I.ÚS 2070/21 ze dne 15. 9. 2021
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Vltavy, s. p., se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 365/2021-662 ze dne 28. 4. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti AGRA GROUP a. s., se sídlem ve Střelských Hošticích, Tovární 201, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení vedeném před obecnými soudy proti vedlejší účastnici domáhal náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), spočívajícího v umístnění vodního díla ve vlastnictví vedlejší účastníce na pozemcích ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit pro stěžovatele. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "nalézací soud") č. j. 7 C 415/2018-541 ze dne 4. 3. 2020 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 202 639 Kč jako náhradu za omezení vlastnického práva stěžovatele. Výrok, jímž byla uložena uvedená povinnost, následně potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 22 Co 655/2020-615 ze dne 17. 9. 2020. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba stěžovatele v celém rozsahu zamítá, neboť shledal, že právo stěžovatele na náhradu za omezení jeho vlastnického práva je promlčené. Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 22 Cdo 365/2021-698 ze dne 1. 7. 2021 (dále jen "opravné usnesení") opravil odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že namísto sousloví: "Žalobce se k dovolání nevyjádřil" má být správně uvedeno: "Žalobce podal vyjádření k dovolání; v něm podrobně rozvedl, proč považuje napadené rozhodnutí za správné a zcela se s ním ztotožnil".

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Stěžovatel považuje za nesprávný výklad § 50 písm. c) a 59a vodního zákona provedený Nejvyšším soudem, jenž spočívá v závěru, že se § 59a vodního zákona s ohledem na § 50 písm. c) vodního zákona nevztahuje na vodní díla nacházející se v korytech vodních toků. Podle stěžovatele závěr Nejvyššího soudu o promlčení práva stěžovatele opřený o nesprávný výklad citovaných ustanovení zasahuje protiústavním způsobem do práv vlastníků pozemků zastavěných vodními díly třetích osob. Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jeho argumentací obsaženou ve vyjádření, jež zaslal k dovolání vedlejší účastnice.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K výkladu a aplikaci podústavního práva jsou povolány obecné soudy.

6. Stěžovatel nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; v zásadě jen polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dodržení nastíněných obecných ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že rozhodnutí je logicky odůvodněné, srozumitelné, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolné. Nejvyšší soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 ze dne 1. 9. 2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 ze dne 24. 11. 2020) řádně vyložil, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva je nutné posoudit podle § 50 písm. c) vodního zákona (nikoli podle stěžovatelem dovozovaného § 59a vodního zákona), neboť předmětné vodní dílo stojí na pozemcích, jež jsou korytem vodního toku. Počala-li běžet tříletá promlčecí lhůta dnem nabytí účinnosti § 50 písm. c) vodního zákona (tj. k 1. 1. 2002), pak uplynula k 1. 1. 2005; námitka promlčení je proto podle Nejvyššího soudu důvodná. V uvedeném závěru neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Nelze úspěšně namítat porušení práva stěžovatele na náhradu za omezení jeho vlastnického práva vyvěrajícího z čl. 11 Listiny, jestliže obecné soudy (v tomto případě Nejvyšší soud) dospěly k ústavně konformnímu závěru, že stěžovatel neuplatnil své právo řádně a včas.

7. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny tím, že nezohlednil jeho argumentaci obsaženou ve vyjádření k dovolání vedlejší účastnice. Týkala-li se argumentace stěžovatele otázky promlčení jeho práva, nelze shledat vady v postupu Nejvyššího soudu, jestliže se touto otázkou ve svém odůvodnění řádně zabýval a svůj závěr dostatečně odůvodnil. Nejde tedy o vybočení z povinnosti soudů své rozhodnutí náležitě odůvodnit ve smyslu - stěžovatelem citovaného - nálezu sp. zn. III. ÚS 3606/10 ze dne 29. 3. 2011 (N 57/60 SbNU 739). Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud teprve až v opravném usnesení výslovně uvedl, že stěžovatel k dovolání podal vyjádření, ve kterém aprobuje závěry odvolacího soudu.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2021


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu