhá tříměsíční lhůta, která počíná běžet ode dne doručení rozhodčího nálezu. Postup stěžovatelky se vedlejší účastnici jeví jako účelový.

Vedlejší účastnice uvádí, že svůj nárok již v rozhodčím řízení řádně doložila a zdůvodnila. Opakované vysvětlování a objasňování je dle ní zcela bezpředmětné. Nad rámec toho však dodává, že dne 27. 2. 2009 uzavřela se stěžovatelkou rozhodčí doložku ohledně řešení případných budoucích sporů, a to ve formě zcela samostatné listiny obsahující zcela jasná a transparentní pravidla. Rovněž rozhodčí řízení proběhlo v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). K tvrzení stěžovatelky, že oprávněná vyčkala s návrhem na nařízení exekuce až do doby, kdy dojde k uplynutí lhůty, v níž je možno napadnout žalobou rozhodčí nález, vedlejší účastnice uvádí, že dle jejího názoru by mělo být spíše k dobru, že k exekuci bylo přistoupeno později, s odstupem jednoho roku. Z její strany se tak nejenže jednalo o vyčkávání na případné napadení rozhodčího nálezu, ale rovněž o poskytnutí nikoliv bezvýznamné lhůty pro dobrovolné splnění povinnosti. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

K vyjádřením Krajského soudu v Plzni a vedlejší účastnice stěžovatelka uvádí, že trvá na své stížnosti. Rovněž souhlasila s upuštěním od ústního jednání.

IV.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, soudním spisem a napadeným usnesením obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení je opodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Z práva na spravedlivý proces však vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se k věci vyjádřili.

K argumentům stěžovatelky a Krajského soudu v Plzni Ústavní soud uvádí, že občanské soudní řízení ve spojení s řízením rozhodčím se rozpadá na dva samostatné úseky, a to nalézací a vykonávací. V rámci nalézacího řízení soud, resp. rozhodce, autoritativně rozhoduje o sporu, který vznikl mezi účastníky. Domnívá-li se účastník takového nalézacího řízení, že rozhodnutí není správné, eventuálně spravedlivé, může se domáhat své ochrany opět v nalézacím řízení, a to prostředky, které mu zákon poskytuje. Nabude-li rozhodnutí právní moci a zejména stane-li se vykonatelným, může se oprávněný účastník domáhat vynucení povinnosti cestou exekučního řízení. Exekuční řízení je však řízením samostatným. Exekuční titul, v souzené věci rozhodčí nález, je tak předpokladem pro nařízení exekuce, nikoliv předmětem přezkumu. Rozhodčí nález tak v žádném případě nemůže být přezkoumán z hlediska jeho věcné správnosti. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak exekuční řízení není ani řízením přezkumným.

Ústavní soud tedy souhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni, že v rámci exekučního řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti řadí např. vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimaci účastníků nebo prekluzi práva vyplývajícího z exekučního titulu, přičemž k nim lze přihlížet také v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Ústavní soud však nesouhlasí s postupem Krajského soudu při posuzování otázky, zda předmětný rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem.

Ústavní soud z předloženého spisu zjistil, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vycházely z rozhodčího nálezu Ing. Martiny Proksové, vydaného dne 13. 10. 2009. Z tohoto rozhodčího nálezu vyplývá, že pravomoc rozhodkyně rozhodnout spor je dána rozhodčí doložkou ze dne 27. 2. 2009. Ústavní soud však konstatuje, že z předloženého soudního spisu Okresního soudu Plzeň-jih, resp. z podání jednotlivých účastníků a jejich příloh, pravomoc rozhodkyně rozhodnout spor jednoznačně nevyplývá. Součástí soudního spisu je pouze "smlouva o úvěru Quick půjčky", která je datována ke dni 27. 2. 2009 (č. l. 21). Žádný jiný dokument ze dne 27. 2. 2009, který by měl prokazovat pravomoc rozhodkyně rozhodnout spor, ve spise obsažen není. Smlouva o úvěru obsahuje souhlas stěžovatelky v tomto znění: "Souhlasím, aby společnost DOMOV v případě, že dojde z mé strany k porušení smlouvy o úvěru Quick půjčky či podmínek pro poskytnutí úvěru Quick půjčky, zejména k porušení povinnosti řádné a včasné úhrady splátek úvěru Quick půjčky s příslušenstvím, vymáhala své pohledávky za mnou dle bodu 9 této smlouvy a dále s pomocí rozhodčího řízení, soudů a exekutorů, popř. postoupila směnku třetím osobám k vymáhání." Z čl. 10 podmínek pro poskytnutí úvěru Quick půjčky (č. l. 21) vyplývá, že stěžovatelka souhlasí s použitím svých osobních údajů pro účely vymáhání pohledávek za dlužníkem, zejména v návrzích na zahájení rozhodčího a exekučního řízení, a z čl. 14 vyplývá, že věřitel je oprávněn k vymáhání celé směnečné sumy soudní cestou nebo v rozhodčím řízení, byla-li sjednána rozhodčí doložka. Žádné jiné ustanovení, které by se dotýkalo případného rozhodčího řízení ve věci stěžovatelky a společnosti DOMOV, součástí smlouvy nebo smluvních podmínek není, rovněž součástí předloženého spisu není žádný dokument, který by zakládal pravomoc rozhodkyně k rozhodnutí sporu.

Z uvedených ustanovení, tedy ze souhlasu stěžovatelky s vymáháním pohledávky prostřednictvím rozhodčího řízení a vymáháním směnečné sumy soudní cestou nebo v rozhodčím řízení, pravomoc rozhodkyně k rozhodnutí sporu nevyplývá. Obecné soudy tedy pochybily, pokud se na tuto otázku nezaměřily a v souvislosti s učiněním závěru o způsobilosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu si nevyžádaly stejnopis rozhodčí smlouvy nebo rozhodčí doložky.

Ustanovení § 15 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Z uvedeného ustanovení dále vyplývá, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Z uvedeného ustanovení však v žádném případě nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení, neboť toto ustanovení má aplikační dosah pouze na probíhající rozhodčí řízení. Tento závěr je zřejmý i ze současné judikatury Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvádí, že "není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl" (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3284/2008). Lze tedy uzavřít, že účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil, byť by v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl. Opačný přístup k uvedené otázce je nutno považovat za přísně formalistický.

Ústavní soud již dříve uvedl, že "netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti". Zdůraznil, že "obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku" [k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 1648/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 226/59 SbNU 299)]. Z tohoto důvodu tedy nemůže obstát argument, že stěžovatelka v odvolání neuvedla žádnou skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. V odvolání stěžovatelka doslova uvádí, že "rozhodčí řízení nemůže zakládat podmínky pro následné exekuční vymáhání údajně dlužné částky".

Při zkoumání uvedené otázky, tedy pravomoci orgánu, který vydal exekuční titul, tak došlo k pochybení jak na straně soudu prvního stupně, tak i na straně soudu odvolacího.

Ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci, Ústavní soud uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví jako nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.

Z těchto důvodů by ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.


V.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2010 č. j. 13 Co 453/2010-34 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.