I.ÚS 214/07 ze dne 6. 6. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2006, čj. 22 Ca 386/2006 - 9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pro tvrzený rozpor tohoto usnesení se základním právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a celou řadou dalších základních práv. Tímto usnesením byl zamítnut stěžovatelův návrh na vyslovení neplatnosti voleb do Zastupitelstva Statutárního města Olomouc.

V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval důvody, které uplatnil v řízení před krajským soudem, kterému vytýká, že se s těmito argumenty v podstatě vůbec nevypořádal. Podle stěžovatele rozdělením města Olomouc na volební obvody došlo ke zkreslení volebního výsledku, který tak výrazně zvýhodňuje některé politické strany, což je v rozporu se základními volebními právy uvedenými v § 2 zákona č. 491/2001 Sb. a v Ústavě ČR. Navíc je touto úpravou hlasování popřeno, že Olomouc je jedna obec. Stěžovatel tak mohl hlasovat maximálně jen pro 9 kandidátů, nikoliv o všech 45 olomouckých zastupitelích. Rozdělení města do volebních obvodů je navíc zcela arbitrární. Dochází k velké nerovnosti hlasů. Hlas daný velké straně má ve výsledku asi pětkrát větší váhu než hlas daný straně malé. Například ODS volilo 36,44 % občanů a získala 21 mandátů, zatímco Stranu zelených volilo 6,80 % občanů a získala 1 mandát. Je sice pravda, že zákon č. 491/2001 Sb. v § 27 odst. 1 umožňuje rozdělení obce na volební obvody, není však možné, aby faktické provedení tohoto rozdělení vedlo k tak výrazné nerovnosti váhy hlasů. Dále citoval politologickou analýzu, podle níž index deformace (poměr mezi procentem hlasů a procentem mandátů, kdy ideální stav je 1) dosahuje v tomto případě u vítězné strany 1,28 a u nejmenší strany, která se ještě dostala do zastupitelstva obce, jen 0,32. Podle stěžovatele jsou to největší rozdíly v celé republice.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 21 Listiny, který je na stěžovatelovu věc aplikovatelný, občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců (odst. 1). Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon (odst. 3). Podle § 27 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, obec tvoří jeden volební obvod. Zastupitelstvo obce může, nejpozději 85 dnů přede dnem konání voleb, vytvořit více volebních obvodů v obcích s počtem obyvatel nad 50 000 tak, aby se v každém volebním obvodu volilo nejméně 9 členů zastupitelstva obce (písm. c/). Protože rozdělení Olomouce jako statutárního města s více než 100 000 obyvateli na volební obvody proběhlo v souladu s citovaným ustanovením zákona č. 491/2001 Sb., nelze volebnímu procesu vytýkat protiústavnost způsobem, jak to činí stěžovatel, zejména proto, že sama Listina, ve shora citovaném čl. 21, předpokládá, že podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon (samozřejmě způsobem nikoli protiústavním). Neexistuje žádné základní právo stěžovatele volit všechny zastupitele, pokud obec, v souladu se zákonnou úpravou a v zájmu přehlednosti kandidátní listiny, rozdělila své území na několik volebních obvodů. Míra poměrnosti volebního systému do zastupitelstev obcí je, na rozdíl od voleb do obou komor Parlamentu ČR, dána zákonem (§ 45 zákona č. 491/2001 Sb.), nikoliv Ústavou ČR (srov. pro poměrný, resp. většinový systém volby do obou komor Parlamentu ČR, čl. 18 odst. 1 a 2 in fine Ústavy ČR, a naproti tomu čl. 102 odst. 1 Ústavy ČR, které o jakémkoliv typu hlasování do zastupitelstev obcí, ať již většinovém či poměrném, vůbec nehovoří).

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007

Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu