I.ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007
N 138/46 SbNU 301
K přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. při namítaných vadách řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 11. září 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 ve věci ústavní stížnosti S. P. F. proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 5. 2005 sp. zn. 12 C 399/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. 21 Co 36/2006, 21 Co 37/2006, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že vedlejší účastníci V. M. a Ing. Š. P. nejsou dědici ze závěti, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3176/2006, kterým bylo v daném případě odmítnuto stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost.



I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007 č. j. 21 Cdo 3176/2006-217 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 5. 2005 sp. zn. 12 C 399/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. 21 Co 36/2006, 21 Co 37/2006 se odmítá.

IV. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.


Odůvodnění



I.

1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byla zamítnuta její žaloba na určení, že vedlejší účastníci nejsou dědici ze závěti pořízené dne 7. 11. 1990 zůstavitelkou A. P. Nalézací soud dospěl k závěru, že v době sepisu závěti byla zůstavitelka v dobré psychické i fyzické kondici, a závěť je tedy platná. Nalézací soud však neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie vypracovaným MUDr. J. K., v němž znalec hodnotil psychický stav zůstavitelky v době sepsání závěti a ve kterém dospěl k závěru, že zůstavitelka nebyla schopna skutečného, vážného, svobodného a přirozeného projevu vůle.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Odvolací soud podle stěžovatelky již provedl důkaz předloženým posudkem, avšak nepovažoval jej za věrohodný, a uzavřel, že není třeba provádět další dokazování znaleckým posudkem, který by vypracoval soudem ustanovený znalec.

4. Podle stěžovatelky si tak obecné soudy učinily vlastní závěr o tom, že zůstavitelka byla v době sepisu závěti způsobilá takový úkon učinit. Stěžovatelka se domnívá, že posouzení této skutečnosti je otázkou, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí a kterou nemůže nahrazovat soud svou vlastní úvahou. Tím měly nalézací a odvolací soud porušit stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.

5. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, považovala dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť otázku zásadního právního významu lze podle ní spatřovat zejména v tom, zda je soud oprávněn v rámci právního posuzování nahrazovat odborné posuzování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vlastními, nikoliv notorickými znalostmi soudců a jejich životní zkušeností za situace, kdy je k dispozici znalecký posudek vztahující se ke konkrétní specifické otázce. Jinak řečeno, tvrdila, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze spojovat pouze s důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy s nesprávným právním posouzením věci, nikoliv s procesními vadami řízení. Stěžovatelka současně odkázala na znění svého dovolání, které je podle ní třeba posoudit podle obsahu tak, že vedle důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud ji svým postupem zbavil možnosti domáhat se ochrany jejího práva k tomu určeným právním prostředkem - dovoláním.

6. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí a současně rozhodl podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o náhradě nákladů spojených s právním zastoupením stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem.

7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (Nejvyšší soud odkázal na své předchozí usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

8. Námitky uvedené stěžovatelkou představovaly dle Nejvyššího soudu uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu tak Nejvyšší soud údajně nemohl přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S ohledem na to Nejvyšší soud zaujal názor, že napadeným rozhodnutím nemohla být porušena ústavní práva stěžovatelky, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

9. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že stěžovatelka v předchozích řízeních tvrdila, že jejich babička (zůstavitelka) v době sepisu závěti nebyla způsobilá takový úkon učinit. Toto tvrzení však nebylo podpořeno žádnou skutečností zjištěnou v rámci dokazování. Všichni slyšení svědci včetně ošetřující lékařky potvrzovali, že zůstavitelka byla ve velmi dobrém psychickém stavu. Posudek MUDr. J. K. nebyl znaleckým posudkem, jak tvrdí stěžovatelka, neboť soud znalce k posouzení psychického stavu zůstavitelky neustanovil. Vedlejší účastníci jsou názoru, že nejprve musí být důkazy provedenými v řízení zjištěno, že jsou zde skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí, aby byl důvod ustanovovat znalce. V daném případě z důkazů nevyplynulo, že by zůstavitelka trpěla duševní chorobou, která by ji činila nezpůsobilou učinit poslední pořízení. Krajský soud pak nečinil žádné závěry o zdravotním stavu zůstavitelky ve vztahu k posudku MUDr. K., jak tvrdí stěžovatelka, pouze vyložil, proč na základě tohoto posudku nedospěl k závěru, že je třeba řízení doplňovat znaleckým posudkem, a vycházel pouze z ostatních důkazů. Argumentace stěžovatelky tak postrádá ústavněprávní rovinu a pohybuje se pouze v rovině polemiky s názory obecných soudů.

10. Pokud jde o argumentaci stran nepřipuštění dovolání, vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatelka vlastně ani sama není schopna z textu dovolání dovodit, jaké konkrétní důvody měly být podřazeny pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nebylo by nic jednoduššího, než aby stěžovatelka sama z textu dovolání uvedla skutečnosti, jimiž chtěla uplatnit i dovolací důvod podle tohoto ustanovení. Její námitku nelze posoudit jinak, než že je pouze účelovou, a tudíž se jí není třeba zabývat. Ve vztahu k použitelnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se pak stěžovatelka podle vedlejších účastníků nevypořádává se závěry dovolacího soudu. Přitom Nejvyšší soud v napadeném usnesení pouze opakuje závěr vyjádřený již v usnesení ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004. Podle tohoto stanoviska může mít rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce jen tehdy, je-li učiněn předmětem přezkumu důvod spočívající v nesprávném právním posouzení. I když stěžovatelka v dovolání tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v dokazování.

11. Z těchto důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, když vyšel z konstatování, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být spojena pouze s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nikoliv s důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. ["... na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto"]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podle Nejvyššího soudu předestřela v dovolání takové námitky, které nejsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohla být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



II.

13. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

14. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Ústavní soud se přitom omezil pouze na zkoumání té části ústavní stížnosti, která se týkala usnesení Nejvyššího soudu, resp. porušení práva na přístup k dovolacímu soudu nepřipuštěním stěžovatelčina dovolání.

III.

15. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. již v minulosti zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100, str. 355). V tomto nálezu dospěl k závěru, že výklad omezující přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] představuje z ústavněprávních hledisek nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.

16. Ústavní soud nemá důvodu se od tohoto závěru odchýlit ani v nyní projednávaném případě.

17. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno. V Ústavě České republiky, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách podle někdejšího čl. 10 Ústavy České republiky žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, usnesení č. 18, str. 381).

18. Ústavní soud nicméně ve svých pozdějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy České republiky staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva) teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci (nález sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, str. 187; nález sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 42, str. 405; nález sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 67, str. 707; nález sp. zn. IV. ÚS 343/04, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 55, str. 581).

19. V posledně uvedeném rozhodnutí pak Ústavní soud navíc konstatoval, že podle jeho názoru Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int/ např. rozsudek senátu ze dne 19. 12. 1997 Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, § 33 in fine). Způsob, jímž se čl. 6 odst. 1 aplikuje, závisí na konkrétních okolnostech případu. Je přitom nutno vzít v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrála kasační jurisdikce, přičemž podmínky pro přípustnost opravného prostředku k apelačním či kasačním soudům ("courts of appeal or of cassation") mohou být přísnější než pro odvolání ("ordinary appeal" - srov. in Brualla Gómez de la Torre, § 37). ESLP zdůrazňuje, že omezení přístupu k soudu nebo tribunálu nebude slučitelné s čl. 6 odst. 1, nebude-li sledovat legitimní účel a nebude-li zde existovat přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a legitimním účelem, jehož má být dosaženo (srov. rozsudek senátu ze dne 19. 6. 2001 ve věci Kreuz proti Polsku, 28249/95, § 55, nebo Sbírka rozhodnutí ESLP č. 97/2001; k aplikaci principu vyjádřeného v případu Brualla Gómez de la Torre na trestněprávní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. rozsudek první sekce ze dne 9. 1. 2003 v případu Šiškov proti Bulharsku, 38822/97, § 84, nebo rozsudek druhé sekce ze dne 9. 11. 2004 ve věci Marpa Zeeland B. V. and Metal Welding B. V. proti Nizozemí, 46300/99, § 48). Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že Evropský soud pro lidská práva se zřetelně vyslovil k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování rozhodování soudních těles s obdobným postavením, jako má Nejvyšší soud, při rozhodování o trestních a civilních dovoláních.

20. Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak již Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace.

21. Jinými slovy, dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.

22. Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.

23. Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovodil, že v daném případě lze přípustnost konstruovat jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, podle dovolacího soudu vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně. Dovolání lze podle Nejvyššího soudu odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci, nikoliv skutečností, že předchozí řízení je postiženo procesními vadami.

24. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom důvodem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. může být skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede podle Ústavního soudu v daném případě k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

25. Ústavní soud je přesvědčen, že tato ustanovení musejí být vykládána s ohledem na shora uvedený ústavněprávní rámec omezení přístupu jednotlivce k soudu, tedy tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Přitom z hlediska sjednocování judikatury není rozhodující, zda řešená otázka, která nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena, nebo je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, je svou povahou hmotněprávní či procesněprávní. Jak již uvedeno shora, nelze zcela odhlížet od ústavně zakotvené povinnosti, která váže i dovolací soud, poskytovat jednotlivci ochranu základním právům, a to tím spíše v případě, kdy by připuštěním dovolání byl naplněn také další účel dovolacího řízení, tedy sjednocení judikatury obecných soudů, byť pokud jde "jen" o výklad procesních norem.

26. Ústavnímu soudu je známo, že Nejvyšší soud reagoval na shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 usnesením ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/2005. V něm pojem "právní posouzení" podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vyložil tak, že se týká nejen hmotného, ale též procesního práva, tedy takových situací, kdy odvolací či nalézací soud v řízení nesprávně aplikovaly procesní normu. Jinak řečeno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nesprávné právní posouzení se týká i nesprávného procesního postupu, čímž vlastně důvod obsažený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v sobě konzumuje důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

27. Ústavní soud k tomu považuje za nutné poznamenat, že funkcí Ústavního soudu je ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivce, přičemž výklad jednoduchého práva podává pouze v souvislosti s ochranou základních práv. Je proto plně v pravomoci Nejvyššího soudu zvolit odpovídající výklad příslušných ustanovení o. s. ř., ovšem tak, aby tento výklad respektoval ochranu základních práv jednotlivce (v daném případě ochranu práva na přístup k soudu). Ústavní soud je toho názoru, že v citovaném usnesení - na rozdíl od nyní napadeného usnesení - Nejvyšší soud dostál své povinnosti poskytnout ochranu právu na přístup k soudu.

28. Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy České republiky), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

29. S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

30. Pokud jde o návrhy stěžovatelky na přezkoumání a zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, nemohl jim Ústavní soud za dané situace vyhovět. Pokud jde totiž o případná procesní pochybení odvolacího soudu namítaná stěžovatelkou již v dovolání, necítil se Ústavní soud oprávněn se jimi zabývat, pokud tak před ním neučinil v řízení o dovolání Nejvyšší soud, ačkoliv tak na základě podaného dovolání učinit mohl. Teprve pokud by samotný výklad procesních norem přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatelky, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem nižších soudů) zabýval z ústavněprávních hledisek. Za této situace proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k procesnímu postupu odvolacího, resp. nalézacího soudu.

31. Ústavní soud pak nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze náhradu nákladů zastoupení přiznat, odůvodňují-li to osobní či majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti existenci takových důvodů netvrdila a ani je nikterak neosvědčila, není na Ústavním soudu, aby tyto důvody sám zjišťoval či stěžovatelku dodatečně vyzýval k jejich prokázání.