I.ÚS 1992/09 ze dne 3. 9. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. L., zastoupené JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, směřující proti postupu Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve věci KZV 19/2009 ze dne 20. 7. 2009 ve spojení s postupem PČR, ÚOOZ, SKPV č. j. ÚOOZ-228/TČ-2008-32-E1 ze dne 2. 7. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá výroku, že PČR, ÚOOZ, SKPV, Expozituře České Budějovice se zakazuje zadržováním osobního automobilu, klíčů vozidla a osvědčení o evidenci pokračovat v porušování základního práva stěžovatelky na vlastnictví majetku garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a ukládá se mu dané předměty stěžovatelce vydat.

Dne 15. 4. 2009 byl stěžovatelce odňat osobní automobil tov. zn. Mercedes Benz (včetně klíčů a osvědčení o evidenci) jako věc důležitá pro trestní řízení v souvislosti s tím, že proti manželovi stěžovatelky bylo zahájeno trestní stíhání. Manžel stěžovatelky je spoluobviněným ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Dne 22. 6. 2009 podala stěžovatelka žádost o vrácení odňaté věci, neboť předmětné vozidlo bylo mj. pořízeno dávno před skutkem vymezeným usnesením o zahájení trestního stíhání (v dubnu roku 2007 bylo zakoupeno manželem a v květnu roku 2007 bylo evidováno na Slovensku, přičemž majitelkou byla stěžovatelka). Podle jejího názoru není vozidlo věcí důležitou pro trestní řízení. Policejní orgán na to reagoval dne 2. 7. 2009 přípisem, že v daném případě jde o věc důležitou pro trestní řízení. Ze spisového materiálu totiž vyplývá podezření, že dané vozidlo bylo pořízeno z prostředků pocházejících z trestné činnosti. Na žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a na žádost o vrácení odňaté věci reagovala dne 20. 7. 2009 státní zástupkyně, která připustila, že skutek a trestný čin, který je kladen obviněnému manželovi stěžovatelky za vinu, byl časově vymezen od června roku 2008 do doby jeho zadržení. Podle jejího názoru "v dané fázi trestního řízení nelze objektivně rozhodnout, z jakých zdrojů bylo předmětné vozidlo pořízeno." Státní zástupkyně v postupu vrchní komisařky neshledala takových závad, které by si vyžádaly její zásah, přesto jí uložila, aby vyhodnotila důkazní situaci a v návaznosti na to upřesnila stíhaný skutek, jinak musí být vozidlo stěžovatelce vráceno.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že zásah orgánu veřejné moci musí vycházet za zjištěného skutkového stavu, k čemuž v daném případě nedošlo. Policejní orgán věděl, že stěžovatelka se svým manželem již dva a půl roku nežije a byl též informován, že prostředky na zakoupení předmětného automobilu byly poskytnuty z majetku rodiny stěžovatelky. Podle stěžovatelky daná věc není důležitá pro trestní řízení, a navíc byla opatřena více než rok před časově vymezeným zněním skutku v zahajovacím usnesení. Dále stěžovatelka namítá, že orgány činné v přípravném řízení nakládají velice volně s výkladem pojmu věc důležitá pro trestní řízení. Policejní orgán měl podle jejího názoru postupovat podle ust. § 79e tr. ř. Tím, že takto nepostupoval, odebral stěžovatelce právo řádné stížnosti.

Dne 3. srpna 2009 bylo totiž vrchní komisařkou rozhodnuto o rozšíření časového období, ve kterém se měl obviněný manžel stěžovatelky trestného činu dopouštět (od počátku roku 2007). Zároveň byla doplněna žádost o právní pomoc směřující na Slovensko, ve které státní zástupkyně žádá o provedení výslechu otce stěžovatelky, který jí měl podle jejího tvrzení dát finanční prostředky, z nichž mělo být předmětné vozidlo pořízeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce je založena na předpokladu, že případný zásah do základních práv a svobod je zásahem aktuálním, popřípadě trvajícím, jehož případné odčinění již nelze dosáhnout jinými prostředky ochrany práva (princip subsidiarity ústavní stížnosti). Jak Ústavní soud judikoval ve svých předchozích rozhodnutích, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 122/99, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 315 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000).

Ústavní soud nemohl vyhovět namítanému porušení práva na vlastnictví majetku a práva na pokojné užívání majetku. V případě institutu odnětí věci jde vzhledem k jeho smyslu a účelu o legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, kterým je v případě všech zajišťovacích institutů zasahujících do práva vlastnit majetek kromě zájmu na náležité zjištění trestných činů i zájem na spravedlivé potrestání pachatelů a snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. obdobně vzhledem k ust. § 79a tr. ř. usnesení sp. zn. II. ÚS 702/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Odnětí věci důležité pro trestní řízení sleduje legitimní cíl nezbytný pro výkon některých rozhodnutí, zejména pro zabrání a propadnutí věci (srov. Císařová, D., Fenyk, J, Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. Praha: ASPI, 2008, s. 268). Jestliže někdo nesplní svou povinnost danou v ust. § 78 tr. ř. (vydání věci), nastupuje sankce v podobě odnětí věci podle ust. § 79 tr. ř., kterou se zajišťuje věc důležitá pro trestní řízení (v daném případě osobní automobil, klíče a osvědčení o evidenci). Norma obsažená v ust. § 79e tr. ř. se vztahuje na jiné majetkové hodnoty (např. pohledávku nebo obchodní podíl), a proto není žádný důvod ji v daném případě aplikovat, jak to stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá.

Nové skutečnosti, o kterých byl Ústavní soud vrchní komisařkou a státní zástupkyní informován, vedou Ústavní soud k tomu, že za dané situace nemůže přisvědčit zásahu do ústavně garantovaného práva na vlastnictví a pokojné užívání majetku. Zatímco před rozšířením časového období by bylo možno o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky uvažovat, další postupy orgánů činných v trestním řízení vedou Ústavní soud k závěru, že zásah do základních práv není možno považovat za aktuální, a proto mu Ústavní soud nemůže přisvědčit. Vzhledem k nejasnostem, z jakých zdrojů předmětné vozidlo pochází, by byl zásah Ústavního soudu do řízení předčasný, neboť v jeho dalším průběhu lze na základě provedení dalšího dokazování očekávat vyjasnění skutkového stavu. Za dané situace se orgány činné v trestním řízení libovůle ve svém postupu nedopouštějí a jejich postup lze ústavně aprobovat. Ústavní soud proto konstatuje, že nevidí žádný důvod, proč by omezení vlastnického práva odnětím věci nebylo v dané fázi trestního řízení ústavně konformní.

Ústavní soud na tomto místě připomíná, že v případě procesního úkonu, jímž došlo k odnětí předmětných věcí, nejde bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelný zásah do vlastnického práva, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Podle názoru Ústavního soudu by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že odnětí věci musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je odnětí věci vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jak ostatně stanoví ust. § 80 odst. 1 tr. ř., podle kterého není-li věci, která byla podle § 79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2009

Vojen Güttler
předseda senátu