I.ÚS 2026/16 ze dne 25. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Viktoriya Senko, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, AK se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 5 Azs 268/2015-16, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015 č. j. 11 A 190/2015-14, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 10 As 82/2016-16 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016 č. j. 11 A 190/2015-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 24. 6. 2016, téhož dne doručenou Ústavnímu soudu do datové schránky, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 10. 2015 č. j. MV-30076-3/SO-2015.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ji podává "proti usnesení Nejvyššího správního soudu 10 As 82/2016-16 ve věci kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 190/2015-38 ze dne 14. 3. 2016" a "proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu "ve věci kasační stížnosti pro nepřípustnost". V petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil "napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ve věci zastavení řízení pro jejich nezákonnost".

Návrh stěžovatelky byl poněkud nepřesný, neboť usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 82/2016-16 není rozhodnutím o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 190/2015-38 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 190/2015-38 není rozhodnutím o zastavení řízení. Ústavní soud však nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k bližší identifikaci napadených rozhodnutí a učinil tak sám, vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, příloh k ní připojených a veřejně přístupné databáze Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz). Z nich zjistil následující:

Stěžovatelka požádala v prosinci 2014 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky o povolení k trvalému pobytu. Správní orgán prvního stupně řízení zastavil, neboť stěžovatelka nebyla k podání žádosti oprávněna. Odvolání stěžovatelky správní orgán druhého stupně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně žalobu k Městskému soudu v Praze, který řízení o ní zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě (usnesení ze dne 15. 12. 2015 č. j. 11 A 190/2015-14). Kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení Nejvyšší správní soud věcně neprojednával a řízení o ní zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti (usnesení ze dne 3. února 2016 č. j. 5 Azs 268/2015-16).

Městský soud následně vrátil stěžovatelce soudní poplatek, který byl zaplacen po právní moci usnesení o zastavení řízení o žalobě (usnesení ze dne 14. března 2016 č. j. 11 A 190/2015-38). Kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu o vrácení soudního poplatku Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou (usnesení ze dne 27. 4. 2016 č. j. 10 As 82/2016-16).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudní poplatek za správní žalobu zaplatila dne 13. 12. 2015 prostřednictvím České pošty. Poté, co zjistila, že Česká národní banka její platbu nemůže dohledat (tato částka byla následně na základě reklamace vrácena), zaplatila soudní poplatek dne 29. 12. 2015 znovu přímo na pokladně ČNB v Praze, takže v době výzvy Nejvyššího správního soudu o zaplacení soudního poplatku z kasační stížnosti bylo na účtu Městského soudu v Praze složeno dvakrát 3 000 Kč. Praxi správních soudů, pokud jde o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků, stěžovatelka kritizovala, její zásadní výhrada směřovala k aplikaci ustanovení § 54 odst. 5 soudního řádu správního - stěžovatelka je přesvědčena, že usnesení (o zastavení řízení) nemůže nabýt právní moci doručením, nebylo-li vyhlášeno veřejně po jednání, ale teprve marným uplynutím lhůty k podání kasační stížnosti, případně žádosti o osvobození od soudních poplatků. Podle stěžovatelky Městský soud v Praze neměl zastavit řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, neboť poplatek zaplacen byl.

Vycházeje z petitu ústavní stížnosti má Ústavní soud za to, že stěžovatelka napadla ústavní stížností kromě označeného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 5 Azs 268/2015-16 i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015 č. j. 11 A 190/2015-14, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, a podle obsahu návrhu napadla též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. 10 As 82/2016-16, jímž byla odmítnuta kasační stížnost proti (stěžovatelkou označenému) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. 11 A 190/2015-38 pro nepřípustnost.

Předtím, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

I.
Rozhodnutí o zastavení řízení

Procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutí správního soudu prvního stupně o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu představuje kasační stížnost (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). V projednávané věci stěžovatelka podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (usnesení ze dne 15. 12. 2015 č. j. 11 A 190/2015-14) kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 2. 2016 č. j. 5 Azs 268/2015-16.

Rozhodnutí o kasační stížnosti je rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky, a proto Ústavní soud byl povinen ověřit, zda ústavní stížnost proti němu směřující byla podána včas. Dotazem u Nejvyššího správního soudu a z vyžádané doručenky zjistil, že usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 5 Azs 268/2015-16 bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky, Mgr. Ing. Vlastimilu Mlčochovi, do datové schránky dne 4. 2. 2016. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení uplynula dnem 4. 4. 2016 (pondělí). Byla-li ústavní stížnost podána až dne 24. 6. 2016, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud se jí proto nemohl v této části zabývat a napadená rozhodnutí správních soudů obou stupňů věcně přezkoumávat.

II.
Rozhodnutí o soudním poplatku

Ústavní stížnost proti usnesení, jímž Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku (usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. 10 As 82/2016-16) byla podána včas.

Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Přípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutím správního soudu prvního stupně je koncipována odlišně; pokud jde o rozhodnutí (výrok) o nákladech řízení soudní řád správní její přípustnost vylučuje (§ 104 odst. 2). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu o vrácení soudního poplatku rozhodnutím o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007 č. j. 8 As 25/2006 - 144).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje takový výklad za ústavně konformní a rozhodnutí odmítající kasační stížnost jako nepřípustnou proti rozhodnutím o vrácení soudního poplatku respektuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 601/16 ze dne 15. 3. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 105/12 ze dne 5. 4. 2012, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

I v projednávaném případě Nejvyšší správní soud posoudil přípustnost kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. 11 A 190/2015-38 v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního a jeho závěru o odmítnutí kasační stížnosti nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Nepřípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí správního soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku znamená, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřípustnost nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Jinými slovy vyjádřeno, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. 11 A 190/2015-38 bylo možné přímo napadnout ústavní stížností, neboť zákon proti němu žádný procesní prostředek nepřipouští (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 945/10 ze dne 20. 5. 2010). Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení městského soudu je proto nutno počítat již od okamžiku doručení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze.

Dotazem u Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3.2016 č. j. 11 A 190/2015-38 bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 15. 3. 2016. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 16. 5. 2016 (pondělí). Byla-li ústavní stížnost podána až dne 24. 6. 2016, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3.2016 č. j. 11 A 190/2015-38 byla podána opožděně a Ústavní soud se jí nemohl věcně zabývat.

Na uvedeném nic nemění ani zjištění, že Městský soud v Praze poučil stěžovatelku o možnosti podat proti rozhodnutí o vrácení soudního poplatku kasační stížnost. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, ani nesprávné poučení Městského soudu v Praze o tom, že proti jeho rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, nemůže založit její přípustnost (zde Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 25. 11. 2004, čj. 3 Ads 37/2004 - 36, č. 737/2006 Sb. NSS).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu