I.ÚS 218/19 ze dne 12. 2. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti AITIA, s. r. o., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků 670, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Olivova 553/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018 č. j. 21 Cdo 2572/2018-264, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. prosince 2017 č. j. 22 Co 162/2017-237 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 105 C 133/2011-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 11. 2016 č. j. 105 C 133/2011-183 bylo ve věci žalobce Jaromíra Parolka proti žalované stěžovatelce rozhodnuto tak, že je povinna žalobci zaplatit částku 114 000 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2017 č. j. 22 Co 162/2017-237 bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2572/2018-264 bylo poté odmítnuto i dovolání stěžovatelky.

2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že žalobu podal jeden z jejích čtyř pracovníků, kteří dohromady tvrdí obdobný nárok proti ní. Všichni čtyři pracovali na stavbě domu v Belgii jako sádrokartonáři, dle tvrzení stěžovatelky jako osoby samostatně výdělečně činné pro jistého pana Bednáře. Žalobu podal nejdříve pan Parolek, přičemž zbývající tři mu nárok dosvědčili a posléze podali další žalobu zbývající tři. Stěžovatelka považuje jejich svědecké výpovědi za rozporné a tvrzení o údajném výdělku jednoho sádrokartonáře ve výši cca 140 000 Kč měsíčně, kterou jim měla vyplatit, za přehnanou sumu, která neodpovídá tomu, co by si takový manuální pracovník mohl v Belgii vydělat. Písemná dohoda o pracovní činnosti, kterou s nimi stěžovatelka uzavřela, byla podle Nejvyššího soudu sjednána platně, třebaže v ní nebyla sjednána odměna; dle žalobce a svědků byla sjednána ústně. Taková ústní dohoda sice způsobuje její neplatnost, ale protože to měla být stěžovatelka, kdo takovou dohodu předložil, nemůže se toho dovolat. K platnosti dohody o pracovní činnosti a neexistenci dohody o odměně stěžovatelka rozsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že dohoda o předmětné odměně sjednána nebyla. Soudy podle stěžovatelky nesprávně uzavřely, že sjednaná odměna se nejeví jako přemrštěná, když v Belgii je mnohem vyšší nejen mzdová hladina, ale také celkové životní náklady. K tomu však nebylo podle stěžovatelky provedeno řádné dokazování, ani se nejedná o tzv. notorietu. Odvolací soud prý rovněž nesprávně konstatoval, že je věrohodné, že dělníci pracovali zřejmě mnohem více než čtyřicet hodin týdně. Podle stěžovatelky byly nesprávně hodnoceny svědecké výpovědi, ačkoliv se snažila předložit k věrohodnosti svědků znalecký posudek, jakož i projektovou dokumentaci domů, které byly každý rozměrově jiný a jiná by tedy měla být také odměna.

3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionosticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

4. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou sporu byla otázka finanční odměny, sjednané mezi účastníky řízení za vykonanou práci. Soud prvního stupně se případem odpovědně zabýval, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku a také odvolací soud řádným a dostatečným způsobem reagoval na námitky stěžovatelky; postačí proto na jejich odůvodnění odkázat a neopakovat již vícekrát vyslovené. I Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem odůvodnil své usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky. Zopakoval přitom s odkazem na svoji ustálenou judikaturu především, že žalovaná stěžovatelka se nemůže dovolat neplatnosti ústně sjednané dohody o výši odměny za práci, pokud ji sama způsobila tím, že ujednání o odměně nebylo obsaženo v písemné dohodě o pracovní činnosti, jejíž text připravila a předložila žalobci k podpisu. V těchto soudních závěrech nelze spatřovat nic neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména obecných soudů. Stěžovatelka se domáhá jen přehodnocování dokazování a zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nedostačuje.

5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

David Uhlíř v. r.
předseda senátu